Výlet na Gutštejn

Věděl jsem, že nebude moc hezké počasí, ale nedalo mi to, musel jsem zvednout telefon a Jitku na ten výlet pozvat. Pamatuji si její sladký hlásek v telefonu, když slibovala, že teda půjde, že se taky moc těší až se uvidíme a že si výlet oba užijeme. To jsem jí volal včera kolem půl sedmé večer. Mám rád spontánní akce a tohle byla jedna z nich. Druhý den, ještě cestou na vlak, jsem přemýšlel zda ví o mém citu k ní, pravda už jsem se to ani nesnažil skrývat a tak bylo jen otázkou času, kdy se něco mezi námi odehraje. Na vlakovou zastávku jsem dorazil kolem půl deváté, Vlak jel v devět a cesta na hrad Gutštejn byla asi hodinu jízdy. Procházel jsem se ponurým starým nádražím v Plzni a čekal, až se Jitka objeví. Mezitím jsem u okýnka koupil lístky a prohlížel si sochy u vstupního portálu na peron. Byla půlka listopadu a mlha byla na denním pořádku. Chvílemi jsem si dokonce říkal, jestli to nebyla hloupost jet dnes na výlet. Panovalo pravé dušičkové počasí, nikde žádní lidé a díky mlze nebylo vidět z jednoho konce nádraží na druhý. Začínal jsem být mírně nervózní, bylo za pět minut devět hodin a Jíťa nikde. Zvedl jsem telefon a vytočil její číslo. Telefon dlouho vyzváněl, ale nikdo ho nezvedl. Nevěděl jsem co se děje, co si vlastně teď mám myslet. Schválně by to neudělala, taková není, přemýšlel jsem. Ale to už slyším pískot píšťalky a zvednutou plácačku výpravčího. Smutně koukám na pomalu se rozjíždějící vlak a vzteky mačkám v ruce mobilní telefon. I takové věci se stávají, měl bys to brát jako lekci, snažím se uklidnit sám sebe a odcházím aulou vlakového nádraží ven. Zamyšleně a s trochu skloněnou hlavou jdu směrem k tramvajovému ostrůvku. Plzeň sice není velké město, ale já mám před sebou ještě kus cesty domů. Najednou u podchodu, těsně předtím než zalezu za sebou uslyším „Petře“!! Prudce se otáčím a ke mně právě přibíhá Jitka. Než se stačím vzpamatovat, dostávám odpověď. „Ahoj Péťo, promiň, neuvěříš mi to, ale doma se mi zrovna dneska zastavili hodiny a já žila v domnění že času je ještě dost. Když jsem na to přišla, bylo už pozdě a telefon jsem si samozřejmě zapomněla doma“. „Ahoj, to je v pořádku, stejně je ošklivě a možná je dobře že to nevyšlo“, povídám. Vztek už mě trochu přešel, takže jsem se dokonce i usmál. „Ale domů se mi nechce, co kdybychom někam společně zašli, máme si co povídat“, řekla Jitka. „To je výborný nápad! Kousek odsud je skvělá cukrárna, co zajít třeba na kafe a dát si něco dobrého na zub“, povídám a už si Jitku odvádím do centra. Není to daleko od nádraží. Začínám být rád, že vlastně výlet nevyšel, stejně mi šlo jen o to, být s ní. Měli jsme si co povídat, mohl jsem na ní oči nechat, byla přesně taková jakou jsem si jí představoval. Měl jsem si s ní neustále co povídat a Jitka dělala každou chvíli nějakou legraci. Tak nám uteklo dopoledne a odpoledne jsme strávili příjemnou procházkou po Plzni. Byli jsme se podívat ve věži sebevrahů, v Plzeňském podzemí, kde jsme se navzájem strašili. Při bloudění uličkami Plzně jsme se dostali až před dům, kde bydlela. „Tady bydlím, pojď se podívat“, povídá najednou Jitka a už mě táhla do druhého patra staršího činžovního domu. Otevřela dveře za kterými se skrýval její byt. Pozvala mě dovnitř a zavřela za sebou. Rozhlížel jsem se a znalecky hodnotil některá místa. „Máš to tady opravdu krásné“, zhodnotil jsem po prohlídce celý byt. Posadila mě do malého obýváku, který byl zároveň propojen s kuchyní a přes barový pult jsem mohl pozorovat co Jitka tvoří. Udělala kafe, které na táce postavila na konferenční stolek a pustila muziku. Vstal jsem, abych zmírnil nervozitu, která začala nahlodávat mé vědomí. Přišel jsem k oknu, abych se podíval na ulici pod sebou a v tu chvíli jsem ji ucítil za sebou. Otočil jsem se a pohledem do jejích očí se mi zatočila hlava. Chytil jsem ji něžně kolem ramen a pohladil přes záda. Přitiskla se na mě. Začali jsme se líbat, nejdřív jen lehce po puse, po tvářích.. potom víc… začínalo to být vášnivé a vzrušující. Srdce mi bušilo, horko se zmocňovalo našich těl. Hladil jsem ji stále, občas plácl přes zadeček. Byla vzrušená a to mě ještě víc přitahovalo. Náhle jsem dostal nápad. Chytl jsem ji za vlasy a lehce zvrátil hlavu dozadu. „Víš co jsi dneska provedla“ ? povídám Jitce a koukám do jejích vzrušených očí. „Díky Tobě nám oběma ujel vlak a já Tě teď musím za to potrestat“. Poručil jsem jí, aby se svlékla. Sám jsem jí pomáhal, neboť svlékat dívku mi činilo velké potěšení. Styděla se, ale přijala svoji úlohu se vzrušením. Snažil jsem se chovat nekompromisně, ale nebylo to snadné. „Dostaneš 25 na holou“ řekl jsem a opřel ji o roh sedací soupravy. Jitka se celá chvěla, ale zdálo se mi, že na mě zadeček přesto ještě vyšpulila. Prvních deset ran dostala rukou, krásně to pleskalo a jen ten zvuk ji dělal dobře. „Auau, už budu hodná“, prosila. Prdelku už měla celou růžovou, když ode mne dostávala tu poslední pětadvacátou. Musela poděkovat, aby si i příště pamatovala že chodit pozdě se nemá. Ruce mě pálily ale udělat jsem to musel. Svlékl jsem se, ale to už Jitunce planuly očička jako dva plamínky. Popadla mě za ruku a odtáhla mě do ložnice. Strčila do mě, až jsem zůstal ležet na její posteli… a vylezla za mnou. Bylo to vášnivé a divoké. Věděl jsem, že ta trocha násilí a ponížení dělá divy, ale co to udělalo z Jitkou jsem nechápal. Střídali jsme všechny polohy, milovali se tu něžně tu divoce, spoceni, užívali si každého kousku našich těl. Při jejím nevím už kolikátém orgasmu do mě zatnula nehty tak silně, že jsem zařval jako raněné zvíře. Můj orgasmus na sebe nenechal dlouho čekat a když bylo po všem, usnuli jsme oba v něžném obětí. Místo výletu na hrad Gutštejn jsme podnikli výlet do našich fantazií.. pomyslel jsem si ještě před tím, než jsem usnul.