Kancelář 7

Dny v kanceláři plynuly. Stalo se již tradicí, že v kanceláři jsem byla vždy 100% žena. Kolegyně již to dávno vzala na vědomí, i když. Až teprve postupem času jsem se dozvěděla, že to probírala i s mojí manželkou. Prý že tomu moc nerozumí, že asi trpím rozdvojenou osobností. A měla pravdu, jsem opravdu androgynní osobnost, tedy že mám jak mužskou, tak i ženskou - značné množství projevů chování a prožívání, vlastností a rysů osobnosti mužských i ženských. S postupem času, a ubývajícím testosteronem začala převažovat ta ženská 😊. Ale o tom jsem dnes jsem psát nechtěla.
Občas byla v rámci naší činnosti nutná nějaká pracovní schůzka s obchodními partnery. Řešila jsem dilema. Být či nebýt. Nakonec jsem našla řešení. Při sjednávání první schůzky jsem vždy napsala, že budu mít holčičí den. Když si to tak probírám zpětně, tak nikdo se nikdy nezeptal, co to znamená 😉. Ale že jím to asi v hlavě asi vrtalo, musí být pravda. Nicméně, výsledkem tak bylo, že nikdy nebyly překvapené (ty schůzky byly vždy jen se ženami). Byl to fajn pocity, seděly jsem v kanceláři ve třech (jednou dokonce i ve čtyřech). Přítomné dámy dělaly, jako když nic a je to úplně běžné. Ale nebylo.
Po ukončení schůzky to nešlo jinak … obvyklé focení (vždy jsem jako správná dbala na to, abych nepřišlo ve stejném oblečení). Dále se to už nedalo vydržet. Kalhotky napnuté k prasknutí. Jen kolegyni už omrzel můj rituál, že dál se už nechce dívat. Tak jsem si sedla a schovala za stůl. No nemyslím, že by to pomohlo. Ruka dělala známé pohyby, můj zrychlený dech určitě také nebylo možno přehlédnout. A vyvrcholení? Kdo by si nevšiml?