Nymfodopoledne ?

Žádné kroky, žádné hlasy, žádné ... cože ? klapot myčky na nádobí? ...
Probudila jsem se dřív, než bylo potřeba, ale hned jsem věděla proč.... (no popravdě kvůli té myčce)

Ležela jsem na zádech, zírala do stropu a cítila, jak se ve mně něco pomalu probouzí. Ne klidně. Ne nevinně.
Naléhavě.
Telefon jsem ani nepotřebovala. Tentokrát to šlo ze mě.
Otočila jsem se do peřin, zavřela oči a nechala svoje tělo, aby si vzalo, co chtělo. Bez přemýšlení. Bez výčitek. Jen ten moment, kdy se všechno stáhne do jednoho bodu a svět kolem přestane existovat.
Když jsem pak zůstala ležet, zadýchaná a s rozbušeným srdcem, jen jsem se potichu zasmála.
Ráno sotva začalo… a já už byla někde úplně jinde, než bych měla být.

Ve sprše to přišlo znovu.

Horká voda, pára, zavřené dveře. Kapky stékaly po kůži a já si uvědomila, jak moc citlivá dnes jsem. Každý dotek, každá myšlenka se násobila.
Opřela jsem čelo o dlaždičky a na chvíli zavřela oči.
„Co to se mnou je…“ zašeptala jsem si pro sebe.
Ale odpověď jsem znala.
Nebyla to náhoda. Bylo to tím, co jsem si dovolila cítit poslední dny. Tím, že jsem pustila uzdu něčemu, co bylo dlouho schované.
A teď se to vrací... Silnější. Hladovější.


Když jsem si sedla k práci, měla jsem pocit, že už to mám pod kontrolou.

Nemám!

Stačilo pár minut. Otevřený notebook. Prázdný byt. A myšlenky, které se zase začaly stáčet tím směrem.
Tentokrát jsem už telefon vzala.
Chat byl pořád otevřený.
...A on online...
„Dneska jsi nějak ticho…“ napsal.
Zadržela jsem dech.
„Jen se snažím pracovat,“ odepsala jsem.
Chvíli nic. Pak přišla odpověď.
„Nevěřím ti.“
Usmála jsem se. Pomalu. Nevědomky jsem si skousla ret.
„A co si myslíš?“ napsala jsem.
Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Že na něco myslíš. A že tě to nenechá být.“

Ztuhla jsem.
Jak to sakra mohl trefit tak přesně?

Další zprávy byly pomalejší. Delší. Osobnější.
Nebyl hrubý. Nebyl přímočarý.
Ale přesně věděl, kam mířit.
Každé jeho slovo jako by mě posouvalo o kousek dál. Hlouběji. Blíž k hraně, kterou jsem si ještě před pár dny ani nepřipouštěla.
Seděla jsem na židli, prsty napjaté kolem telefonu, dech zrychlený.
„Řekni mi, na co myslíš,“ napsal.
Zavřela jsem oči.
Měla jsem přestat.
Měla jsem ten chat zavřít, nadechnout se a vrátit se k normálnímu dni.
Ale místo toho jsem si začala hrát se svým tělem...
Když jsem po chvíli zvedla hlavu, uvědomila jsem si, že jsem zase úplně mimo realitu.
Práce stojí. Čas běží.
A já…
... já nechápu co se to se mnou děje.
Teď jen čekám.
Čekám kdy to znovu přijde ...