Školní sraz: Na kapotě mezi poli

Klára na třídní sraz původně ani nechtěla. Nakonec ji přesvědčilo horké nedělní odpoledne, prázdný byt a pocit, že doma ji ten den stejně nic nečeká. Syn byl na soustředění, manžel Pavel na grilování s kolegy a ona si řekla, že si dá víno, pozdraví pár známých tváří a zmizí.
V zahradní restauraci rychle pochopila, že o moc nepřišla. Probíraly se děti, hypotéky, nemoci, školy a dovolené. Klára se nudila, dokud si se spolužačkou Zuzkou nevšimly vysokého opáleného muže s tmavými vlasy a sportovní postavou, kterého nedokázaly nikam zařadit.
„To je Zdeněk,“ řekl jim jeden ze spolužáků.
Klára se na něj podívala znovu. Ten Zdeněk? Ten tichý kluk od počítače, který se tělocviku vyhýbal, jak jen mohl?
Zdeněk si jejich pohledu všiml a přisedl si. Nebyl tak dokonale sebejistý, jak vypadal z dálky. Když si sedal, málem převrhl sklenici a sám se tomu zasmál. Právě ta drobná nešikovnost Kláru zaujala víc než jeho drahé hodinky, opálená předloktí nebo vypracovaná ramena.
Vyprávěl, že po gymplu šel na Matfyz, odkud se dostal na studia do Mnichova. Školu sice nedokončil, protože se začal naplno věnovat vlastním projektům, ale zjevně mu to neublížilo. Dnes má firmu, která vyvíjí software pro banky, pojišťovny a velké e-shopy. Co přesně ten software dělá, nepochopila Klára ani Zuzka, ale muselo to být důležité. Má kanceláře v Barceloně a Atlantě, kde střídavě žil. Po vysoké začal závodit v triatlonu a věnoval se mu dodnes. Klára poslouchala a s každou další sklenkou vína jí připadalo zvláštní, že se jí líbí právě někdo, koho kdysi skoro nebrala na vědomí.
Když Klára poznamenala, že už půjde, nabídl se, že ji odveze.
V BMW se usadila do šedé kůže sportovní sedačky. Modrobílé letní šaty se jí při tom vyhrnuly vysoko na stehna. Chtěla je stáhnout, ale všimla si Zdeňkova pohledu. Nebyl drzý, jen se na zlomek vteřiny zdržel déle, než bylo nutné.
Tak Klára šaty níž ke kolenům nestáhla.
Cestou mluvili o rodině, vztazích a o tom, jak se život nikdy nevyvine přesně podle představ. Zdeněk se zeptal, jestli je v manželství spokojená. Klára se místo odpovědi podívala z okna.
„To je nebezpečná otázka,“ řekla.
„Takže zajímavá.“
Rozhovor se pomalu stočil k věcem, o kterých se s cizím mužem v autě běžně nemluví. Klára sama nechápala, proč Zdeňkovi vypráví o Pavlovi, o odvážných fotkách, které mu posílala ze služební cesty, o výměně partnerů na dovolené ve Španělsku a o tom, jak jednou chtěla zkusit sex na kapotě auta, jenže Pavel se bál, že ji promáčknou i o tom, že ji Pavel občas někomu „půjčí“.
Zdeněk ji zaujatě poslouchal. Občas mu pohled sjel z cesty k jejím nohám. Klára to viděla a cítila, jak se jí zvedá sebevědomí. Doma si poslední dobou připadala spíš jako manželka a matka. Teď si znovu připadala jako žena.
Když Zdeněk odbočil na úzkou vedlejší silnici mezi polem a lesem, nenamítla nic. Jen se zeptala:
„Kam jedeme?“
„Na západ slunce,“ odpověděl.
Zastavil na místě, odkud bylo vidět přes pole až k oranžovému obzoru. Vystoupil, obešel auto a otevřel jí dveře.
„Nechceš Pavlovi poslat nějakou provokativní fotku?“ zeptal se. „A klidně na kapotě. Auto je z půjčovny.“
Klára se na okamžik zarazila. Pak skoro vyprskla smíchy. Nevěděla, jestli si z ní dělá legraci, nebo to myslí vážně. Jenže vzápětí jí hlavou proběhla úplně jiná myšlenka.
Jaké jsem si vlastně vzala kalhotky? Ty modré krajkové. Ještě že tak. Přitom když jsem je doma brala ze šuplíku, říkala jsem si, že je stejně nikdo neuvidí. A kdy jsem se naposledy holila? Jo, dobrý.
Připadalo jí absurdní, že ji něco takového vůbec napadá. Zdeněk mezitím čekal u otevřených dveří. Když jí podával ruku, Klára si dala pozor, aby při vystupování držela kolena u sebe.
„Půjčíš mi mobil?“ zeptal se.
„Co?“
„No abych tě vyfotil.“
Klára sáhla po svém iPhonu a podala mu ho. Opřela se o auto a nechala se vyfotit, jen tak ve stoje.
Zdeněk udělal pár fotek, podíval se na displej a uznale přikývl.
„Sluší ti to. Ale myslím, že tvůj manžel by čekal trochu víc.“
Klára se zasmála, otočila se k němu zády, lehce se předklonila a jednu nohu pokrčila. Šaty si povytáhla jen tolik, aby odhalily náznak zadečku.
Zdeněk ji znovu vyfotil.
„Hezké,“ řekl tiše. „Pokračuj.“
Klára se předklonila ještě o kousek víc a šaty posunula výš. Tentokrát už byl vidět celý oblý zadeček, zakrytý jen krajkovými kalhotkami.
Zdeněk k ní přistoupil, chytil ji v pase a bez větší námahy ji vysadil na kapotu tmavého BMW. Kov byl ještě teplý od slunce. Klára se rozhlédla. Kolem nich bylo jen pole, les a ticho letního večera. Posunula se na kraj kapoty, pomalu rozevřela stehna a vytáhla si sukni výš.
Zdeněk udělal několik fotek. Klára sledovala jeho tvář, když se díval na displej. Tentokrát už se nesmál. Díval se na ni jinak. Soustředěněji.
„Nevím jak tvůj manžel,“ řekl, „ale já bych tohle dlouho nevydržel.“
Položil jí ruce na stehna. Jeho dlaně byly teplé a pevné. Pomalu klouzaly po její kůži vzhůru, přes hladká opálená stehna, až k místu, kde začínal lem kalhotek. Klára cítila, jak se jí napínají svaly v břiše. Naklonili se k sobě, chvíli to vypadalo, že se políbí, ale oba jako by na poslední chvíli zaváhali.
Místo toho se Klára laškovně pousmála a položila mu ruku do klína.
„A hele,“ pronesla téměř pobaveně. „Tady se nám někdo probouzí.“
Zdeněk se zasmál, ale v jeho smíchu byla slyšet nervozita. Byl vzrušený, ale čekal, co dovolí ona.
Přejel několikrát rukou přes její kalhotky. Nejdřív zlehka, skoro opatrně. Pak se odvážil víc. Zasunul dva prsty pod tenkou krajku kalhotek a odhrnul je stranou.
Oba se podívali dolů. Pod kalhotkami byla ostrá hrana dohněda opálených stehen a téměř bílé kůže kolem klína. Ten kontrast působil skoro neslušně, jako by odhaloval něco, co mělo zůstat skryté. Zdeňkovu pohledu neunikl ani tmavý trojúhelníček chloupků nad její štěrbinkou.
„Mám pokračovat?“ zeptal se.
Klára se nadechla. Mohla se zasmát, mohla ho odstrčit, mohla to celé vrátit do bezpečné roviny provokativních fotek.
Místo toho řekla:
„Ve focení… můžeš.“
Zdeněk pochopil. Jednou rukou držel její kalhotky odhrnuté stranou, druhou zvedl mobil. Klára cítila stud i vzrušení zároveň. Na displeji se objevila bílá kůže, tmavé chloupky, krajka odtažená stranou, její tělo obnažené před mužem, kterého před hodinou sotva poznala.
Zdeněk udělal fotku. Pak ještě jednu, zblízka.
„Stačí?“ zeptala se Klára tiše.
„Na fotky možná.“
Odložil mobil na kapotu vedle ní. Prstem přejel po její štěrbince tam, kde ještě před chvílí mířil objektiv. Klára neucukla. Jen se jí zadrhl dech. Když se dotkl znovu, pootevřela rty a trochu se prohnula v zádech.
Zdeněk si to vyložil jako souhlas. Pomalu do ní zanořil prst.
Klára slastně vydechla. Zvuk ji samotnou překvapil. Nebyl hraný, nebyl pro něj, nebyl pro fotku… Vyšel z ní sám. Zdeněk se na ni podíval, jako by si tím chtěl být jistý, a když neřekla nic, přidal po chvíli druhý prst.
„Jsi úžasně vlhká,“ poznamenal tiše.
Klára neodpověděla. Slova by ji v tu chvíli vrátila zpátky do světa, kde se věci vysvětlují. Místo toho se k němu přiklonila a začala mu rozepínat poklopec. První knoflíček. Druhý. Třetí. Prsty se jí trochu třásly, což ji dráždilo i bavilo zároveň.
Pak zašátrala v jeho trenkách a vytáhla jeho chloubu.
Byl v plné pohotovosti. Stál pevně, až ji napadlo, jak se mu tam mohl vejít. Objala ho dlaní. Byl širší, než na jaký byla zvyklá, tvrdý a lehce mířil vzhůru. Hlavně byl ale obřezaný, což ji v první chvíli zaskočilo. Vypadalo to jinak. Přejela po něm několikrát dlaní a sledovala Zdeňkovu reakci.
„Překvapilo tě to?“ zeptal se.
„Trochu,“ přiznala.
„Vadí?“
Klára zavrtěla hlavou. „Ne. Jen je to jiné.“
„Ještě pořád to chceš zkusit na kapotě auta?“ zeptal se Zdeněk.
Klára už byla zadýchaná. Ze Zdeňkových prstů, z jeho pohledu, z vědomí, že sedí na kapotě auta mezi polem a lesem s vyhrnutými šaty a odhrnutými kalhotkami.
„A máš kondom?“
Zdeněk se zarazil.
To krátké ticho ji vrátilo na zem.
„Já neberu prášky,“ pokračovala. „A teď bych si to opravdu netroufla.“
„Nemám,“ odpověděl po chvíli.
Klára přikývla. V té chvíli v ní něco vystřízlivělo, ale nezhaslo.
„Tak dovnitř nemůžeš,“ řekla. Potom ho ale znovu vzala do ruky a přitáhla si ho blíž. „Ale užijeme si to jinak.“
Přisunula se víc na kraj kapoty, odsunula si kalhotky ještě víc stranou a přejela jeho údem mezi svými stydkými pysky. Poprvé jen opatrně. Podruhé pomalu. Pak nechala pohyb své pánve, aby ho vedl. Jeho žalud klouzal po povrchu její vlhké štěrbinky odspodu nahoru, až se zastavil v chloupcích.
Klára zavřela oči.
Bylo to vzrušující právě tím, že to nesmělo pokračovat dál.
„Počkej,“ řekl Zdeněk.
Znovu do ní zasunul dva prsty. Tentokrát už ne tak zkoumavě jako na začátku, ale jistěji, razantněji. Pohyboval jimi tam a sem a dráždil citlivé místo na vrchní straně štěrbinky. Klára začala pravidelně oddechovat. Nechtěla být hlasitá, ale ticho kolem nich každý zvuk zvětšovalo.
Když v dálce zaburácel motor, oba ztuhli.
Zdeněk prsty rychle vytáhl a přitiskl se ke Kláře, jako by se jen objímali. Klára mu položila ruce kolem ramen a sklonila hlavu k jeho krku. Světla auta se na okamžik mihla mezi stromy a zmizela. Nikdo nezastavil. Nikdo si jich nevšiml.
Klára se tiše zasmála.
„Tohle je šílené.“
„Mám přestat?“
Podívala se na něj.
„To jsem neřekla.“
Znovu ho uchopila do ruky a přejela si jím přes štěrbinku. Z vrchní strany na něj zlehka tlačila rozevřenou dlaní. Zdeněk opatrně přirážel, jeho úd klouzal mezi vlhkou štěrbinkou a její rukou. Klára mu vycházela naproti drobnými pohyby.
V jeden okamžik se jejich pohyby sešly tak přesně, že žalud, a i trochu víc, vklouzl přímo do ní.
Klára vyjekla.
„Haaa…“
Bylo v tom překvapení, úlek i slast najednou. Zdeněk okamžitě ztuhl. Téměř se nepohnul. Klára zvedla oči a uviděla jeho zaskočený, skoro zděšený výraz. Bylo mu jasné, že se stalo něco, co se stát nemělo.
Klára se usmála.
„Tak možná na chvíli,“ zašeptala. „Jen tak na krajíček. Ale fakt si dávej pozor. To by byl průser.“
Zdeněk kývl.
Pomalu, opatrně pronikal do její vlhké a teplé štěrbinky, ne víc než napůl. Klára se opřela lokty o kapotu a slastně oddechovala. Bylo to intenzivnější než jindy. Se Zdeňkem to bylo plnější, těsnější, jiné. Možná právě proto, že to nesměla dovolit. Možná proto, že byl větší, jiný.
Jaké by to bylo mít ho hlouběji v sobě, napadlo ji.
Ta myšlenka byla rychlá a nebezpečná. Měla ji odehnat. Místo toho ho chytila za hýždě a přitáhla víc k sobě. Nebo spíš do sebe.
Klára hlasitě vzdechla.
Teď ji vyplnil opravdu celou.
Na okamžik se lekla vlastní odvahy. Pak se ale podívala na Zdeňka, usmála se a pobídla ho. Zdeněk pokračoval ještě opatrně. Když viděl její blažený výraz a slyšel tlumené sténání, trochu přidal na tempu.
Kapota pod Klárou jemně pružila. Kov byl teplý, ale večerní vzduch už chladl. Šaty měla vyhrnuté vysoko, kalhotky stažené stranou. Všechno bylo trochu nepohodlné, trochu riskantní, a právě tím silné.
Najednou ho zastavila.
„Počkej, to nejde. Už mě štvou.“
Dala nohy k sobě, stáhla kalhotky, položila je vedle sebe na kapotu a znovu se mu nastavila.
Zdeněk neřekl nic. Jen se vrátil k ní.
Klára si užívala pocit, který dosud nezažila. Bylo to těsnější, s tlakem na správném místě. Občas ji vyrušila obava, ostrá a krátká: snad se neudělá. Snad to stihne. Snad z toho nebude průser.
Snažila se tu myšlenku vytěsnit.
Pokrčila nohy, dala je k sobě a opřela chodidla o Zdeňkovu hruď.
„Je to ještě těsnější,“ pronesla udýchaně.
Zdeněk pokračoval v rytmických přírazech. Pravidelně zasouval svůj úd mezi Klářina stehna, hluboko do jejího teplého vlhkého nitra. Klára oddechovala a čas od času slastně zasténala.
Najednou ho razantně chytila za zápěstí. Dýchala mělce, hlasitě, oči měla napůl zavřené a chvílemi vypadala, jako by se soustředila na něco hluboko uvnitř sebe. Začala pánví intenzivně přirážet proti němu, jako by ho chtěla pojmout opravdu celého. Pevně se ho držela, vzápětí se celá rozklepala. Stěny její svatyně se několikrát silně sevřely kolem Zdeňkova údu, v ten okamžik ho nechtěla pustit ven.
Po pár vteřinách se uvolnila. Celá se zachvěla, prohnula se v zádech a z úst jí uniklo tiché vzdechnutí. Když napětí povolilo, zůstala chvíli opřená o lokty a jen dýchala.
„Dobrý?“ zeptala se po chvíli, ještě udýchaná. „Vydržel jsi?“
Zdeněk se jen usmál, ale bylo vidět, že také balancuje na hraně.
Klára slezla z auta. Na okamžik se musela přidržet jeho ramene, protože se jí zachvěly nohy. Pak si k němu dřepla. Sama nevěděla, jestli to dělá z vděčnosti, vzrušení, zvědavosti, nebo proto, že se jí líbila představa, že má teď ona kontrolu.
Objala jeho úd rty.
Pomalu pohybovala hlavou dopředu a dozadu, ale hlavně jej silně sála. Zdeněk vydechl a položil jednu ruku na kapotu, aby se zapřel. Klářiny oči zvednuté k němu zaznamenaly změnu v jeho výrazu. Byl blízko.
Odtáhla se jen o kousek, otevřela ústa a zlehka olizovala uzdičku pod žaludem. Zdeňkův úd se pohnul směrem vzhůru a vytryskla z něj bílá tekutina. Částečně jí dopadla na jazyk a rty, část na bradu. Zdeněk sebou ještě několikrát trhl. Klára zůstala chvíli nehnutě.
Pak se narovnala, zbytek vyplivla do trávy a rukou si setřela obličej.
Sama byla překvapená. Vždyť jakýmkoliv orálním praktikám se vyhýbala. Naposledy to udělala, když měl Pavel narozeniny, a to ještě před víc než pěti lety. Takhle to vlastně bylo bezpečnější, napadlo ji rychle.
Bezpečnější.
To slovo bylo směšné. Bezpečné na tom nebylo skoro nic.
Oblékla si kalhotky, uhladila šaty a nastoupila zpět do BMW. Zdeněk obešel auto a sedl si za volant.
„Pošleš mu ty fotky?“ zeptal se.
Klára vzala telefon do ruky. Na displeji se objevila poslední fotka. Byla to fotka, kterou by Pavel možná chtěl vidět. Jenže…
„Nevím,“ řekla.
Cestou domů mlčeli. Klára několikrát otevřela galerii a zase ji zavřela. Jednou najela na Pavlovo jméno ve zprávách. Palec se zastavil nad tlačítkem odeslat.
Pak telefon odložila.
Když se blížili k městu, lehce se v sedačce nadzvedla a přes čelní sklo zkoumala kapotu, jestli v plechu zůstala nějaká prohlubeň po jejich hrátkách.
Nejspíš ne.