Mezi regály v obchodě

Stál jsem za ní v úzké uličce mezi regály a připadal si směšně nenápadně. Ona se dívala na zboží, já předstíral totéž, ale ve skutečnosti jsem vnímal jen to, jak je blízko. Příliš blízko na to, aby to bylo náhodou.
Když se lehce pohnula, dotkla se mě bokem. Krátce. Stačilo to. Vzduch mezi námi zhoustl a já věděl, že to cítí stejně. Naklonil jsem se, jako bych si chtěl něco přečíst na polici, a nechal ruku sklouznout blíž. Ne hned pomalu, opatrně. Testoval jsem hranici.
Neuhla.
To mi stačilo. Prsty se jí lehce dotkly, jen letmo, skoro jako omyl. Sledoval jsem její reakci spíš periferně než pohledem. Zatajila dech. Usmál jsem se pro sebe.
„Někdo se může dívat,“ zašeptal jsem, sotva slyšitelně, víc pro tu myšlenku než jako varování. Bylo to právě to riziko, co tomu dávalo náboj. Veřejné místo, cizí lidé pár metrů od nás, a přesto ten malý, tajný svět, který patřil jen nám dvěma.
Opřel jsem se blíž, ruka si na okamžik dovolila víc, než by bylo rozumné. Krátce. Dost na to, aby to zůstalo pod kůží. Pak jsem ustoupil, jako by se nic nestalo.
Když jsem odcházel o regál dál, otočila se za mnou. Ten pohled nebyl náhodný. Byl to příslib.
A já věděl, že tohle nebyl konec jen začátek. Potkali jsme se pak ješte ve fitku a tam se dělo už něco víc🤭