Soutěžní povídka: Stopařova nehoda

Slunce pálilo do asfaltu kousek za Pískem a mně se v hlavě ozývalo tlumené bušení, které mi neustále připomínalo ten dnešní zpackaný den. Ještě před pár hodinami jsem seděl za volantem, pak byl jen záblesk, skřípění plechů a tma. Probuzení v písecké nemocnici bylo rychlé – po ošetření tržných ran na hlavě a zašité paži mě kvůli přísným covidovým opatřením téměř vyprovodili ze dveří. Bez telefonu, bez hotovosti, jen v zakrváceném tričku a s obvazy, které mě svědily pod kůží.

​Stál jsem u krajnice a zvedl palec. První auta jen projížděla, ignorovala zjevení s obvázanou hlavou. Pak ale přibrzdilo elegantní, tmavé SUV.
​Okno sjelo dolů a z něj na mě vykoukla žena, které odhadem bylo kolem padesátky. Měla dokonale střižený účes, v očích zvláštní jiskru a působila dojmem, že přesně ví, co chce.

​„Vypadáte, že jste přežil něco nepříjemného,“ řekla klidným, lehce chraplavým hlasem. „Naskočte.“
​Když jsem zapadl do koženého sedadla, interiér voněl drahým parfémem a kůží. „Díky,“ vydechl jsem a popsal jí svůj dopolední příběh. O autonehodě, o tom, jak mě v nemocnici vlastně „odložili“ a já teď nemám ani jak se dostat domů.

​„Je mi z toho smutno,“ řekla a její hlas zněl náhle velmi blízko. „Jsem dlouho sama. A dívat se na někoho takhle zraněného, to ve mně probouzí zvláštní potřebu… postarat se o vás.“
​Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep. Její ruka, jemná, ale jistá, se nečekaně snesla na můj rozkrok. Nebyl to nesmělý dotek. Pevně mě stiskla přes látku kalhot a já pocítil, jak se mi do žil vrací život, který ze mě předtím vyprchal adrenalinem z nehody. „Tady to máte v pořádku,“ zašeptala a já věděl, že tenhle odvoz bude mít velmi nečekaný cíl.

​Auto zastavilo před jejím domem. Uvnitř nás přivítalo přítmí a ticho. Bez jediného slova mě vedla do ložnice, kde se přes záclony slabě míhalo světlo. Když mi začala opatrně rozvazovat obvaz na ruce, její prsty se lehce otíraly o mou kůži, až mi po zádech přebíhal mráz.
​„Musíme tě vyčistit,“ zašeptala a její pohled, kterým mě zkoumala, byl plný hladové zvědavosti.
​Zhluboka se nadechla, jako by nasávala mou přítomnost, a pak mě začala pomalu zbavovat zbytků mého oblečení. Každý její dotek byl jako elektrický výboj. Když její rty, horké a vlhké, přejely po mé čelisti těsně vedle obvazu na hlavě, cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Byla to hra kontrastů – moje zranění a její naprostá, neochvějná ženská síla.
​Položila mě na postel a její tělo, pevné a přesto poddajné, se přitisklo na mé. Každý její pohyb byl promyšlený, pomalý a dráždivý. Jako by chtěla každým polibkem vymazat vzpomínku na tu dnešní bouračku. Byla to směs něhy a nečekané vášně, která mě pálila víc než ty stehy na paži.

​„Dneska už nebudeš muset nikam spěchat,“ zašeptala mi do ucha. Její ruce putovaly po mém těle s až neuvěřitelnou jistotou. Nebylo to o spěchu, ale o prozkoumávání. Když se její jazyk lehce dotkl mého podbřišku a postupoval výš, cítil jsem, jak napětí v mém těle dosahuje vrcholu. Byla v tom určitá dominance, která mě naprosto paralyzovala a zároveň nutila odevzdat se jí úplně. Když mě pak obkročila a pomalu se na mě napojila, celý pokoj přestal existovat. Vnímání času se roztříštilo do rytmu našich těl a jejího spokojeného vzdychání, které se mísilo s praskáním dřeva v krbu. Byla to noc plná napětí, úlevy a smyslnosti, která zanechala všechny mé starosti někde v hromadě plechů.

​Ráno mě probudily sluneční paprsky pronikající přes závěsy a vůně čerstvé kávy. Cítil jsem se zvláštně – obvaz na hlavě stále připomínal nehodu, ale tělo bylo lehké. Vedle mě v posteli, opřená o loket, seděla ona. Vypadala ráno ještě uhrančivěji než včera.
​„Jak ses vyspal, můj ztracený stopaři?“ zeptala se s úsměvem, ve kterém nebylo nic z toho včerejšího hladu, jen klidná ženská spokojenost.
​Podala mi šálek kávy a já si uvědomil, že i když mi včera nehoda vzala auto i telefon, dala mi něco mnohem zajímavějšího. „Líp, než bych čekal,“ přiznal jsem a sledoval, jak si upravuje vlasy.
​„Nemusíš hned odcházet,“ podotkla a pohladila mě po tváři těsně vedle stehů. „Auto se opraví, telefon se najde. Ale takovéhle ráno? To se jen tak neopakuje.“
​Podíval jsem se na ni a věděl, že pro dnešek je to moje jediná, nejlepší zastávka. Celý ten děsivý včerejší den se najednou zdál jako pouhá předehra k tomuhle naprosto nečekanému, ale o to sladšímu dobrodružství.