Náhody se dějí

V podkroví staré chalupy praskalo dřevo v kamnech a světlo svíček kreslilo po stěnách měkké stíny. Venku se les pomalu nořil do tmy a ticho rušilo jen občasné zahoukání sovy.

Byli tam tři.

Ne proto, že by to někdo plánoval. Spíš se to stalo přirozeně — jako když se dvě cesty protnou a třetí se k nim tiše přidá.

Seděli blízko u sebe na široké matraci u okna. Sklenice vína zůstaly dávno nedotčené. Vzduch byl teplý a těžký, naplněný očekáváním, které nikdo nepojmenoval nahlas.

Jejich pohledy se potkávaly a zase uhýbaly. Úsměvy byly nesmělé, ale oči prozrazovaly víc.

První dotek přišel opatrně. Ruka spočinula na cizím předloktí, prsty se lehce posunuly výš. Druhá ruka se přidala. Kůže na kůži. Teplo na teplo.

Nebyla v tom žádná spěšnost.

Jen zvědavost.

Blízkost.

Důvěra.

Polibky přicházely pomalu, nejdřív na tváře, do vlasů, na krk. Těla se k sobě přibližovala, až mezi nimi nezbylo téměř žádné místo. Dýchali jeden do druhého, sdíleli stejné tempo, stejné napětí.

Oblečení postupně ztrácelo význam a zůstávalo ležet kolem jako zapomenuté vrstvy dne. Kůže se dotýkala kůže, prsty zkoumaly záda, ramena, boky. Každý dotek byl opatrný, ale jistější než ten předchozí.

Leželi propletení, spleť rukou a nohou, čel a vlasů. Nikdo nevedl, nikdo nebyl stranou. Pozornost plynula mezi nimi jako tichá řeka.

Nebylo to o spěchu ani o výkonu.

Bylo to o tom okamžiku.

O teple těl, které se navzájem přijímalo.

O polibcích, které se vracely.

O tichých vzdeších, které se ztrácely ve tmě.

A když plamen svíček dohoříval, zůstali ležet vedle sebe, unavení, klidní, s pocitem, že sdíleli něco víc než jen noc.

Les venku dál tiše dýchal.