O tiché přítomnosti
Jsou chvíle, kdy zůstane jen vůně.
Ne hlas.
Ne dotek.
Ne slova.
Jen neviditelná stopa ve vzduchu, která ještě chvíli drží tvar něčeho, co tu bylo — než se začne tiše rozpouštět.
Pomalu.
Bez hluku.
Bez vysvětlení.
Vůně je tichá paměť.
Nedá se uchopit, nedá se zadržet, nedá se vrátit zpátky do dlaní. A přesto dokáže otevřít celý svět.
Stačí jeden nádech — a něco se vrátí.
Ne celé.
Jen obrys. Teplo. Zvuk. Mlha nad místem, kde ještě před chvílí byla přítomnost.
Když zůstane jen vůně, není to konec.
Je to přítomnost, která pomalu mění skupenství. Rozpadá se do prostoru, aby nemusela zmizet úplně. Už není tělem. Už není hlasem. Už není větou, na kterou se dá odpovědět.
Někde mezi.
Mezi tebou a tím, co bylo.
Mezi vzpomínkou a dechem.
Mezi blízkostí a mlhou.
Možná.
Možná se některé věci nemají držet. Jen nadechnout. Ucítit. Nechat projít tělem a pak pustit dál.
Aby se z těla stala vzpomínka.
Ze vzpomínky dech.
A z dechu něco, co už nemá jméno.
Stopou.
Jemnou.
Neviditelnou.
A přesto skutečnou.
Vůně je to poslední, co se vytrácí.
A první, co se vrací.
Podobné povídky
-
Plovárna, kde se zastavil čas. Ne obrazně. Opravdu. Betonové ochozy, trochu drsné pod bosými chodidly. Staré kovové zábradlí kolem bazénu, natřené barvou, která už na některých místech povolila.…
před 4 dny 3 720 19 -
Byly to dvě obyčejný věty a najednou jsi moje dobré ráno, jsi i mé dobrou noc a já si pokládám otázku, není to už na jednoho trochu moc? V noci sám sníš, přes den bdíš, a pak hledáš skrýš před city…
před 6 dny 13 99 13 -
Počul som, ako vstala, odhrnula perinu a natiahla sa... Odolal som nutkaniu pozrieť sa. Vedel som, čo by to znamenalo. Vôňa jej pokožky, celú noc schovaná pod perinou, mi udrela do nosa. Vstal som,…
před 12 dny 0 111 2
