První diskotéka

Některé ženy si nepamatujeme proto, že jsme s nimi strávili život.

Pamatujeme si je proto, že jsme s nimi nestrávili vůbec nic.

Když se dnes ohlédnu zpátky, nedokážu si vybavit přesný rok. Nevím ani, kolik mi tehdy bylo. Pamatuji si jen kluka, kterým jsem byl.

Byl jsem slušný. Až příliš slušný.

Na holky jsem se uměl dívat. Uměl jsem se usmát. Uměl jsem si o nich celé noci představovat příběhy. Jediné, co jsem neuměl, bylo udělat krok navíc.

Pak se objevila ona.

Byla mladší. Všude jí bylo plno. Smála se hlasitěji než ostatní a pohybovala se světem s lehkostí, kterou jsem jí záviděl. Když vstoupila do místnosti, nebylo možné si jí nevšimnout.

Mně stačilo pár týdnů.

Líbila se mi víc, než jsem si byl ochotný přiznat.

A pak jsem zjistil, že chodí s mým nejlepším kamarádem.

Dodnes si pamatuji ten pocit. Nebyla to žárlivost. Nebyl to vztek. Byla to bezmoc. Taková ta klukovská bolest, kdy člověk ví, že prohrál něco, o co se nikdy ani nepokusil bojovat.

Odjel jsem s rodiči do Chorvatska.

Mělo to pomoct.

Moře, slunce, nové prostředí.

Jenže některé myšlenky cestují s člověkem.

Když jsme se vraceli domů, připadal jsem si o něco lépe. Ne šťastněji. Jen smířeněji.

Ten večer byla diskotéka.

Moje první v životě.

Nepamatoval jsem si většinu písniček. Nepamatoval jsem si ani, kdo tam všechno byl.

Pamatuji si jen okamžik, kdy jsem ji uviděl.

Veškerá práce, kterou za mě během dovolené odvedl čas, byla během jediné vteřiny pryč.

Seděl jsem stranou. Dal si pár piv. Přál si být kdekoliv jinde.

A pak přišla.

Nejdřív jsem si myslel, že jde kolem.

Nešla.

Bez jediného slova si sedla ke mně.

A než jsem stačil pochopit, co se děje, ucítil jsem její rty.

První polibek na diskotéce

Dodnes si ho pamatuji lépe než většinu věcí, které přišly po něm.