Jitka Petr a cizinec

Jmenuji se Jitka. Je mi třicet čtyři, jsem vdaná osm let a až do loňského podzimu jsem si myslela, že znám sebe i svého manžela Petra dokonale.
Všechno začalo nevinně. Jednoho večera v říjnu, když jsme leželi v posteli a svítil jen noční stolek, mi Petr najednou řekl: „Jitko, představ si, že by tě někdo jiný… jen tak… dotýkal. A já bych se díval.“ Nejdřív jsem se zasmála, myslela jsem, že si dělá legraci. Ale on se nehýbal, jen na mě koukal a čekal. A já – já jsem najednou ucítila, jak se mi zrychlil dech. Ne proto, že bych se zlobila. Proto, že mě to vzrušilo.
Řekla jsem mu: „Tak mi to povídej víc.“ A on začal. Mluvil pomalu, šeptem, popisoval, jak by to vypadalo, jak by mě někdo cizí svlékl, jak by mě hladil, jak by mě bral… a on by seděl v křesle v rohu ložnice a jen se díval. Cítila jsem, jak se mi mezi nohama udělalo horko. Ten večer jsme se milovali tak divoce, jako už dlouho ne.
Následující týdny to bylo pořád v našich hlavách. Začali jsme si to povídat častěji – při večeři, ve sprše, v autě. A pak Petr jednou přišel domů a řekl: „Našel jsem někoho. Jmenuje se Zdeněk. Je mu čtyřicet, je rozvedený, vypadá na fotkách dobře. Chce se sejít. Jen na kafe. Pokud budeš chtít, může přijít k nám.“
Bála jsem se. Strašně. Ale souhlasila jsem.
První setkání bylo v naší kuchyni. Zdeněk přišel v tmavé košili, vousy lehce prošedivělé, oči klidné, ale hladové. Seděli jsme u stolu, pili víno a mluvili o všem možném – až na to hlavní. Pak Petr řekl: „Jitko, chceš, abychom šli nahoru?“
Srdce mi bušilo tak, že jsem ho slyšela v uších. Přikývla jsem.
V ložnici mě Petr pomalu svlékl. Stál za mnou, líbal mi krk a šeptal: „Jsi krásná. Nech ho, ať tě vidí.“ Zdeněk stál u dveří, nehnul se, jen se díval. Pak přistoupil. Dotkl se mě poprvé – jen konečky prstů na rameni. A já jsem se zachvěla.
Co se dělo dál, si pamatuji jako ve zpomaleném filmu. Nejdřív jen ruce – jeho a Petrovy najednou na mně. Pak ústa. Pak jazyk. Pak prsty. Pak… on ve mně. Petr vedle, držel mi ruku, díval se mi do očí a říkal: „Miluju tě. Miluju, jak to bereš.“
Zdeněk byl jiný než Petr. Silnější, drsnější, pomalejší. Když přišel, zůstal ve mně dlouho, pulzoval a já cítila každý výstřik. A pak Petr – hned po něm, jako by chtěl překrýt to, co tam Zdeněk nechal. A já… já jsem plakala. Ne smutkem. Extází. Strachem. Touhou. Vším najednou.
Po tom večeru jsme se scházeli pravidelně. Jednou za dva týdny. Vždy u nás. Vždy stejný rituál – víno, světla ztlumená, hudba. A pak já na posteli, oni dva nade mnou, ve mně, kolem mě.
A pak přišel ten večer, kdy mi Petr řekl: „Jitko… necháme to jít až do konce. Bez ochrany. Chci, abys to cítila naplno.“ Byla jsem vyděšená. Ale kývla jsem.
Ten večer mě naplnili oba – několikrát. Nejdřív Zdeněk, pak Petr, pak zase Zdeněk, pak zase Petr. A pokaždé mi to vtlačovali zpátky prsty, drželi mě s pánví vysoko a šeptali: „Nech to tam. Nech to pracovat.“
Ležela jsem pak v tmě, oči zavřené, a cítila jsem to uvnitř – teplo, lepkavost, pulzování. A v hlavě mi běželo: co když to vyjde? Co když budu mít dítě? A nebudu vědět, čí? Co když to budou dvojčata – jedno po Petrovi, jedno po Zdeňkovi? Co když budu muset vysvětlovat rodině, kamarádkám, lékařům…?
Bála jsem se. Strašně. Ale zároveň jsem to chtěla. Chtěla jsem, aby to zakořenilo. Aby mi břicho narostlo. Abych nosila důkaz toho, co jsme udělali. Aby mě to změnilo navždy.
O dva týdny později jsem si koupila test. Seděla jsem na záchodě, dívala se na ty dvě čárky a plakala. Ne strachem. Úlevou. Radostí. Věděla jsem, že tohle je začátek něčeho, co už nikdy neotočím zpátky.
Teď jsem v pátém měsíci. Břicho už je vidět. Petr mě hladí po něm každý večer a říká: „Je to naše. Ať je čí chceš.“ Zdeněk přijde jednou za čas, políbí mě na břicho a zašeptá: „Díky, že jsi to dovolila.“
A já… já se usmívám. Protože vím, že jsem to chtěla. Že jsem to potřebovala. Že jsem se díky tomu stala někým jiným.
Jmenuji se Jitka. A já nosím život, který vznikl z lásky, touhy a odvahy pustit všechno ven.