Kámošova chlípná mamina

V bytě už bylo dávno ticho. Jen televize někde z vedlejšího pokoje hrála potichu do prázdna a z chodby sem tam doléhalo tlumené vrznutí podlahy starého bytu.

Měl dávno spát.

Místo toho ležel na rozkládacím gauči, ruce pod hlavou a oči upřené do stropu, zatímco hlavou mu pořád běžel celý večer znovu a znovu.

Její pohledy.

Ten lehký úsměv pokaždé, když kolem něj prošla.

Způsob, jakým se o něj v kuchyni letmo otřela bokem, jako by to byla náhoda.

Možná byla.

Možná ne.

Povzdechl si a přetočil se na bok.

Nepomohlo to.

Spánek byl úplně poslední věc, na kterou dokázal myslet.

Nakonec se potichu zvedl, že se půjde napít.

Byt byl ponořený do přítmí. Jen z pootevřených dveří vedlejšího pokoje prosvítalo tlumené světlo televize.

A právě tam ji uviděl.

Ležela na gauči pod tenkou dekou, vlasy lehce rozcuchané a jedna noha pomalu sklouznutá přes okraj. Na sobě měla černou saténovou košilku, která se v tlumeném světle jemně leskla pokaždé, když se pohnula.

Nevšimla si ho hned.

Nebo to tak aspoň vypadalo.

Měl odejít.

Jenže místo toho tam zůstal stát.

„Víš, že je neslušný takhle zírat?“ ozvala se pobaveně, aniž by odtrhla oči od televize.

Zamrzl.

„Promiň… já jen…“

Konečně se na něj podívala.

A pousmála se tím způsobem, kvůli kterému úplně zapomněl, co chtěl říct.

„Jen ses šel napít?“ doplnila ho tiše.

Nervózně přikývl.

„Mmmm,“ pousmála se. „Tak určitě.“

Posadila se trochu výš a deka jí sjela o něco níž z nohou. Saténová košilka se jí přitom lehce napnula přes boky a on rychle odvrátil pohled.

Aspoň se o to pokusil.

„Stejně nemůžeš spát, viď?“

Zavrtěl hlavou.

„To jsem si myslela.“

Chvíli bylo ticho.

Takové to zvláštní noční ticho, kdy oba moc dobře ví, že by ten druhý měl odejít… ale nikomu se nechce udělat první krok.

„Tak pojď sem,“ řekla nakonec klidně.

Srdce se mu rozbušilo tak silně, že měl pocit, že to musí slyšet.

„Já asi radši—“

„Nebuď nervózní,“ pousmála se pobaveně. „Nekoušu.“

Přešel blíž a opatrně si sedl na druhý konec gauče.

Jenže ona se na něj podívala a lehce nadzvedla obočí.

„Tak daleko zase být nemusíš.“

Posunul se blíž.

Cítil její parfém. Teplo pokoje. A hlavně ten zvláštní tlak v hrudi pokaždé, když se na něj podívala o vteřinu déle.

„Ty jsi vždycky tak tichej?“ zeptala se pobaveně.

„Nevím.“

„Ale koukat umíš hezky.“

Polkl.

Zasmála se potichu.

„To je roztomilý.“

Natáhla se pro sklenici vody na stolku a přitom se o něj lehce otřela kolenem. Jen letmo.

Ale jemu to stačilo, aby úplně zapomněl dýchat.

Jseš hrozně nervózní,“ zašeptala pobaveně.

„Možná trochu.“

„Mhm. A přitom se tváříš jako hodnej kluk.“

Tentokrát už neodpověděl vůbec.

Jen ji sledoval.

Každý pohyb. Každý úsměv.

A čím dýl tam seděl, tím víc měl pocit, že si s ním hraje schválně.

Pak zazvonil telefon.

Povzdechla si, natáhla se po něm a během jediné vteřiny změnila výraz i hlas.

„Ahoj, zlato.“

Seděl vedle ní a fascinovaně poslouchal ten kontrast.

Ještě před chvílí ten pohled. Ten tón. Ta blízkost.

A teď najednou úplně klidný, jemný hlas.

„Jo, všechno v pohodě,“ pousmála se tiše.

Krátce se odmlčela a koutkem oka se na něj podívala.

„Už tu je klid.“

Poslouchala několik vteřin a pak se zasmála.

„Neboj… návštěva je úplně hodná.“

Tentokrát ten úsměv slyšel i v jejím hlase.

„Takovej tichej. Slušnej.“

Cítil, jak mu začíná být horko.

„Mhm,“ pousmála se znovu. „Působí docela nevinně.“

Musela slyšet, jak těžce polkl.

Když telefon položila, chvíli bylo ticho.

Jen se na něj dívala tím pobaveným pohledem, kvůli kterému úplně zapomínal přemýšlet.

Pak se k němu pomalu naklonila o něco blíž.

Prsty mu lehce přejela po ruce.

„Tak co?“ usmála se tiše.

„Pořád jseš tak hodnej?“ 😏