Vůně vanilky a chlad mramoru

Světlomety aut venku krájely deštivý večer a mně doma tikaly hodiny jako odpočítávání bomby. Lucie zase pronesla tu ohranou větu: „Vrátím se pozdě, protáhla se nám porada s klientem.“ Už dávno jsem nebyl naivní. Ty její parfémy, které si kupovala sama, a ztišené notifikace na telefonu mluvily jasně. Scházela se s někým. Ten pocit, že jste doma na druhé koleji, vás buď zlomí, nebo ve vás zažehne podivný, vzdorovitý oheň.

Rozhodl jsem se nezůstávat v tom tichém bytě. Vzal jsem bundu a odjel do nonstop hypermarketu na kraji města. Oficiálně pro pár drobností, reálně jen utéct před vlastními myšlenkami.

Uličky mezi regály byly skoro prázdné. Procházel jsem kolem chladicích boxů, když se to stalo. Chtěl jsem sáhnout po láhvi vína, když se moje ruka střetla s jinou.

„Pardon,“ ozval se jemný, lehce chraplavý hlas.

Odsunul jsem ruku a podíval se na ni. Mohlo jí být kolem sedmadvaceti. Měla na sobě jen lehké letní šaty schované pod rozepnutým kabátem, rozpuštěné tmavé vlasy a v očích jiskru, která tam v tuhle noční hodinu vůbec nepatřila. Byla neuvěřitelně sexy, ale hlavně z ní vyzařovalo něco... nebezpečného.

„V pořádku, berte,“ usmál jsem se. „Já vlastně ani nevím, co tu hledám.“

Změřila si mě pohledem od hlavy k patě. Žádný ostych, čisté, upřímné hodnocení. „Já vím přesně, co hledám,“ řekla tiše a udělala krok blíž ke mně. Ucítil jsem vůni vanilky a divokých malin. „Ale zdá se, že jsem našla něco mnohem zajímavějšího.“

Ten kontrast mezi chladem obchodu a náhlým žárem, který mezi námi přeskočil, byl elektrizující. Moje zraněné ego a měsíce odpíraná touha explodovaly v jediné vteřině.

„A co s tím uděláte?“ vyzval jsem ji, hlas o tón níž než obvykle.

Místo odpovědi mě vzala za ruku. Její dlaň byla teplá. Neřekla ani slovo, jen mě táhla kolem pokladen dál do chodby k veřejným toaletám. V tuhle dobu tam nebylo ani živáčka.

Jakmile za námi zapadly těžké dveře invalidní kabinky a cvakl zámek, veškerá slušnost šla stranou. Nebyl čas na jména, nebyl čas na otázky. Byla to čistá, živočišná reakce na odmítnutí, které jsem zažíval doma, a na její okamžitou touhu.

Přitiskla mě na dlaždičky. Její rty našly moje s dravostí, která mi vyrazila dech. Chutnala po sladkém lesku na rty a zakázaném ovoci. Moje ruce sjely pod její kabát, našly boky a okamžitě vykasaly ty lehké šaty nahoru. Zatajil se mi dech, neměla pod nimi kalhotky. Byla naprosto připravená.

„Dělej,“ zašeptala mi do úst, zatímco mi nehty přejížděla po zádech přes košili. „Nenech mě čekat.“

Rozepnul jsem si kalhoty s rukama, které se mírně třásly vzrušením. Chytil jsem ji za stehna a vysadil ji na široké umyvadlo. Chladný mramor ji donutil tiše syknout, ale hned nato se mi ovinula nohama kolem pasu a přitáhla si mě k sobě.

Když jsem do ní vnikl, oba jsme hluboce vzdychli. Ten pocit těsnosti a horka byl spalující. Začal jsem se v ní pohybovat, zpočátku pomalu, abych si užil ten neuvěřitelný kontrast, ale její rytmické pohupování boků a tiché sténání mě rychle dohnaly k šílenství.

Plaskání našich těl se rozléhalo kachlíkovou místností.

Držel jsem ji pevně za boky, palce zaryté do její sametové kůže. Každým přírazem jsem ze sebe dostával veškerou frustraci, hněv a ponížení z Luciiných lží. Tahle neznámá dívka mě brala celého, hltala každý můj pohyb. Její hlava se zaklonila, vlasy jí splývaly po zádech a zrcadlo nad umyvadlem se pomalu mlžilo naším horkým dechem.

„Bože, ty jsi tak dobrej...“ úpěla mi do ramene a kousala mě do kůže na krku, jak se blížila k vrcholu.

Její vnitřní svaly se kolem mě divoce sevřely v první vlně orgasmu. To byla poslední kapka. Zrychlil jsem, zabořil se do ní tak hluboko, jak to jen šlo, a s hlasitým zastonáním jsem se do ní udělal. Celé její tělo se chvělo a já ji držel tak pevně, jako by na tom závisel můj život.

O pár minut později stálo v kabince zase jen ticho, přerušované naším těžkým oddechováním.

Pomohl jsem jí slézt dolů. Upravila si šaty, prsty si projela vlasy a podívala se na mě do zrcadla. V jejích očích už nebyl ten dravý hlad, ale hluboké uspokojení a spiklenecké pobavení. Přistoupila ke mně, políbila mě jemně na tvář a na rtech jí hrál tajemný úsměv.

„Díky za nákup,“ zamrkala na mě.

Odemkla dveře a zmizela v chodbě dřív, než jsem stihl cokoli říct. Když jsem se o chvíli později vrátil k autu, na telefonu svítila zpráva od Lucie: „Už jedu domů, miláčku.“

Usmál jsem se, nastartoval motor a poprvé za poslední měsíce mi to bylo úplně jedno.