Flirtík v kanceláři...

Venku za okny proskleného mrakodrapu se stmívalo a Praha se pomalu rozsvěcela do lednového večera roku 2026. V kanceláři vládlo ticho, které přerušovalo jen tiché bzučení kávovaru a rytmické ťukání do klávesnice.
Viktor, ředitel marketingové agentury, se opřel v křesle a sledoval svou sekretářku Elenu přes skleněnou příčku. Právě zakládala poslední složky k projektu, který zítra prezentovali v Dubaji.
„Eleno, neříkejte mi, že tam pořád jste,“ ozval se jeho hluboký hlas z interkomu.
Elena vzhlédla a na rtech jí zahrál lehce provokativní úsměv. „Někdo musí hlídat, abyste zítra odletěl s kompletními podklady, Viktore. Vy máte tendenci zapomínat na detaily, když se soustředíte na vizi.“
Viktor vstal, rozepnul si knoflíček u saka a přešel k jejím dveřím. Opřel se o rám a pozoroval ji. „Na detaily? Já si pamatuji i to, že dneska máte parfému o kapku víc než obvykle. Santalové dřevo?“
Elena se k němu pomalu otočila, v ruce držela dálkový ovladač od inteligentního systému kanceláře. „Je to jasmín a bergamot. Ale oceňuji snahu o analýzu trhu,“ odpověděla a jedním stisknutím ztlumila světla na příjemnější úroveň.
„Víte,“ udělal Viktor krok blíž, „přemýšlel jsem o tom novém článku v Hospodářských novinách o rovnováze mezi prací a soukromím. Prý je důležité občas ty hranice... rozostřit.“
Elena se opřela o hranu stolu a v prstech si pohrávala s elegantním stylusem. „Rozostření hranic vede k chaosu, šéfe. A vy chaos nesnášíte.“
„V určitých případech,“ zašeptal Viktor, teď už jen pár centimetrů od ní, „je chaos přesně to, co v tomhle sterilním kanclu chybí.“
Vzduch mezi nimi by se dal krájet. Elena k němu vzhlédla, v očích jí zajiskřilo. „Mám tu letenky. První třída. Letíme zítra v šest ráno. Pokud hodláte dál pokračovat v tomhle 'průzkumu terénu', možná zaspíte.“
Viktor se usmál, vzal jí stylus z ruky a položil ho na stůl. „V tom případě navrhuji, abychom ten průzkum přesunuli do restaurace přes ulici. Jako strategickou přípravu na zítřek.“
Elena se na chvíli zamyslela, pak si vzala kabelku a sáhla po kabátu. „Dobře. Ale platíte vy. Jako odškodné za přesčas.“
„To je ta nejlevnější investice, jakou jsem kdy udělal,“ uzavřel Viktor a galantně jí otevřel dveře do chladného večera.