Manžel, milenec a Jana - Nevěla 7.🥱🫩

Uběhlo několik dní. Marek se probudil do bolesti a bílého světla. Tentokrát už nebylo tak mlhavé. Přístroje pípaly pravidelněji, sestra mu upravovala polštář pod hlavou a mluvila na něj pomalu, jako na malé dítě.

„Máte štěstí, operace dopadla dobře. Páteř je poškozená, ale ne tak, aby to znamenalo trvalou paralýzu. Budete muset rehabilitovat… dlouho.“

Přikývl. Nebo se o to aspoň pokusil.

Když odešla, zůstal sám. Klára byla venku s Evičkou, říkali mu, že přijde později. Zavřel oči a snažil se dýchat pomalu.

Pak uslyšel tiché kroky u dveří. Otevřel oči.

Byla to ona.

Jana stála ve dveřích v jednoduchých světlých šatech, vlasy stažené dozadu. Vypadala unaveně. Oči měla červené od pláče. Když se jejich pohledy setkaly, viděl v nich všechno najednou – strach, úlevu, vinu a něco, co bylo silnější než všechno ostatní.

„Ahoj“ zašeptala.

„Ahoj“ odpověděl chraplavě. Hlas ho ještě úplně neposlouchal.

Přistoupila blíž. Stála u postele a dívala se na něj, jako by se bála, že se rozpadne, když se ho dotkne. Nakonec vzala jeho ruku do svých.

Byla studená. Markovi se sevřelo hrdlo.

V tu chvíli mu bylo jedno, jestli někdo vejde. Jestli je Klára za dveřmi. Chtěl jen cítit její dotek. Chtěl ji obejmout, přitáhnout si ji k sobě, i když to teď fyzicky nedokázal.

„Četl jsem tu zprávu“ řekl tiše. „Než… než se to stalo.“

Jana sklopila oči. Prsty se jí lehce třásly.

"Chtěla jsem to zastavit" zašeptala. „Kvůli všem. Kvůli sobě." "Ale když mi Klára zavolala… Marku, já…“

Hlas se jí zlomil. Naklonila se a opřela čelo o jeho ruku. Cítil její teplé slzy na své kůži.

V tu chvíli v něm něco prasklo.

Ta myšlenka byla tak jasná a tak děsivá zároveň. Nejen touha. Nejen sex. Miloval ji. Tu její temnotu, která se tak podobala té jeho. Tu odvahu riskovat. Tu křehkost, kterou ukrývala před celým světem.

A teď ležel tady – zlomený, bezmocný, s nejistou budoucností. A ona tu stála a plakala nad ním.

„Jani" zašeptal chraplavě a stiskl jí ruku, jak nejsilněji dokázal. „Neomlouvej se." "Já… já jsem to taky chtěl. Pořád to chci. I teď.“

Zvedla hlavu. Jejich oči se znovu setkaly. Mezi nimi proběhlo tolik nevyřčeného.

"Ale teď to bude jiné“ pokračoval tiše. „Možná už nebudu… tím, kým jsem byl."* *"Možná už nikdy nebudu moct…“

Nedokončil větu. Bolest v zádech ho bodla, ale on ji přemohl.

Jana se naklonila blíž a lehce ho políbila na čelo. Byl to nejjemnější polibek, jaký kdy dostal. A zároveň ten nejsilnější.

„Teď se jen uzdrav" zašeptala mu do vlasů. „O zbytek se postaráme později.“

Následující týdny byly těžké.

Bolest. Rehabilitace. Nekonečné hodiny, kdy ležel a nemohl se pohnout tak, jak chtěl. Klára byla úžasná – trpělivá, starostlivá, neustále u něj. A on se za to nenáviděl.

Protože když zavíral oči, viděl Janu.

Viděl ji, jak na něm sedí v rudých šatech. Jak ho prosí, aby do ní vyvrcholil. Jak se třásla pod ním ve spíži. A teď, když byl připoutaný k posteli a pak k chodítku, cítil se méně mužem. Méně hoden té touhy, kterou v ní probudil.

"Co jí můžu nabídnout teď?" ptal se sám sebe v noci, když ho bolela záda tak, že nemohl spát. "Zlomeného chlapa, který sotva chodí?"

Přesto mu psala. Krátké zprávy. „Jak se dnes cítíš?“ „Evička se ptala na tebe.“ A občas něco, co bylo jen pro něj:

"Pořád na tebe myslím. I když vím, že bych neměla."

Ty zprávy ho držely nad vodou víc než rehabilitace.

A zároveň v něm prohlubovaly stud. Vůči Kláře. Vůči Evičce. Vůči Janě samotné.

V noci v nemocničním pokoji a díval se na strop.

Možná je to trest. Za to, co jsme udělali. Za to, jak jsme riskovali všechno jen kvůli tomu šílenému pocitu.

Ale i přes tu myšlenku věděl, že kdyby se Jana teď objevila ve dveřích, kdyby se naklonila a políbila ho… nedokázal by jí odolat.