🖤 DENÍK LARYDY 4: RIVEN VALE 🖤

Kapitola 4: Stíny lesa

Laryda se ani neohlédla. Pocit té vlhké, hrubé látky mezi stehny byl nesnesitelný – neustále jí připomínal cenu, kterou právě zaplatila za svou svobodu. Každý krok bolel, kůže ji pálila a ulepený důkaz strážcovy dominance jí nepříjemně stékal po vnitřní straně stehen. Jedním prudkým pohybem ruky ty vytahané kalhotky, teď už jen špinavý a zneuctěný cár látky, strhla a nechala je ležet v prachu u paty arkády. Ať si je strážný klidně nechá jako trofej svého vítězství nad šlechtičnou. Pro ni to byl jen cár minulosti, kterého se musela zbavit, aby mohla jít dál.

Vykročila do tmy a ucítila, jak jí noční vzduch okamžitě začal chladit ubolenou kůži pod sukní. Absence prádla v ní vyvolávala zvláštní, dráždivý pocit prázdnoty a zranitelnosti. V hlavě měla však jasno: zítra ráno by ji otec zasnoubil s mužem, kterého nenáviděla. Čekal by ji život ve zlatém hedvábí, drahých špercích a naprosté citové prázdnotě. Ta představa pro ni byla tisíckrát děsivější než smečka vlků nebo neznámá tma, která se před ní otevírala za hradbami.

Zámek se pomalu ztrácel v dálce jako temný přízrak. Laryda cítila každý sval, každé nové odření. Když došla k mohutnému starému dubu, její tělo to definitivně vzdalo. Všude kolem byla černočerná tma, neviděla si ani na špičku nosu. Vyčerpaná a rozlámaná se sesunula ke kořenům, opřela se o drsnou kůru stromu a dřív, než stačila domyslet následky svého útěku, upadla do hlubokého, bezvědomého spánku.

Ranní světlo bylo neúprosné. Laryda otevřela oči a okamžitě ji zasáhla ostrá zima pronikající skrze šaty, které byly na boku roztržené tak hluboko, že odhalovaly celou délku jejího nahého stehna. Mokrá tráva jí studila do lýtek a záda měla ztuhlá z tvrdých kořenů. Žádná nebesa, žádné prachové peřiny. Chladný ranní vzduch se jí opřel do hrudi a ona cítila, jak se jí pod tenkou látkou bolestivě nalila prsa. Bradavky jí zimou ztvrdly do dvou ostrých bodů, které při každém nadechnutí dráždily hrubý vnitřek látky a neustále jí připomínaly její zranitelnost a úplnou nahotu pod sukní.

Jediné, co jí zbylo z bývalého luxusu, byl zlatý náhrdelník na krku, zakončený rudým plamínkem. V ranním šeru si všimla, že kámen slabě, ale vytrvale rudě žhne. Nebyl to jen šperk; byl to symbol její rodové moci, skrytý oheň, který v ní tepal a který teď, v divočině, začínal reagovat na její vnitřní sílu.

Pocítila naléhavou potřebu, ale komorná s nahřátým nočníkem nikde nebyla. S rudými tvářemi se rozhlédla kolem, prsty se jí třásly, když si v ranním tichu vykasala těžkou sukni až k pasu, aby si neznečistila lem šatů. Cítila, jak jí po stehnech okamžitě naskakuje husí kůže, zatímco tam zůstala dřepět s bílým zadečkem vystaveným lesnímu chladu. Poprvé v životě se vyčurala přímo do rosy jako prostá selka. Sledovala, jak se pára zvedá z vlhké země, a cítila, jak jí horký pramínek stéká po kůži.

Jakmile se narovnala, všimla si na svém bledém stehně, hned vedle té rozšklebené trhliny v šatech, tmavnoucího otisku prstů. Na bledém stehně jí kvetla modřina; strážný ji tam držel tak pevným stiskem, až jí pod kůží nechal otisk své dominance. Ten pohled ji pálil víc než ranní mráz. Jak sledovala stoupající páru, ucítila něco zvláštního. Slabý, troufalý závan větru se jí opřel do zad a proklouzl jí přímo mezi roztažená stehna. Ten neviditelný, drsný větrník ji jemně lechtal na zadečku a chladil její mokrou buchtičku, jako by se ji svým dechem snažil vysušit a očistit od všeho zlého.

Laryda sebou trhla – ten dotek byl až příliš cílený a hravý, než aby to byla jen náhoda. Ten vítr jako by ji zkoumal, ochutnával její kůži a dráždil ji tam, kde byla nejcitlivější. V tu chvíli jí to definitivně došlo: cesta zpět neexistuje. Tohle sice bolelo, studilo a pálilo, ale bylo to poprvé v životě skutečně její. Když si urovnala zmačkanou sukni přes své nahé boky, všimla si, že starý dub stojí přímo na podivném rozcestí se ztrouchnivělým rozcestníkem, jehož nápisy čas a déšť vymazaly do nečitelnosti. Tři cesty se rozbíhaly do neznáma a každá vypadala stejně lákavě i děsivě.

Kam se Laryda vydá? Rozhodněte o jejím dalším směru:

• A) Cesta hluboko do lesa. Temné sevření stromů slibuje úkryt před hlídkami, ale bůhví, co se skrývá v houštinách, kam slunce nepronikne.

• B) Cesta rovnou trávou. Široká pláň, kde bude se svými odhalenými boky jako na dlani, ale cesta bude rychlá a přehledná.

• C) Cesta mezi trním. Úzká pěšina. Trny jí rozdrásají šaty i citlivou kůži na stehnech, ale možná ji právě tam nikdo nebude hledat.

Hlasujte do pondělí! Podělte se o svůj názor v komentářích, je to váš příběh.

Riven Vale