Sex v přírodě s neznámou

Psal se rok 2016 a mně bylo devatenáct. Vlak mi ujel a já se vydal lesem, trochu podrážděný, trochu bez cíle. Vzduch byl těžký letním horkem, všechno vonělo jehličím a trávou. A pak jsem ji uviděl.

Ležela na dece, uvolněná, naprosto samozřejmá ve své nahotě. Slunce se jí opíralo do kůže a ona vypadala, jako by přesně věděla, jaký má účinek.
Chtěl jsem se otočit a odejít. Přísahám. Jenže ona se pohnula, naše pohledy se setkaly — a usmála se. Pomalu. Provokativně.

„Tak co,“ pronesla tiše, „budeš tam stát, nebo si lehneš ke mně?“

Ten hlas. Klidný, jistý. Neptala se, jen nabízela. Lehl jsem si vedle ní a okamžitě jsem cítil teplo jejího těla. Byli jsme tak blízko, že jsem vnímal každý její pohyb, každý nádech. Mlčeli jsme, ale napětí mezi námi bylo skoro hmatatelné — jako natažený drát, který čeká, až se přetrhne.

Otočila se ke mně. Její ruka se mě dotkla s pomalou jistotou, bez váhání. Ten dotek nebyl náhodný — byl záměrný. Věděla, že se třesu, že jsem ztracený v pocitech, které jsem ještě neuměl pojmenovat. Přiblížila se, její rty byly nebezpečně blízko. Když mě políbila, bylo to hluboké, horké, dráždivé — jako by mi brala dech a současně ho vracela.

Vedla mě. Učila mě dotýkat se, cítit, chtít. Každý pohyb byl pomalý, natažený v čase, plný slibů. Ztratil jsem pojem o tom, co je správně a co ne — existovalo jen to, co jsme cítili právě teď. Les kolem nás byl tichý, ale mezi námi to žilo, pulzovalo, hořelo.

Zůstali jsme. Hodiny se rozplynuly. Byla v tom vášeň, dychtivost i něha — syrová a opravdová. Její dech, její ticho mezi doteky, to, jak se ke mně tiskla… všechno se mi zapsalo pod kůži.

Ráno zmizela stejně nenápadně, jako se objevila. Vrátil jsem se tam další den, plný naděje, ale už tam nebyla.
Zůstalo jen jméno — Terezka. Modré oči. Zrzavé vlasy. A vzpomínka, která ve mně dodnes zapaluje tiché, horké chvění.

A jestli tohle někdy čteš… děkuji.