Double Alfa

Když mi bylo dvacet dva, myslel jsem si, že jsem nesmrtelnej.

Když mi bylo třicet tři, myslel jsem si, že jsem fakt chytrej, nechal jsem si udělat test inteligence, kterej změřil, že jsem geniální. Dal jsem si to v kanceláři na zeď.

A když mi bylo čtyřicet čtyři, myslel jsem si, že už mě v životě nic nepřekvapí a ten výsledek testu jsem schoval do trezoru.

A co teprve, když mi bylo ještě o pár let víc?

To mi začal psát Josef. Říkal jsem mu Juniore.

Dvacet pět a půl. Přesně polovina mýho věku.

Nastoupil do první práce, do firmy, se kterou jsem měl externě něco málo společného.

Nepracovali jsme spolu přímo, ale tak nějak kolem mě kroužil.

Nejdřív nevinně, až příliš zdvořile, pak nečekaně osobně.

Měl ten styl, co nemají ani chlapi o deset let starší, žádná ostýchavost, žádný cukrování okolo, ale byl zdvořilej. Občas jsem ho pozoroval, jak se chová ke kolegyním a říkal jsem si, kterou sbalí. Choval se k ženám krásně. Takže by mě nenapadlo ani ve snu to, co jsem s ním prožil.

No a on mi prostě u jednoho projektu v naší skupině začal psát i víc, než jenom hlášení „splěno“.

„Dneska jste měl super poznámku na poradě.“
„Jste fakt inspirativní.“

Na moje stručný „diky“ nebo emoji palec nahoru už neodpovídal.
Ale pak přitvrdil.

„Asi to zní divně, ale máte hrozně sexy hlas.“

A já si říkal no dobře, tak dítě má komplimenty, z toho nezemřu.

Nabídnul jsem mu tykání, ale pořád jsme zůstali v rovině kolegové a on mi tykal jen když jsem se bavili pracovně.

Vyzývavě na mě občas čuměl, v očích jsem viděl, že bude v posteli dobrej.
To já vidim. Jestli mě něco moje práce s lidma naučila, tak je intuitivně poznat živočišný typy.
Tenhle ale ještě nevěděl, že takovej je.

To bylo sexy.
Dospělej chlap, ale ještě nezkaženej, neobranej o ideály, bouřlivej a kategorickej.

Jenže pak začaly chodit fotky.

Bez výslovné nabídky.

Prostě fotky z posilovny, po sprše, z postele, z kuchyně, kde měl jen ručník, který držel nějakým zázrakem fyziky.

Emoji už mi pomalu začaly docházet.
A nejhorší bylo, že se netvářil, že o tom neví.
Věděl přesně, co dělá.

Po dvou týdnech psaní jsem měl pocit, že mi někdo nainstaloval zpátky testosteronový firmware z roku 2002. Sotva jsem ho potkal, hodinu jsem si pak představoval, jak mě pod stolem hulí. A moje racionální část křičela: „Máš vztah vole. Jsi dospělej a zodpovědnej chlap. On je mladej ty seš starej.“

Ale moje druhá část, ta, která ještě nebyla úplně připravená odejít do muzejní vitríny a honila mi v žilách zbytky testosteronu a pumpovala je kam se dalo, jen potichu řekla:

„Co jako? O nic nejde, je to návštěva, pozval mě na kafe. Denně mě někdo pozve na kafe, tak z toho neděl kurva aféru“

Znělo to logicky.
A tak jsem jednoho večera napsal:

„Dobře. Přijedu.“

Tou zprávou jsem přesně věděl, že jsem si podepsal rozsudek.
Ne trest smrti.
Trest vzpomínky.

Junior odepsal do pěti vteřin:

„Jsem doma. Páté patro. Po schodech a pak první dveře doprava. Dveře nechám odemčený.“

A já jsem ještě minutu držel telefon v ruce.
Protože jsem věděl, že to nemám dělat.

A pak jsem si obul boty, skočil do auta.
Byt byl kousek od náměstí na Josefově.
Čtvrť, ve které jsem zažil tolik začátků, že už se mi téměř slévaly, a přesto se mi tenhle zapisoval do paměti úplně jiným typem inkoustu.

Když jsem zaparkoval, uvědomil jsem si, jak absurdní je stát znovu na místě, kde se moje kariéra kdysi poprvé nadechla.

Před lety jsem tu otevíral jeden z prvních podniků svého tehdejšího zaměstnavatele. A na lavičce před tím domem té samé, která tam pořád byla, trochu rezavější, ale pořád se na ní dalo sedět, jsem kdysi seděl a z mobilu slyšel větu:

„Vyhrál jste to výběrové řízení. Majitelé vás chtějí jako ředitele.“

Byl to rok, který se mi vryl pod kůži. Můj kamarád se zabil v autě, moje žena si našla jinýho chlapa a já vyhrál práci snů. Teda nebylo to tak úplně snový, ale v každým případě rok, kdy jsem měl poprvé pocit, že vím, kam směřuju.

A rok, kdy se Josef narodil.
Dopočítal jsem si to až pozdějc, ne předtím.
Cestou z tý první návštěvy.
Matematika mi dala facku, kterou cítím ještě teď.

Dvojnásobek.
Ty vole, celá generace.
Dvě různý éry internetu, mobilů, životů, priorit.

A přesto jsem tam stál, přejížděl jsem prsty po té staré lavičce a připadal si jako někdo, kdo záměrně překračuje vlastní Rubikon.

Dům byl tichý.
Starý židovský Josefov má schopnost polykat zvuky a nechávat jen ozvěnu kroků.
Schodiště bylo maličký, naleštěný, uvnitř chodby tepaná brána s mosaznou klikou, která pamatovala možná víc mužských dramat, než je zdrávo si představovat, takže co bych se bál stoupat výš.
Páté patro, doprava.
Přesně, jak psal.
Nutno poznamenat, že jsem to vyběhl jako srneček, bez zastavení.

Dveře bytu byly skutečně pootevřené.
Položil jsem ruku na kliku.
V tu chvíli mi problesklo hlavou jediné:

Kurva, můžeš ještě odejít. Nikdo se nic nedozví.

Ale moje ruka (no jo, ta hříšná pravačka) už tlačila dovnitř.

Byt byl tichý, jen lehké světlo z kuchyně v chodbě a za ní pokoj.
Vůně kávy a něčeho dřevitého možná jeho parfém, možná svíčka.
Bílá zeď. Dřevěná podlaha. Moderní minimalismus.

A on.

Opřený o rám dveří mezi vstupem a obývákem.
Bosý.
V teplácích a tričku, které by na mně vypadalo směšně, ale na něm působilo jako vizuální agrese proti mému sebeovládání.

Vypadal v civilu přesně tak, jak jsem si ho představoval.
A mnohem hůř, protože tahle verze byla skutečná, třírozměrná, teplá.

„Vy jste fakt přišel,“ řekl tiše.
Hlas hlubší, než bych čekal.
Ne dětský.
Ani ne klukovský.

Mužský. Jen mladý.

Zavřel za mnou dveře.
Tím nejpomalejším, nejzáměrnějším způsobem, který nešel náhodou.

„Jste nervózní?“ zeptal se.

A já měl odpovědět, že ne.
Ale realita byla jiná.

Nebyl jsem nervózní z něj.

Byl jsem nervózní z toho, co ve mně probouzel.
Z toho, že by mohl být nebezpečně chytrej, ne jen hezkej.
Z toho, že by mohl vidět věci, které já už v sobě léta schovávám.
Přesně z toho, protože to stává.

„Trochu,“ řekl jsem.

Usmál se.
Pomalý, vědomý úsměv kluka, který od puberty ví, že jeho největší síla není tělo, ale odvaha nebát se udělat první krok.

„To nevadí,“ řekl.
„Mně se to líbí.“

A pak udělal tři kroky ke mně.
Tenké tepláky se hýbaly přes boky, tělo pevné, napnuté, energické.
Nemohl jsem se nevšimnout rýsujících se koulí a ocasu. Uvědomil jsem si, že zatímco on je napůl v erekci, já ještě nevydejchal ty schody.

Zastavil se těsně přede mnou.
Blíž, než bylo bezpečné.

„Víte…“ řekl tiše.
„Já jsem vás chtěl už od té první porady.“

Nadechl se.
Tvrdý hrudník se mu zvedl.

„A doufal jsem, že si to jednou uvědomíte.“

Nechal tu větu viset mezi námi.
Jako zátěž.
Jako nabídku.
Jako průser.

A já věděl, že teď už nemůžu couvnout.

„“Já jsem ti ale řekl, abys mi tykal. Viděl jsem ve tvých zprávách fotky, který neposíláme těm, kterým říkáme pane“, řekl jsem. „Navíc si připadám starej“ dodal jsem „Protože teda starej jsem ale nemusíš mi to připomínat každou větou“, dodal jsem ještě rychleji.

V bytě hrála zvláštní hudba.
Nijak hlasitá, jen takové temné syntetické dunění, do toho občas kovové zvuky a jakési vzdálené smyčky.
Ne hudba, kterou bych znal ani klubová, ani filmová.

„To je soundtrack k jedný hře,“ řekl skoro omluvně.
„Já u toho funguju… líp.“

Nevysvětlil to.
Nemusel.

Na stole ležely VR brýle, dva ovladače a plechovka nějakého energetického pití, po které by mi v mém věku explodovalo srdce ještě dřív, než by explodovalo cokoliv jiného.

„Dáte si kafe?“ zeptal se.
„No jasně, koukej plnit sliby“ odpověděl jsem přísně.
Sledoval jsem ho v té miniaturní kuchyňce.
Jeho pohyby byly rychlé, zvědavé, trochu nervózní, ale ne nejisté.
Měl v sobě tu mladickou energii, kterou už nikdy nikdo z nás starších nezíská zpátky.
A kterou umí mladí muži používat jako zbraň.

Stál jsem ve dveřích a díval se, jak nalévá vařící vodu do kávovaru, sype kávu z mlýnku, přičichul k ní (a panáček bude čichově orientován, to je dobře, to já jsem taky, napadlo mě) mlel to přesně před tím, proto tady voněla.

French press. Nejvíc sexy příprava kávy. Už teď bych ho ojel.

„Já jsem ti ale řekl abys mi tykal, seš natvrdlej?“, říkám mu.

Pak se otočil.

„Já vám chci říkat pane.

„Já vás znám líp, než si myslíte,“ řekl tiše.

Ve vteřině jsem si představil, jak přede mnou klečí a já ho klátím a on mi říká pane a zdálo se mi to v pořádku.

Sedli jsme si na gauč s dvěma hrníčky a on začal mluvit.

Úplně klidně. Jako by to byla běžná konverzace mezi dvěma kolegy.

„Vzal jsem vám jednou tašku z fitka,“ řekl, jako by to byla banalita.

„Cože?“ zasmál jsem se.

Ale nebyl to úplně smích.
Spíš výdech člověka, který netuší, co má čekat.

„No… chtěl jsem si přivonět k věcem, který nosíte na těle. Ponožky. Nátělník. To, co bylo nejblíž vám.“

Díval se na mě.
Pečlivě.
Jako by zkoumal každý mikro emoci, každý pohyb očí.

Trochu jsem se styděl, protože i když chlapům i ženám voním a všimnul jsem si, že příjemně, ta trička a fusekle a propocený boxerky nejsou úplně to, co bych si přál, aby někdo zkoumal.

„A… co jsi s tím dělal?“ zeptal jsem se pomalu.

„Všechno,“ řekl naprosto samozřejmě.

Ani mrknutí.
Ani stydlivost.
Jenom upřímnost tak brutální, že to bylo skoro poezie.

A moje ego?

To se zvedlo jako vlna při přílivu.

„To ti stačilo?“ zeptal jsem se.
Otázka, kterou jsem ani nechtěl položit.
A přesto vyšla sama.

„Ne. Ale bylo to něco, co je vaše. Třeba nevíte, co pro mě znamenáte,“ řekl.

A pak pronesl větu, která byla taková směs šílenosti a něčeho hluboce pravdivého, že mi v hlavě přepnula poslední bezpečnostní pojistku.

„Vzrušuje mě představa, že jste starší.“
„Alfasamec, daddy, že k vám vzhlížím“

Na vteřinu jsem se nadechl.

Bylo to ujetý.
Bylo to moc ujetý.
A bylo to… nebezpečně přesný, protože říkal jen metaforu moci, rozdílu zkušeností, autority, věku, ne nějakou biologii.

„To je… odvážný,“ zamumlal jsem.

„Mně to připadá logický,“ řekl.
„Vy jste přesně ten typ, kterej…“
nedořekl.

Možná nechtěl.
Možná věděl, že kdyby to řekl nahlas, bylo by po všem.

A pak to celé převedl jinam.

Jako kdyby nepotřeboval slova.
Jako kdyby cítil, že další krok má přijít teď.

„Chcete zkusit VR?“ zeptal se a už mi podával brýle.
Nebylo v tom nic erotického.
Jen… průnik dvou světů.
A generací.

Nejdřív mi pustil nějaký simulátor chůze po Měsíci.
Ovladače vibrovaly v prstech, měl jsem pocit beztíže, kroků po prachu, ticha.

„Chtěl jsem, abyste to zažil,“ řekl.

„A abyste věděl, že já… chci zažít vás.“

Ta věta se mnou zatřásla víc než VR gravitace.

„Máš tu i… jiný druh videí?“ zeptal jsem se trochu ironicky.
Trochu zvědavě.
Trochu jako test.
Pak jsem toho litoval a říkal si ty vole kolikrát už ti někdo řekl, že máš místo mozku koule.
No, co už.

„Mám,“ usmál se.

A tentokrát to nebyl úsměv kluka.
Byl to úsměv někoho, kdo přesně ví, že vyhrává.

Zadal pár příkazů do menu, VR změnilo barvy, hudba přešla do nižších tónů.

„Chcete něco jemnýho nebo něco…“
na chvíli se odmlčel
„…kde je muž ve vašem věku.“

To mě probodlo skrz.

Nandám si zase brýle.
Svět se změnil.

A pak po pár sekundách jsem ucítil jeho prsty.

Na ruce.
Pak na rameni.
Pak dotyk, který nebyl dětský, nebyl neomalený.

Byl přesný. Cítil jsem jeho obličej před tvrdnoucím pérem.

Až moc přesný na někoho, kdo tvrdí, že je nezkušenej.

Sundal jsem brýle. (Takže ty vole kurva já si prostě ty zkurvený brejle nikdy nevyzkouším, řeklo mé asexuální já.)

Klečel pode mnou.
Se známkou adrenalinu ve tváři.
Vůní mladosti tak intenzivní, že to skoro pálilo.

A já už věděl, že tenhle příběh nepůjde zastavit.

V očích měl zvláštní mix strachu a vzrušení, který mají jen kluci, co se rozhodnou skočit do vody, i když neuměj pořádně plavat.

Jeho prsty měl pořád na mém stehně.
Neukvapoval se.
Nevynucoval si nic.
Jen čekal.

A já mu ten moment nechal.
Kvůli sobě i kvůli němu.
Aby věděl, že jsem o všem, co dělal, věděl už dávno předtím, než se mě dotkl.

Nechal jsem ho dojít až tam, kde chtěl být do bodu, odkud už se zpátky couvá těžce.

A pak jsem ho pomalu chytil za bradu. Měl hladké strniště, takové to, jak si kluci dráždí denním holením, aby rostlo, aby pak ve zralém věku denní holení proklínali, bylo to sexy.

Podíval se na mě do očí, naprosto odevzdaně.
Přesně tak, jak to někteří chlapi dělají, když narazí na někoho, kdo jim připomíná, že svět má svoje hierarchie.

A já velmi pomalu, hlubokým, tichým hlasem řekl:

„Co tady vyvádíš, kluku?“

Ztuhl.
Doslova.
Jako kdyby mu celé tělo na vteřinu přestalo posílat signály.

„Hm?“ pokračoval jsem tiše, ale autoritativně.

„Takhle se chová mladej kluk, kterej si zve staršího týpka k sobě domů?“

A já ho nechal v té tiché, elektrické pauze přesně tak dlouho, jak bylo potřeba.

„Zlobil jsi,“ dodal jsem naprosto klidným tónem a měl jsem jistotu, že ta věta do něj zapadla přesně tam, kde měla.

Sklopil oči.
Jako kluk, který chce být potrestaný, ale ne ponížený.

„Já… já vím,“ zašeptal.

To nebyla omluva.
To bylo přiznání.
A zároveň přijetí pravidel hry, kterou začal on ale kterou jsem teď vedl já.

„Ty sis mě pozval,“ řekl jsem pomalu, „a ani sis neujasnil, co přesně ode mě chceš.“

Nadechl se, tváře trochu zčervenaly.
„Já… chtěl jsem“

„Pššt,“ přerušil jsem ho tichým, jistým gestem ruky.
„Nechci slyšet výmluvy.“

Zachvěl se.
Já to viděl.
Cítil jsem to.

Tak jsem se k němu naklonil, jen kousek, přesně tolik, aby věděl, že už ho mám přečteného do posledního detailu.

„Chceš, aby si s tebou pán promluvil?“

„Opravdu?“

Když jsem poprvé vyslovil pán, bylo to tak silným, že mě na to pasovalo jen jediný slovo, který jsem nikdy předtím nepoužil ani v myšlenkách.

Elektrizující.

Kousl se do rtu.
Nedokázal se nadechnout normálně.

A pak jen přikývl malinko, pokorně, provinile, skoro jako dítě, které dostalo přesně to, po čem celý život nevědomě toužilo.

Bylo to svolení.
Byla to kapitulace.
A byla to nejodlehlejší, nejzranitelnější část jeho fantazie, kterou mi právě odhalil.

A teprve pak jsem, naprosto tiše, řekl:

Svlíkni se. Okamžitě si svlíknul tričko a pod pravým prsem měl vytetovaný citát z jednoho filmu, ten neprozradím (kvůli GDPR), ale dotklo se mě to.

Opřel jsem se dlaní o jeho hrudník.
Jemně, ale naprosto kontrolovaně.

Stačilo to.
Tělo mu povolilo, jako když někdo z hasičský hadice sundá pojistku.
Hltal jsem očima to nádherný mladý tělo, po létě mělo krásnou barvu a jemný chloupky.

Zhluboka se nadechl a ten zvuk, ten jemný, tichý vzdech…
ten by sis chtěl pouštět jako zvonění budíku.

„Kluku,“ řekl jsem tiše, nízko, skoro šeptem, který ale nešlo přeslechnout.
„Neutíkej mi z toho.“
Jeho oči se zvedly.
Nedíval se na ruku.
Díval se na mě, přesně do místa, kde se rozhoduje.

Přitáhl jsem si ho blíž.
Ne prudce.
Ne drsně.
Ale tak, že přesně cítil váhu mojí vůle.

A pak jsem udělal první věc, která ho zlomila:

palcem jsem mu přejel po spodním rtu.

Pomalu.
Vědomě.
Jako by to byl pokyn, ne dotek.

To tělo na ten pohyb reagovalo tak přirozeně, že to skoro bolelo
zastavil dech, zavřel oči, naklonil hlavu nepatrně do strany, jako by čekal pokyn, který mu dá smysl.

A když jsem ho zase chytil bradu,
pevně, ale bez brutality,
viděl jsem to:
byl úplně, dokonale, naprosto můj.

„Takhle to je lepší,“ řekl jsem něžně, ale bez rozpaků.
„Takhle přesně mě poslouchej.“

Ještě pořád jsme stáli od sebe kousek.
Ještě pořád mezi námi byla mezera.

Ale psychicky tam už nebyl ani milimetr.

Očima přejedu po jeho svalnatých pažích a prsou s tvrdými bradavkami a rozrušeně polknu. Jemu to klečení vyloženě sluší. A kromě toho podtrhuje a zvýrazňuje ten pocit, že od týhle chvíle je můj.

Znovu musím vzrušeně polknout.
Rozhodl jsem se správně.
Rozepínám si kalhoty a moje tvrdý péro namačkaný s koulema do bílých boxerek se vyvalí ven.

Junior zaboří obličej nejdřív opatrně, skoro jako kdyby se bál, že je to zakázané.
Ale jakmile se dotkne kůží mých boxerek, ten kluk se na vteřinu přestane ovládat.

Není to jen nádech.
Je to hlt, hluboký, lačný vdech, jako když se člověk po dlouhé době dostane k něčemu, co v něm měsíc roste jako obsese.

A najednou je to na něm vidět úplně všechno:
jak se mu v hrudi zvedne dech až nepřirozeně vysoko
jak se mu uvolní kolena
jak si spodní ret mezi zuby přidrží, aby udržel vzdech
jak se mu na tváři na vteřinu objeví výraz toho kluka, co mi kdysi kradl ponožky z fitka

Ale tentokrát…
tentokrát to nemusí skrývat.

Moje ruka mu sjede do vlasů a místo odvahy mu to úplně vezme poslední zbytky kontroly.

„Otevři pusu!“ řeknu docela hrubě a on okamžitě poslechne. Pustím mu z výšky dávku slin. Chytí ji, polkne a nepřestává se mi dívat do očí.

Vdechne mě znovu, cítím jeho jazyk ve slabině a jak proniká nohavicí do boxerek.
Tentokrát delší, hladovější, s očima zavřenýma jako někdo, kdo si dovolil úplně první opravdovou odměnu, o které dosud jen fantazíroval.

A já mu ji dopřeju, je to můj junior.
Prvních pár vteřin přesně tolik, kolik potřebuje kluk, který poprvé cítí vůni muže, kterého si měsíce představoval jen z ukradených věcí.

A pak, tichým, hlubokým, otcovským hlasem řeknu:

„Nejseš zklamanej, ještě můžu dopít kafe, stejně mi končí parkování, co?“

Jeho dech se zlomí, skoro slyšitelně.
A pevněji se ke mně přitiskne, jako by si uvědomil, že už nepotřebuje nic krást.
Protože teď už má přístup k originálu.

„Já vás tady chci“ odpoví.

Cítím, jak mi z nohou stahuje kalhoty. Sám od sebe se dokonce trochu nadzvednu jednu a pak druhou nohu, aby to měl snazší, stáhne mi pak i ponožky, ale pak mi dojde, co dělám, a trochu se zastydím.

Jenže si nemůžu pomoct.

A tak se zase přestávám stydět.

„Ty tepláky dolu!“ Přikazuju a v mžiku je přede mnou nahatej. Teda je to fakt krásnej pohled, mladý tělo, který ještě nedošlo do fáze „zralý“. Jemný světlý chloupky na proužku od pupku ke krásnýmu mladýmu ocasu.

Chvilku ho dráždím rukou v rozkroku, probírám se těma zrzavýma chlupama, protože mě baví sledovat, jak se z toho Junior chvěje, ale jak se zároveň snaží krotit a schválně se kouše do rtu, abych náhodou neslyšel, jak moc se mu to líbí. Občas zajedu prsty i na díru, cítím to napětí, hraju si s jeho koulema.

Rád bych se ho zeptal, jak se mu to líbí, ale pozorovat to, že si to užívá můžu snadno, protože je to dost očividný. Nic neříká, jen se mi dívá do očí, zatímco se mu hrabu mezi koulema a stojícím ocasem.

Mohl by něco říct.

Na druhou stranu se nedivím, že nějaký logický uvažování je teď asi to poslední, čím by se zabývá. Sice by mě moc zajímalo se podívat na díru, ale to bych mu takovou zbrklostí zkazil zážitek a to nechci.

Potom se narovnám v zádech, pevně ho chytnu za paže a vytáhnu ho nahoru. Zvednu mu ruku, všímám si vyrýsovaných ramen a objemných mladých bicepsů a zvědavě se mu bořím do podpaží, abych zjistil, jak mě ten jemně ochlupenej týpek voní. Nádherně voníš, Juniore.

„Děkuju“, odpovídá a já cítím, že by ještě něco rád chtěl říct.

„Jsem utahanej pojď, vypijem si to kafe“, říkám a evidetně se trefuju, protože mu cukne v péru. Je nádherný sledovat tyhle projevy na mladým těle. Já nádhernej, svalnatej, nadrženej, plachej a přitom trochu hodně odvážnej.

Zvednu ruku a opřu se o trám, a Junior se zaboří do mého chlupatého podpaží a vdechuje a já zblízka vidím, jak se chvěje. Přitlačím mu hlavu a on mě začne v podpaží lízat. Je krásný, když si chlapi voní.

Za trámem je postel a otevřené okno, kterým vidím Hradčany a pražské věže, ale na posteli mám mnohem krásnější vyhlídku. Uvelebuju se do postele tak, že skoro sedím, dám si ruce za hlavu a prohlížím si ho.

On klečí před postelí a pořád se mi dívá do očí. Skloní se k mé bosé noze a začne se jí věnovat, nejdřív prsy, pak jazykem. (Je to krásnej pohled, kam se serou nějaký Hradčany.)

Moje péro se staví v boxerkách a aby to nestačilo, vidím, že jsou docela dost vlhký. Podívám se tím směrem a jen lehce kývnu. Okamžitě se přesouvá a jede jazykem po pravém lýtku, po vnitřní straně stehna směrem k boxerkám a zase cítím jeho jazyk v třísle.

Znovu ho vezmu za bradu a přitáhnu si ho k sobě, začnu ho líbat a Junior se o mě opatrně opře, možná, že se mu tím prudkým pohybem i trošku zamotala hlava, tak ho tak chvilku nechám, zatímco mu bříšky prstů lechtavě přejíždím po zádech až na zadek.

Když mám ale pocit, že už se s novou polohou stihl sžít, přetočím ho a jeho nádhernej velkej zadek mám před obličejem. On mi stahuje boxerky a schválně si dá záležet, aby moje tvrdý péro poté, co z něj stáhne boxerky plesklo o břicho. Pokračuje v průzkumu jazykem a já roztahuju jeho půlky a rvu se mu tam, on instinktivně nasedá a můj jazyk v tu chvíli proniká dovnitř.

Mezi tím se můj žalud rve do jeho krku. Krásně voní, já mu lížu díru a úmyslně ji zaplňuju slinama a vnímám jak jeho prsty na mých koulích, tak jeho jazyk, který krouží kolem mýho ráfku. Hladově líže mýho čuráka, kterej už je na prasknutí.



Přitlačím jazykem a roztahuju mu dlaněma půlky, bořím prsty do jeho prdele, přidávám na důrazu a dráždím ho vousama mezi půlkama. Slyším jak vzdychá, jak skoro kňučí a jak to přestává zvládat a to mě právě bere. Tohle se dá vydržet pár minut a když mám pocit, že už je připravenej na další metu, přetočím si ho tak, aby byl přede mnou na všech čtyřech.

Otočí se a hlavu mi zaboří do podpaží, zatímco já se snažím narvat moje péro aspoň na kraj jeho díry.

Junior se prohne v zádech, co nejvíc to jde, já mu tlačím hlavu tak, abych mu viděl do očí a on podívá taky a nechá mě, ať si v nich přečtu, jak je mu to zrovna teď všechno příjemný. Vidím, že by chtěl něco říct, ale že se stydí.

„Chceš, abyc si tě vzal?“ vyletí ze mě. Cítím, jak se mu celým tělem šíří horko.
Zatímco si Junior zvyká na ten novej pocit, jaký to je, když si ho velkej vytouženej přísnej pán bere, chytím ho za ramena a moje péro do něj pomalu zajíždí.

Nádherně v něm kloužu, je hodně těsnej a já cejtím každej centimetr.

„Všechno v pohodě?“ přeptám se pro jistotu.
„Ano, přikývne“.

Mlčí a já ho pomalu ojíždím, vnímám jen ten pohyb uvnitř a jak se půlky dotýkají mých třísel a jak se na pár cenťáků vzdálí abych ho zase nabral. Chvíli ho mrdám docela tvrdě, nejdřív je opřenej rukama za čelo postele a je nádherný sledovat hru jeho svalů na ramenou. Ještě přitvrdím a on povolí ruce v loktech a sveze se mezi polštáře a úplně se mi odevzdá a kňourá, jednou rukou se snaží se honit, ale pak se ješta víc natáhne a cejtim jeho ruku na svých koulích a to už je strašně blízko tomu, abych se udělal.

„Chceš, abych ti vystříkal díru?“ No vážně, tohle ze mě vyletělo a už se to nedalo vzít zpátky.

„Ano“, odpoví okamžitě a začně důrazně přirážet, takže mě je jasný, že už to dlouho nevydržím. Cejtím, jak se jeho svěrač stahuje kolem mýho čuráka a to je nádhernej pocit, je to takový to, co se nedá předstírat, něco uvnitř reaguje a v tu chvíli před tím, než se mi zatmí před očima sleduju, jak se pode mnou svíjí a honí se skučí a stříká z něj, řve „Tati“ a já, kterej by normálně z toho byl v rozpacích, do něj láduju svý dávky mrdky a on to, co říká opakuje a opakuje a já do něj buším, dokud se nesvalí stranou.

Klečím, jsem opřenej zády o čelo postele a on mi líže mrdku z čuráka a z koulí, já si prstama hraju v jeho díře a na ocase a nabírám jeho a svou mrdku na prsty a to mu dávám olízat a zase ze mě vyletí „Chutná ti moje mrdka?“ a Junior se mi podívá do očí a řekne „Ano“.

Je to ulítlý, ale já se nemůžu vynadívat na jeho krásný tělo a opatrně, kousek po kousku prohmatávám jeho nitro, a když ucítím, jak se kolem mýho prstu svírá, neudržím se a taky mi uteče vzrušený zavzdychání. Chce se mi říct Ty pičo vole, ale mlčím a děkuju bohům, že mi zase dopřáli nasát trochu životadárné šťávy. Dívám se jak mi dole vysává poslední kapky z úplně měkýho ocasu. Pak si ho přitáhnu a dlouho se líbáme, mám na prstech jeho i svou mrdku, jeho i můj pot.

Když jsem od něj ten první večer odcházel, měl jsem pocit, že jsem udělal něco strašně nezodpovědnýho a zároveň něco neuvěřitelně dobrýho.

Tyhle dva pocity se ve mně od tý doby perou pokaždý.

Junior občas napíše. Ne moc často. Ne tak, aby se na to dalo zvyknout.
Někdy jen fotka hrnku kafe na parapetu a „Dneska bych potřeboval pána.“

Jindy jen krátké „Můžete přijít?“

Někdy přijdu. Někdy ne. Ne proto, že bych nechtěl.

Proto, že občas je správně jen vědět, že bych mohl ale nemusím, prostě ne to hned proměnit v další zážitek.

Vždycky, když se loučíme, ve dveřích, na chodbě, mám na jazyku stejnou otázku:
Je tohle naposled?
Poslední kafe, poslední tiché „tati“, poslední obejmutí, ve kterým je víc vděčnosti než erotiky?

A pokaždý si na ni odpovím stejně:

Nevím. A nepotřebuju to vědět.

Jeho úkolem není zůstat klukem, co mě potřebuje.
Mým úkolem není držet si ho za každou cenu.
Mým úkolem je bejt tam jen tak dlouho, dokud mu to pomáhá víc růst, než utíkat před realitou.

A tak pokaždý, když za sebou zavřu ty dveře v pátým patře na Josefově, zhluboka se nadechnu, projdu kolem ty starý lavičky, tak myslím na to, že jednou mě už Junior potřebovat nebude.

Tak snad v ten den poznám, že jsem tu nechtěnou roli zvládnul správně.