Manžel, milenec a Jana - Nevěra 5.😢

Uběhl další týden

Jana žila v podivném, napjatém očekávání. Každé ráno, když vstala, si prohlížela tělo v zrcadle. Prsa měla citlivější, lehce oteklá. Ráno se jí občas zvedal žaludek, i když snídaně byla úplně obyčejná. Byla unavenější než obvykle. A hlavně – menstruace se nehlásila.

Měla přijít už před čtyřmi dny.

Chodila po domě jako na jehlách. Když byla sama, často si položila ruku na břicho a lehce na něj tlačila, jako by chtěla něco vycítit. V hlavě se jí míhala spousta scénářů – jeden horší než druhý. A přitom v jednom temném koutku duše cítila zvláštní, zakázané vzrušení.

"Co když to ten první den…? "Co když nosím Markovo dítě?"

Tomáš si ničeho nevšiml. Byl pořád chladný, vzdálený. Spali vedle sebe, ale sexu se vyhýbali. Jana mu byla skoro vděčná...

Ve čtvrtek ráno byly děti ve školce. Jana stála v koupelně a dívala se na krabičku těhotenského testu, kterou si koupila už před týdnem. Ruce se jí třásly.

„Teď" zašeptala si nahlas.

Udělala test a položila ho na okraj umyvadla. Čekala tři minuty, které se zdály jako věčnost. Srdce jí bušilo tak silně, že to slyšela v uších. Dvě čárky se neobjevily.

Negativní...

Dlouho jen stála a zírala na výsledek. Pak se pomalu posadila na kraj vany.

Úleva by měla být obrovská. Měla by se cítit šťastná. Místo toho cítila podivné, prázdné zklamání, které ji vyděsilo ještě víc než strach z pozitivního výsledku.

"Jsem normální?" ptala se sama sebe. "Proč mi to vadí?" "Vždyť jsem to nechtěla… nebo ano?"

Slzy jí stékaly po tváři. Plakala tiše, schoulená na vaně, s testem stále v ruce.

O dva dny později, přišla menstruace. V sobotu ráno. Silná, bolestivá, jako by si tělo chtělo vynahradit zpoždění.

Jana seděla na záchodě a cítila, jak z ní všechno odchází. Úleva. A zároveň smutek.

Když se vrátila do ložnice, Tomáš ještě spal. Lehla si vedle něj, stočená do klubíčka. Bolest v podbřišku byla ostrá, ale ona ji vítala. Byla to jistota. Byla to tečka za tím šílenstvím.

A přesto…

V hlavě se jí ozval ten tichý, temný hlas: Další cyklus. Další šance. A Marek je pořád tady.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Menstruace ji provázela celý víkend. Bolest byla silná, ale Jana ji téměř vítala. Ležela v posteli s termoforem na břiše, dívala se do stropu a poslouchala, jak děti dole hrají.

V hlavě se jí honily myšlenky, které už nedokázala umlčet.

"Tohle musí skončit."

Opakovala si to pořád dokola. Jako mantru. Jako přísahu.

I když za pár týdnů přijde další ovulace. I když bude Marek pořád tak blízko – jen pár minut autem, jen pár slov v telefonu. I když její tělo bude znovu toužit po tom zakázaném vzrušení.

"Nemůžu."

Nemůže riskovat svou rodinu. Nemůže riskovat, že jednoho dne Tomáš zjistí pravdu. Nemůže riskovat, že Klára přijde o manžela a Evička o otce. A hlavně – nemůže riskovat sebe. Protože to, co v sobě objevila, ji děsilo. Ta temná, hladová část, která si přála další dítě. Která si přála Marka. Která si přála žít na hraně.

Ležela tam, ruka položená na bolavém břiše, a plakala tiše, aby ji děti neslyšely.

„Už ne“ zašeptala do prázdna. „Už nikdy.“

Věděla, že to nebude snadné. Že touha se vrátí. Že až se příště potkají u školky a jejich pohledy se zkříží, ucítí to znovu – to teplo v podbřišku, ten tlak na hrudi, tu strašnou, nádhernou touhu.

Ale tentokrát to nebude o náhodě. Nebude to o „jen tentokrát“. Bude to vědomé rozhodnutí. A ona se rozhodla, že to zastaví. Dokud ještě může.

V neděli večer vzala telefon. Dlouho psala a mazala zprávy.

Nakonec napsala jen:

"Musíme přestat. Navždy. Kvůli dětem. Kvůli všem."

Poslala to a vypnula telefon. Pak se schoulila pod deku a zavřela oči.

Byla to nejtěžší zpráva, jakou kdy napsala.

A zároveň věděla, že to ještě není konec příběhu. Jen konec jedné kapitoly.