Manžel, milenec a Jana - Nevěra 6.😬🤒

Jana právě nakupovala v obchodě, když jí zavibroval telefon.

Klára...

Zvedla to s nepříjemným pocitem v žaludku.

„Jani…“ Klářin hlas byl roztřesený, plný slz. „Marek měl nehodu. Těžkou. Je v nemocnici… říkají, že je to vážné.“

Svět se na okamžik zastavil. Jana pustila košík z ruky. Plechovky se rozkutálely po podlaze.

„Co… co se stalo?“ zašeptala.

„Nevím přesně. Říkali, že jel na dálnici, nějaký kamion mu vjel do cesty." "Má poraněnou páteř, zlomenou nohu a… vnitřní zranění." "Je v umělém spánku. Jani, já… já se bojím.“

Jana stála uprostřed uličky jako přimrazená. Lidé kolem ní nakupovali, jako by se nic nedělo. Svět běžel dál. Jen její svět se právě rozsypal.

„Už jedu“ řekla tiše. „Hned tam budu.“*

Cestou do nemocnice se jí třásly ruce tak silně, že skoro nemohla řídit. V hlavě se jí míhaly myšlenky jedna přes druhou.

"Poslední zpráva, kterou dostal, byla ode mě. Že musíme skončit."

"Co když to bylo naposledy, co slyšel můj hlas?"

"Co když umře?"

Když dorazila na JIP, Klára seděla na chodbě s opuchlýma očima. Objala ji pevně. Jana ji držela a cítila se jako nejhorší člověk na světě.

Dovnitř ji pustili jen na pár minut. Marek ležel na posteli obklopený přístroji. Tvář měl opuchlou, pod očima modřiny. Noha měla sádru, na krku límec. Vypadal tak křehce.

Jana stála u postele a dívala se na něj. Slzy jí tekly po tváři.

"Měl bys vědět…“ zašeptala tiše, když byla chvíli sama, „…že jsem to nepsala proto, že bych tě nechtěla. Psala jsem to, protože tě chci příliš moc.“

Dotkla se jeho ruky. Byla teplá.

V tu chvíli si uvědomila, jak křehké je všechno. Jak snadno může všechno skončit. A jak hluboko v sobě pořád ho chce – i teď, když leží v nemocnici.

Marek vše vnímal ve zvláštním, plovoucím stavu. Někde mezi spánkem a bděním. Občas zaslechl hlasy, pípnutí přístrojů, něčí kroky. Všechno bylo tlumené, jako by byl pod vodou.

Nejprve přišla bolest. Tupá, hluboká, všudypřítomná. Noha. Záda. Žebra. Každý nádech bolel. Pak přišly útržky vzpomínek.

Kamion. Blikající světla. Prudké strhnutí volantu. Náraz. Pak už jen tma.

A uprostřed toho všeho – Jana.

Její tvář. Její rudé šaty. Ten první den, kdy mu zašeptala „Mám dnes ovulaci“ a on ztratil rozum. Teplo jejího těla ve spíži. Její nehty zarývající se mu do ramen. Její hlas, když ho prosila, aby zůstal uvnitř.

A pak ta poslední zpráva.

"Musíme přestat. Navždy."

Otevřel oči jen na chvíli. Světlo ho oslepilo. Vedle postele seděla Klára. Vypadala vyčerpaně, ale usmála se na něj skrz slzy.

„Mareku… jsi vzhůru!“ zašeptala a stiskla mu ruku.

Chtěl něco říct, ale hrdlo měl suché a hlasivky jako z papíru. Jen slabě stiskl její prsty zpátky.

V hlavě mu ale znělo něco úplně jiného.

"Jani…"

Byla tady? Viděl ji ve snu, nebo to bylo skutečné? Stála u jeho postele. Dotkla se ho. Říkala mu něco… něco důležitého.

Chtěl ji vidět. Potřeboval ji vidět. Ta myšlenka byla silnější než bolest, silnější než strach, že možná nikdy nebude chodit jako dřív.

"Co když to bylo naposledy?"

Zavřel oči a nechal se znovu unést do té šedé mlhy. Vzpomínal na její vůni. Na to, jak se třásla, když v ní byl. Na to šílené, nádherné, zničující tajemství, které sdíleli.

A poprvé od nehody pocítil něco jako stud.

Kvůli mně to všechno riskovala. A teď ležím tady… a ona je tam venku sama se svými démony.

Klára mu hladila ruku a něco tiše mluvila, ale on ji skoro neslyšel.

V duchu opakoval jen jedno:

"Jani… nekonči to. Ještě ne."