Cuckoldova svatební noc

Svatební hostina byla v plném proudu, ale pro Jakuba a Lenku začal ten pravý obřad až ve chvíli, kdy se vytratili do luxusního novomanželského apartmá. Lenka vypadala v bílých krajkových šatech s dlouhou vlečkou jako anděl, ale v jejích očích plápolal oheň, který Jakub znal až příliš dobře.
„Dneska se stáváš mým manželem, Jakube,“ zašeptala, když za nimi zapadly dveře. „Ale víš, co to znamená pro tebe. Oddanost. Službu. A absolutní sdílení.“
Jakub klesl na kolena přímo na prahu, stále ve svatebním obleku. „Ano, paní.“
V tu chvíli se ozvalo zaklepání. Nebyl to hotelový personál. Do pokoje vstoupil Marek – tehdy ještě „jen“ jejich blízký přítel, kterého si Lenka vybrala, aby tuto noc zpečetil. Marek se ani neobtěžoval s oblekem; měl na sobě jen černé triko a džíny, což v kontrastu s Lenčinými bílými šaty působilo až nepatřičně dravě.
„Je čas na tvůj svatební dar, miláčku,“ usmála se Lenka na Marka. Pak se otočila k Jakubovi. „Pojď sem. Přivítej našeho hosta tak, jak se sluší.“
Jakub se po kolenou přesunul k Markovi. Svatební noc začala Jakubovým prvním velkým úkolem. Musel Markovi rozepnout poklopec a svými rty mu vykouzlit tu nejpevnější erekci. Marek mu přitom rukou v rukavici svíral čelist a nutil ho jít až na samou hranici sil. Lenka stála u postele, šustění jejích drahých šatů doprovázelo Jakubovo snažení.
Když byl Marek připraven, Lenka si lehla na postel. Bílá látka jejích šatů se rozprostřela po matrací jako oblak. „Jakube, pomoz mu,“ nařídila. Jakub, s rukama třesoucíma se vzrušením i pokorou, navedl Markův penis do své čerstvé novomanželky. Sledovat ten kontrast – černý oděv milence, bělost svatebních šatů a rytmický pohyb, který ničil veškeré tradiční představy o věrnosti – bylo pro Jakuba omamné.
Celou dobu musel asistovat. Jednou rukou nadzvedával těžkou vlečku, druhou dráždil Lenku tam, kde to měla nejraději, a svým jazykem se staral o to, aby Marek neztratil ani vteřinu ze svého tempa. „Děkuji, Marku… děkuji, že si bereš mou ženu,“ šeptal Jakub mezi vzlyky vzrušení.
Vrcholem noci bylo, když Marek vyvrcholil přímo na bílou krajku Lenčiných šatů na jejím břiše. Jakub dostal rozkaz: „Ukliď to. Do posledního zbytku. To je tvé svatební víno.“ Jakub se sklonil a s nábožnou úctou očistil jak látku šatů, tak Markovo tělo.
Když Marek nad ránem odcházel, Lenka se podívala na Jakuba, který stále klečel u postele. „Tohle byl náš slib, Jakube. Odteď budeš vždycky ten, kdo se dívá, kdo slouží a kdo děkuje.“ Pak vytáhla malou krabičku. Byla v ní jeho první klícka. „A teď se do toho zamkneš. Tvůj svatební dar pro mě.“