Mé já

Tady je příběh o odvaze, laku na nehty a jednom nečekaném setkání.

​Hedvábí pod džínovinou

​Tomův život byl rozdělen na dvě poloviny. Přes den byl tím „spolehlivým Tomášem“ z transport oddělení – mužem v šedém svetru, který mluvil málo a pracoval hodně. Ale večer, když se za ním zavřely dveře bytu, se svět zbarvil. Tomáš miloval textury. Miloval způsob, jakým studené hedvábí klouzalo po kůži, a jak se díky lodičkám na vysokém podpatku změnil jeho postoj k světu.

​Nebyla to pro něj otázka identity v tom smyslu, že by chtěl být ženou. Byla to otázka estetiky a svobody. Říkal si „Zlatka“ jen v duchu, když si upravoval paruku a sledoval, jak linky na očích zvýrazňují jeho pohled.

​Osudová vernisáž

​Všechno se změnilo jednoho čtvrtečního večera. Tomáš se odhodlal k něčemu, co dřív považoval za nemožné. Oblékl si smaragdové šaty, černé punčochy a vlněný kabát, který maskoval jeho široká ramena. Vydal se na vernisáž moderního umění v zapadlé galerii.

​Srdce mu bušilo až v krku. Každý pohled kolemjdoucích cítil jako dotek elektrického proudu. Pak ji uviděl.

​Jmenovala se Lenka. Stála u velkého plátna s abstrakcí modré a vypadala, že s obrazem bojuje. Tomáš (nebo v tu chvíli Zlatka) se zastavil kousek od ní.

​„Ten malíř musel mít v tu chvíli buď velký vztek, nebo velmi špatnou kávu,“ prohodil Tomáš tlumeným, ale přirozeným hlasem.


​Lenka se otočila. Nebyl v tom žádný posměch, jen zvědavost. „Vsadila bych na tu kávu,“ usmála se. „Mimochodem, ty šaty mají úžasný střih. Ta barva vám... ti hrozně sekne.“

​Tanec na hraně

​Zbytek večera strávili v rozhovoru. Lenka byla ilustrátorka a milovala barvy stejně jako on. Tomáš cítil opojnou směs strachu a euforie. Lenka ho oslovovala v ženském rodě, brala ho tak, jak se jí prezentoval, a jemu se to líbilo víc, než si byl ochoten přiznat.

​Ale s každou další minutou rostla úzkost. Co když mě potká zítra? Co když zjistí, že pod tím make-upem je jen kluk ze sousedství?

​Když se loučili před galerií, Lenka mu podala vizitku. „Ráda bych tě nakreslila. Máš v sobě takovou zvláštní... dualitu. Napíšeš mi?“

​Pravda v kavárně

​Tomáš tři dny nespal. Mohl by v té hře pokračovat, ale věděl, že pokud chce něco skutečného, musí jít s kůží na trh. Pozval ji do kavárny v sobotu odpoledne. Přišel jako muž. Žádný make-up, žádné podpatky. Jen džíny, tričko a velmi nejistý výraz.

​Lenka seděla u okna. Když si k ní přisedl, na vteřinu zaváhala, než jí to došlo. Prohlédla si jeho rysy – ty samé oči, ta samá brada, jen bez nánosů líčidel.

​„Zlatka má dneska volno?“ zeptala se tiše, ale s nečitelným výrazem.

​Tom polkl. „Zlatka je... část mě. Ale tohle jsem taky já. Nechtěl jsem ti lhát, ale bál jsem se, že když mě uvidíš takhle, ta magie zmizí.“

​Lenka se na něj dlouze dívala. Pak natáhla ruku přes stůl a dotkla se jeho prstů, na kterých ještě zůstaly slabé stopy odlakovače.

​„Víš, Tome,“ řekla s mírným úsměvem, „ta magie nebyla v těch šatech. Byla v tom, jak jsi o nich mluvil. Ale musím přiznat... ten smaragdový odstín ti vážně chybí. Příště si ho klidně vezmi znovu. Slibuju, že si k němu vezmu něco, co bude ladit.“


​Tomík poprvé po dlouhé době pocítil, že se jeho dvě poloviny začínají spojovat. Nebylo to o tom být mužem nebo ženou. Bylo to o tom být milován někým, kdo vidí obojí a nepovažuje to za chybu, ale za umění.