II - Když se minulost znovu nadechne

Ráno přichází pomalu. Neptá se, jestli jsem připravený, prostě se rozlije po pokoji a odhalí všechno, co noc nechala rozhozené. Hrnek na stole. Kabát přehozený přes židli. A myšlenky, které se mi usadily v hlavě a odmítají odejít. Zdálo se mi o tobě. Nestalo se v tom snu nic zvláštního. Jen jsi seděla naproti mně, přesně jako tehdy v kavárně, a dívala ses, jako bys měla čas. Ten druh pohledu, který nespěchá. Který říká: jsem tady. Ten sen ve mně zůstal déle než obvykle. Ještě když jsem si vařil kávu, cítil jsem v hrudi zvláštní klid. Ne radost. Spíš tiché smíření s tím, že některé věci se nevytratí, jen změní podobu. Vyšel jsem ven dřív než jindy. Město bylo jiné než večer – méně tajemné, ale upřímnější. Lidé spěchali, tramvaje zvonily, někdo se smál do telefonu. A já jsem si uvědomil, že už se necítím úplně mimo. Pořád sám, ano. Ale ne prázdný. Ulicí, kde jsme se tehdy loučili, jsem prošel pomalu. Nezastavil jsem se. Jen jsem jí nechal projít mnou. Každý krok byl připomínkou, ale už nebolel. Spíš hřál, jako vzpomínka na teplo, které kdysi bylo skutečné. A pak jsem tě uviděl. Ne hned. Ne dramaticky. Jen silueta mezi lidmi, známý pohyb ruky, jak sis odhrnula vlasy z čela. Na okamžik jsem si myslel, že si tě jen představuji. Že tě vidím všude, protože chci. Ale pak ses otočila. A náš pohled se setkal. Usmála ses. Ne překvapeně. Ne formálně. Ten úsměv byl tichý a opravdový. Jako bys mě poznala nejen očima, ale i tím, co zůstalo mezi námi nedořečené. Zastavili jsme se. Mezi námi pár kroků, které nikdo z nás hned nepřekonal. Svět kolem nás plynul dál, ale ten okamžik patřil jen nám. „Ahoj,“ řekla jsi. „Ahoj,“ odpověděl jsem a cítil, jak se mi hlas lehce zachvěl. Nevěděl jsem, co říct dál. A poprvé mi to nevadilo. Protože ty jsi zůstala. Nestála jsi tam z povinnosti. Čekala jsi. Šli jsme spolu kousek cesty. Mluvili jsme o obyčejných věcech. Práce. Počasí. O tom, jak se věci někdy změní, aniž bychom si toho hned všimli. Ale pod každým slovem bylo něco víc. Něco, co se pomalu probouzelo. Když jsme se loučili, nedotkla ses mě. A přesto jsem cítil blízkost silněji než kdy dřív. „Ráda bych tě zase viděla,“ řekla jsi tiše. A já jsem poprvé po dlouhé době neměl strach odpovědět: „Já taky.“

Jestli jste dočetli až sem budu rád za jakou kolik podporu, povídky se snažím přidávat jak můžu :)