Osudové střetnutí

Jak jen začít, od konce nebo od začátku?

Nastoupila jsem na šalinu č. 4 a pocítila jsem strašný klid v duši. Něco se mi nezdálo a rozhlédla jsem se. Nevěřila jsem vlastním očím.

A ano, správně pro Ty co čtou moje povídky, byl tam pan Dokonalý.

Najednou se mi hlavou začalo honit milion myšlenek a nedokázala jsem zůstat v klidu. Takový nával emocí jsem dlouho nepocítila. Nešlo mi absolutně ignorovat jeho přítomnost. Popravdě jsem se na něj dívala jak na svatý obrázek.

Hlavou mi proletělo vše krásné co jsme zažili. Nechtěla jsem ani vystoupit. Hrozně jsem se styděla a přitom toužila a prahla, aby si mne všiml. Stál tam a díval se do mobilu. Já jsem si říkala, možná to není on.

Mihla se mi vzpomínka na poslední dny, co jsme spolu byli v kontaktu. Což už je pár let, řekněme. Hlavně to po čem prahnu je to kouzelné jeho obejmutí. I když co si budeme, jsme na amatérech, tudíž se mi zjevili i poslední chvilky, kdy jsem jej dělala šťastným.

No, bohužel šalina zastavila a já jsem vylezla a úplně jsem dostala skoro infarkt. Ani jsem se nemohla usmát a zastavil se mi dech.

Byla jsem jak nadržená patnáctiletá teenka.

No co se nestalo, on si mne všiml! Bože ani jsem to nečekala a jen jsem zahlédla jeho krásné oči, které dneska byly primárně zbarveny do modra.

A teď to co jsem nečekala, on mne pozdravil. Prostě mi řekl AHOJ!

Moje srdíčko dostalo ránu. Nevěděla jsem jestli se nemám rozběhnout a obejmout jej. Ale jsem docela stydlivý typ ženy, takže bych si to nedovolila.

Ze mne se vydřelo taky ahoj a šla jsem dál plná naděje.

Prostě upřímně je mojí nadějí v lepší zítřky ...