Z milence přítel a Pán

Upravili jsme se a přesedli si zpět do předu. Zapálili cígo a povídali si.
"Jaký máš zkušenosti se zadečkem?" Ptal se.
"No, moc dobré ne, ale s Tebou to bylo jiné."
"Rád bych Tě do něj šukal, ale půjdeme na to pomalu."
"Obávám se, že to asi nepůjde, ale zkusit to můžeme." Usměju se.
Dokouříme a odváží mě domů. Při rozloučení mě vášnivě políbí a zkousne spodní ret.

Pár dní jsme si psali a domlouvali se, kdy se opět sejdeme.
"V práci teď budu mít asi 14 dní volno." Napsal
"Aha a na co tím narážíš?"
"No, že bys mohla být tu dobu u mě, pokud bys samozřejmě chtěla."
Páni...Proběhlo mi hlavou když jsem nevěřícně koukala na obrazovku. Myslí to vážně? Ptám se sama sebe.
"Moc ráda." Odpovídám a přemýšlím co s sebou.

Byl večer a já si připravovala poslední věci. Zapípal mi mobil "Čekám dole, zlato."
Oblíkám si bundu, do ruky tašku a jdu dolů. Je tak krásný, řikám si při cestě k němu.
Po posledním nevydařeném vztahu, se dalším bráním. Ale s ním je to úplně jiné.
Bojím se a nevím co dělat. Mám se držet zpátky? Mám mu říct co cítím?
"Jsme tady." Promluví a přeruší tím tok mých myšlenek.
Sedám si na pohovku a vidím že má otevřené amatéry.
Prějedu prstem po touchpadu a najedu na kolonku "srazy" vidím, že bude jeden v Plzni.
"V Plzni bude sraz amatérů, nechtěl bys tam jít se mnou?"
"Můžeme tam zajít a uvidíme."

Připravil nám večeři a sedl si ke mě.
Měla jsem strašný hlad a tak jsem to skoro hned snědla.
"Jsi submisivní?" Zeptal se.
"Nevím, ale asi ano." Odpovídám, i když to vím zcela jistě.
"A měla jsi někdy Pána?" Vážně se na mě podíval.
"Hledala jsem, ale nikdo mi nevyhovoval." Smutně se podívám.
"A co kdybych byl Tvůj Pán já?" Byl nervózní když se ptal.
"Záleží, co po mě budeš chtít." Trošku se bojím odpovědi, ale jsem i zvědavá.
"Jen to, na čem se spolu domluvíme." A pohladí mě po tváři.
Vždy když se někdo o něco takového pokusil instiktivně jsem ucukla ze strachu. Ale u něj ne.

Jak dny plynuly zjištovala jsem že mé city k němu jsou silnější než jsem sama chtěla. Několikrát jsem ta dvě slova chtěla říct.
Ale neřekla. Už jen proto, že měl přítelkyni. Vztah prý neměl budoucnost, proto se také scházel se mnou.
Další den mi začal zvonit telefon a byla to ona. Jeho přítelkyně. Omluvil se, že to musí vzít a šel do vedlejšího pokoje.
Mluvili spolu strašně dlouho a já se bála co přijde až hovor skončí. Přišel do obýváku a posadil se. Byl smutný viděla jsem to.
"Stalo se něco?" Ptám se.
"No, vlastně ano." Odpovídá ale dál mlčí.
"Pokud o tom nechceš mluvit, je to v pořádku, pochopím to." A v hlavě se smiřuji s tím, že z toho asi nebude nic víc.
"Už nejsem zadaný." Promluví. Jsem překvapená a přemýšlím, co dál.
"Jsem důvod rochodu já?" Zeptám se, i když tuším odpověď.
"Ano jsi. S Tebou se cítím tak, jako jsem se s ní necitíl." "Něco mezi námi je a já to musel ukončit."
"A co teď? Chceš být chvíli sám nebo?"
"Ne, samotu nesnáším. Byl bych rád, kdybys tady zůstala se mnou. Chtěl bych, abys byla má přítelkyně."