Ticho, ve kterém jsme

Víš, jaký obrázek mě dnes celý den neopouští?
Ty po práci. Unavená. Trochu naštvaná na lidi. Je ti jedno, jak vypadají tvé vlasy.
Doma je přítmí, někde tiše hučí digestoř nebo pračka a ty stojíš v kuchyni ve velkém tričku, bosýma nohama na studené podlaze.
Právě taková mě přivádíš k šílenství – domácká, obyčejná a zároveň tak jiná než všechny ostatní.
Ne tehdy, když si na něco hraješ. Ne tehdy, když se snažíš vypadat „správně“. Ale když jsi skutečná.
Pravděpodobně bych zpočátku neřekl vůbec nic.
Prostě bych přišel zezadu, objal tě a přitiskl k sobě.
A ty bys okamžitě ucítila teplo mého dechu na svém krku.
Cítím, jak moc jsi unavená z toho, že musíš být pořád silná.
Mám pocit, že v tobě je ta zvláštní touha – někdy být prostě malá.
Aby tě odtud někdo prostě odnesl. Bez rozhodování. Bez napětí. Bez toho všeho „musím“.
Pomalu bych ti odhrnul vlasy z krku a prostě se tě nadechl.
Tvé vůně po dlouhém dni. Tvé teplé kůže. Tvého rozechvění.
A ty bys tam stála tak tiše, úplně potichu, ale já bych cítil, jak se v tobě všechno uvnitř taví z toho, že se tě nikdo nedotýká hrubě, nikdo po tobě nic nevyžaduje, ale prostě… tě chce. Hrozně moc tě chce.
Otočil bych si tě k sobě, podíval se ti do očí a tiše řekl: ‚Pojď sem, maličká.‘
A ty bys zase tak nesměle sklopila zrak, jako to děláš v hlasových zprávách, když jsi nervózní.
Bože, ani nevíš, jak je to sexy.
Ne ten celý dokonalý instagramový obraz.
Ale ty opravdová. Živá. Trochu utahaná. Trochu nejistá. A právě proto ještě krásnější.
Posadil bych si tě na klín a prostě tě hladil. Záda. Nohy. Vlasy. Obličej.
Pomalu. Jako bych uklidňoval něco uvnitř tebe.
Teplo mých silných, hrubých rukou tě zahřívá a zároveň vzrušuje.
A zdá se mi, že by ses po chvíli začala sama tisknout blíž.
Jako by ti to už dlouho chybělo.
Zahřeju tě teplem svých citů...
Celý svět zmizel, světlo, zvuky, pohyb... jen tlukot našich srdcí.
Pevně a něžně tě držím ve svém náručí.
Pomalu se uklidňuješ a všechno, co se za den nahromadilo, navždy mizí.
Podívala ses mi do očí a tvé rty se natahují k mým.
Dlouhý, něžný polibek... Naše rty se jen lehce dotýkají.
Cítíme dech toho druhého, teplý a sladký.
Líbám tvá zavřená víčka, ty se ke mně tiskneš ještě blíž.
Téměř šeptem ti zpívám ukolébavku.
A pak bys tiše zašeptala: ‚Nepouštěj mě teď...‘
A já bych tě rozhodně nepustil.
Usínáš mi v náručí.
Sladké sny, moje sladká. Zítra bude krásný den.
Stýskalo se mi po tobě ještě dřív, než jsem tě skutečně získal.