Železniční putování

Možná jste už slyšeli, že mladí, respektive studenti, mohou získat při splnění nějakých podmínek, hromady štěstí a možná i zapojení vlivných přátel, možnost cestovat po Evropské Unii velmi levně na základě nějakých jízdenek, o které můžete požádat. Já o tom do té doby nevěděla, v průběhu školního roku nám to vykládala třídní učitelka a snad až na pár výjimek jsme se všichni přihlásili a čekali. Z mého pohledu jde o ideální příležitost, jak poznat co největší část Evropy za co nejmenší peníze a o ty peníze jde asi každému studentovi i studentce.
V první polovině června třídní učitelka svolala na sedmou ranní třídnickou hodinu. Co si budeme povídat, všichni jsme byli strašně nadšení a někteří samou radostí asi nepřišli. Očekávali jsme pokyny ke konci školního roku a ty jsme taky začali dostávat. Jako třeťáci jsme měli přichystat pro ostatní ročníky ukončovací večírek. Nic zajímavého, jen nuda v tělocvičně. To ráno ale nebyla třídní ve své kůži. Normálně ji vstávání taky štve, takže takové věci jsme řešili v hodinách, jak je možné, že se někdo tak brzo ráno může usmívat? Když skončila klasická třídnická hodina, oznámila nám, že pro dva z nás má dobrou zprávu. Hned jsme věděli, co se stalo. Dva z nás si užijí prázdniny skoro zadarmo. Otevřela dopis a začala ho strašně pomalu číst. Byly tam takové ty plané řeči, jak to na začátku těchto dopisů bývá, prostě nás napínala, i když nám bylo jasné, že moc dobře ví, kdo pojede. Na konci dopisu se konečně podívala do třídy a s výrazem hrdosti oznámila, že za celou školu byli vybraní dva nejlepší studenti, kteří jsou z naší třídy. Těmi studenty jsem byla já a Bětka. Normálně tomu tak není, ale ten den jsme zrovna seděli spolu v lavici, obě jsme tam strašně chtěli a samou radostí jsme vykřikli a objali se. Třída nám zatleskala a učitelka přikázala vše v září převyprávět. Nemuseli jsme jet spolu, ale už ten den jsme se domluvili, že pojedeme. Vše musí být vlakem, to je podmínka, na letadlo nám slevu nedají. To nevadí, máme na to dva měsíce. Ještě ten den za námi přišel jeden spolužák. Jmenoval se Vašek, introvert, moc toho nenamluvil, ale byl chytrý, zcestovalý a hlavně, byl to blázen do vlaků. Nabídl, že nám udělá itinerář. Máme mu říct, do jakých měst se chceme podívat a že on nám najde všechny vlaky a tak. Slíbili jsme mu seznam na druhý den a to jsme dodrželi, protože ještě ten samý den jsme se domluvili na Berlíně, Paříži, Londýně, Vídni, Budapešti a Varšavě. Všude jsme si nechali aspoň čtyři dny, abychom na vše měli dostatek času. Byl to výlet na měsíc v malým m.
Mile mě překvapilo, že cestování vlakem na takové vzdálenosti může být bez přestupů. Hned další den nám předal náš plán cesty. Vyrazíme 5. července a 3. srpna budeme doma. Ubytování jsme se snažili shánět bezplatné, což pro dvě holky, které byly ochotné spát i na zemi, nebyl problém. Ale jak se zabalit? Já si i na týdenní dovolenou k moři beru poměrně velký kufr a to mě teoreticky stačí jedny plavky, troje trička a dvoje kalhoty. Ale co kdyby něco, znáte to, ne? Každá musíme mít jeden velký kufr nebo tašku a jedno nějaké příruční zavazadlo. Po poradě padla volba na takový ten obrovský batoh, který mě při mých 157 cm o pár čísel převyšoval, za to Bětka ho měla sotva po krk.
Je 5. červenec, obě se potkáváme na nádraží v Pardubicích, odkud jede přímý vlak až do Budapešti. Vzala jsme si tedy spacák, nabíječky, obrovské množství vytištěných map a pokynů, jak se v jednotlivých městech dostat na ubytování a za vybranými památkami. Přeci jen mobil se vybije, pokazí nebo ztratí a co potom. Z oblečení nejvíc zabírají kalhotky a to 30 ks, 20 párů ponožek, čtyři podprsenky, pyžamo, dvoje legíny, jedny rifle, ve kterých jedu, troje šaty, mikina, pět triček nebo topů a jedny tenisky, jedu v sandálech. Nezdá se to, ale batoh je těžký a narvaný k prasknutí. Nastupujeme do vlaku, naposledy zamáváme, rozjíždíme se, jdeme si sednou a zjistit, co jsme zapomněli. První Bětce vykládám já, co jsem si vzala, pak spustí ona. Ona má jen karimatku, ale když se tak dívám na její batoh, je to lehčí, ale zabírá to stejně místa, takže myslím, že jsem udělala lépe. Dohodli jsme se, že důležité věci budeme mít u sebe obě, kdyby něco. Samozřejmě si nevzala ani jednu adresu od ubytování, ani jeden plánek metra. Hned to začala „zodpovědně“ hledat na vlakové pomalé WIFI a stahovat si do mobilu. Z oblečení měla noční košili, dva topy a jedno tričko s krátkým rukávem, dvoje legíny, jedny rifle, jedny šaty, které měla na sobě, tři podprsenky, 14 kalhotek, 10 párů ponožek, žabky a tenisky, ve kterých jela. Sice jsme ani jedna nikdy nikde pořádně nebyli a tak jsme nevěděli, co budeme potřebovat, stejně si myslím, že jsem byla lépe připravená. „Nemáš nějak málo kalhotek? Víš, že tam jedeme na dvojnásob dní, než máš zásoby?,“ zeptala jsem se. „V Londýně je přece pračka, ne?,“ zeptala se mě trochu vyděšeně. To je pravda, Londýn je jediné ubytování, které jsme platili, protože je to za polovinou cesty, takže byl plán, že by jsme mohli prát. Já se ale bála na to spoléhat. „Si je slečna když tak otočí, ne? Já to tak na vojně dělal,“ řekne chlap sedící vedle mě a směje se. „To radši budu chodit naostro,“ odvětila s trochou pohoršení Bětka. Prádlo jsme až do Budapešti neřešili. Vlastně jsme skoro nic neřešili. Ne, že by nás ten chlap nějak urazil, ale Bětka usnula a já si dala sluchátka.
Pochodili jsme Budapešť, vše krásné, vše se povedlo. Pak jsme přejeli do Varšavy. Uběhly čtyři dny a zase jsme na nádraží směr Berlín. I když jsme Vaška prosili, abychom cestovali jen přes den, právě tento přejezd byl jeden ze dvou nočních. Těchto přejezdů jsem se bála. Jak jsme šetřili, nekupovali jsme si lůžko, ale jen místa na sezení. Tyto vlaky bývají prý často povinně místenkové, tedy musíte mít předem koupené své místo a tam sedět. Takže jste v kupé třeba s cizími lidmi, které potkáme až v tom vlaku. Vlak tam začínal a při odjezdu jsme v kupé byly samy. Nešlo ale zamknout, takže jsme zhasli, zatáhli záclony a snažili se spát. Normálně jsme si lehli. To se nám podařilo až do Berlína. Tolik strachu a tak hladce to šlo. Podobně jsme tedy navštívili i Paříž, a pak přijeli podmořským tunelem až do Londýna.
Na Londýn jsme měli celý týden, je to obrovské město, které má co nabídnout. A je tu ta pračka. Ale jen dvě noci, pak totiž zase budeme u někoho na zemi zadarmo. Já použila asi tři čtvrtiny zabaleného oblečení, Bětka všechno a pořád mi opakovala, vždyť je tam ta pračka, čeho se pořád bojím. První dny jsme byly na podlaze. Pěkný byt, Londýn se nám taky líbil. Odpoledne jsme chodili po Londýně, v noci pařili a dopoledne spali. Bylo to náročné město. Na poslední dvě noci jsme se stěhovali. Bětka měla na sobě poslední tričko a legíny, které dle jejího názoru ještě tolik nesmrděly, poslední kalhotky a žabky. Sice nebylo horko, ale čisté ponožky už neměla. Dorazili jsme poměrně pozdě. Ubytované jsme byli u mladého páru, velmi příjemní, kolem 23 let. Pračka zrovna šla a tak jsme jim v rychlosti vysvětlili naše cestovatelské úmysly a šli spát. Vzbudili jsme se kolem deváté. Já ještě ležela, Bětka už byla dlouho v koupelně. Na tom ale nebylo nic divného. Pak mě zavolala. Přišla jsem, ospalá, vlasy úplně strašné, že ta pračka nefunguje. Že do ní naházela prádlo, nalila tam snad polovinu nějakého pracího gelu, zvolila náhodný program a když dala start, napsalo to „ERROR 03“. „Co je to za chybu?,“ ptá se mě. „Jak to mám vědět? Myslíš, že jsem tu pračku vyrobila?,“ odpovídám trochu podrážděně, protože jsem s ní taky počítala. Začali jsme googlit, ale název výrobce byl stržený a nic kloudného jsme nenašli. „To je v prdeli, já nemám co na sebe. Já do té pračky hodila všechny legíny, rifle a kalhotky a polila to tím gelem. Co teď s tím? To se mi snad zdá,“ začala Bětka zoufale bědovat. Pohled na plnou pračku s oblečením polité úplně extrémním množstvím gelu a Bětku jen v noční košilce ke stehnům s Micky Mousem ve mně probudil velmi dlouhý záchvat smíchu, který mě držel při zemi. Bětku to naštvalo ještě víc a tak začala všechno prádlo vytahovat z pračky, házet do vany a sprchovat od gelu. To už jsem se trochu vzchopila a pomáhala jí s tím. „Nepůjčíš mi něco?,“ zeptala se a mě jí už bylo fakt líto. Navíc mě mrzelo, že jsem se jí tak smála. „Ale co, ty jsi tak o třicet cenťáků vyšší,“ upozornila jsem ji na fakt, který věděla, ale musela to zkusit. Nějak jsme dokázali očistit prádlo od gelu, i když místy s fleky a pověsili ho na šňůru. Ještě jsme nesnídali, tak jsem chtěla zajít do fastfoodu přes ulici a to byl čas začít hledat oblečení pro Bětku. Netknuté jsem měla jen jedny šaty, které byli mini i pro mě. Takže si je Bětka oblékla a vypadalo to, že si oblékla tričko. Prostě jí to sotva zakrylo pupek, všechno níž bylo holé. Uznala, že to nejde a začala škemrat o kalhotky. Já je ale už měla na každý den, žádnou rezervu. „Říkala jsi, že při nejhorším budeš naostro, ne?,“ rýpla jsem si do ní. „Jako celých 14 dní? Ty jsi blbá, ještě si ze mě dělej srandu,“ naštvaně odpověděla. „Já ale žádné rezervní nemám. Jako promiň Běty, ale asi ti nic jiného nezbývá,“ reagovala jsem obratem a přemýšlela, co si počneme. Oblékla si tedy své jediné šaty, které sice nevoněly po aviváži, ale nebyly mokré, podprsenku a obula si žabky. Já si taky oblékla šaty, aby jí to nebylo líto, sandály a samozřejmě podprsenku a kalhotky. Potom jsme šli na snídani s obědem a pak na prohlídku města. Nahoře s a dole bez, pousmála jsem se, ale neprovokovala ji. Asi na to pořád myslela, ale myslím, že jsme si to nakonec užili. Přišli jsme na ubytování, Bětka doufala, že ti spolubydlící budou doma a poradí s pračkou. V kuchyni jen ležel lístek, že klíče máme vhodit do poštovní schránky, že odjeli nečekaně na venkov. Ten večer byla strašná atmosféra. Druhý den ráno jsme odjížděli přes Kolín nad Rýnem do Vídně. Mezi Kolínem a Vídní nás čekal druhý noční přejezd.
Přespali jsme, sbalili se a ve stejném oblečení, jako včera, jsme přišli až na nádraží. V Kolíně jsme měli 4 hodiny čas, takže jsme si čekání na noční vlak krátili v katedrále a prohlídkou centra. Hodinu před odjezdem jsme už zmrzali na lavičce na nástupišti. Přijel vlak, nastoupili jsme do něj a našli své kupé. Seděli jsme obě u okýnka, na prostředních sedačkách seděli taky dvě holky a u chodbičky bylo jedno místo volné, druhé zabíral nějaký kluk. Pozdravili jsme a sedli si. Bětka ve vlacích ráda spí, takže poměrně rychle se stočila na svém místě do klubíčka a usnula. Já poslouchala hudbu a taky mi padala hlava únavou. Usnula jsem taky. Probudilo mě světlo, dívám se na mobil, jsou dvě hodiny ráno. Byly jsme v kupé sami. To netrvalo dlouho a brzo přišli tři kluci, kolem 25 let. Pozdravili jsme se a posedali si. Bětku to neprobudilo. Kluci si sedli vedle nás a jeden k chodbičce. Bětka držela stále stejnou polohu kočičky a tak jsem si zula sandály a natáhla nohy pod její sedadlo. Zase jsem zdřímla, když mě probudil dotek nohy o tu mou. Otevřela jsem oči, ale vypadalo to, že všichni spí, ta jsem je zase zavřela. Vlak drncá, nic zvláštního. Pořádně jsem neusnula a zpozorovala tlumené světlo. Pootevřela jsem oči a kluk, co seděl uprostřed vedle Bětky, měl v ruce mobil a fotil si ji. Podívala jsem se na ni, stále v poloze kočička, stočená do klubíčka, jak sebou vrtěla, ukazovala na kluka holý zadek. Pro sebe jsem se nad tím usmála a čekala, co se bude dít. Kluk udělal pár fotek, pak se pokusil šaty trochu víc nazvednout, aby viděl víc. Nešlo mu to, Bětka spala. I když se to možná nezdá, ona je taková rázná. Čekala jsem, jestli mu nedá facku nebo tak něco, ale Bětuška se ve spánku k němu otočila, šaty si vykasala ještě víš, noha jí sjela na zem a chlapci ukázala svou 14 dnů neholenou pipinu. Borec byl jak v sedmém nebi, začal znovu fotit, pak si s ní fotil selfie. Vzrušovalo mě to, představa, že klidně spím a někdo dělá tohle, že si fotí selfička s mou kundičkou. Už nafotil dost, zajel rukou do svých kalhot a začal si pomalinku honit. Jen tak jsem ho pozorovala, když jsem dostala hroznou chuť na něco. Vždyť on to chce taky, proč se oba mučit. Musím mu to nějak naznačit, nějak ho svést. Jakože jsem změnila polohu při spánku, bosou nohu netáhla směrem k němu, svými prsty se dotkla jeho kotníku a velmi nepatrně povytáhla šaty. Odsunul nohu a honil si vesele dál. To nevyšlo. Došlo mi, že na mě svítí měsíc. Přeci mě musí aspoň trochu vidět. Zajela jsem rukou pod šaty a začala si hrát taky. Okamžitě to zpozoroval, přestal a díval se mi do očí. Já předstírala, že to dělám ze spánku a taky jsem přestala. Když se ujistil, že spím, vytáhl si ho a začal se znovu ukájet. Odvážné, kdokoliv z nás může kdykoliv otevřít oči. Začala jsem se opět uspokojovat, on si ho schoval a pozoroval mě. Já pokračovala, dívala jsem se přímo na něj a usmívala se tak, jak nejsvůdněji umím. Přidal se taky. Už to pokračovalo dlouho. Bála jsem se, že se udělá a půjde spát. Kdyby tak postříkal Bětku, její jediné použitelné šaty, to by byla třetí světová. Vstal a odešel. Mám jít za ním nebo se šel jen udělat? Asi minutu váhám, další minutu hledám na podlaze sandály, nakonec si nazuji Bětčiny asi o tři čísla větší žabky, z boční kapsy vyhrabu krabičku kondomů a odejdu taky. Ani jsme nikoho nevzbudili. Stojí na chodbičce a čeká na mě. Usměje se a jde směrem v záchodům. Přijdu tam, otevře dveře. Fuj, pochcaná podlaha, smrad, ty lidi jsou takové prasata. Hned ty dveře zavře a šeptne, že vedle je lůžkový vůz. Ten je ale zamčený. Prý je i na druhé straně a podaří se nám tam dostat. Otevírá dveře s označením shower (sprcha). Na vlak je to opravdu krásná sprcha, ani jsem nevěděla, že něco takového ve vlacích je. Vstoupí první, já hned za ním. Je tam strašně málo místa. Dá mi pusu na vlasy, zvednu hlavu a políbím ho na ústa. Jsme na sobě nalepení, cítím, jak ho má tvrdého. Bez servítek si stahuje kalhoty a trenky zároveň. Já si svlékám šaty, postupuji do sprchového koutu. Slyším klepání. Pan nějaké věty v němčině. Německy neumím, on mi něco řekne snad španělsky, sice nerozumím,ale chápu. Oblékám si zpět šaty. Otevře dřív, než si je stihnu stáhnout. Průvodčí, moc nadšeně se netváří. Jediné, co z jeho řeči pochopím, tak že jsme s první třídě. Vyžene nás zpět do našeho vozu a zamkne přestupní dveře mezi vagony. Podívám se na toho kluka, on na mě, obejme mě kolem pasu a začne líbat. Tady to bude lepší, než tam. Stojíme vedle toalet na druhé straně vagonu. Kdokoliv může přijít, ale co, každý má spát. Hned stahuje kalhoty, já mu trenky. Vypadá to na rychlovku. Roztrhávám obal od kondomu a navlékám mu ho. Má pořádného macka.Vyzouvám si botu, nohu dávám až na kliku od toalet, rukou se čehosi držím a druhou dávám kalhotky na stranu. Ukazuji mu svou stejně neupravenou kundičku, jako moje kamarádka. Neváhá. Přimáčkne mě ke dveřím a strčí ho do mě. Po třech týdnech, to je slast. Je nadržený jako snad nikdo. Rukou nahmatám jeho čuráka a snažím se kondom udržet natáhlý. Kdyby mu spadnul do mě, tak hluboko bych ho už nenašla. Samozřejmě to dlouho nemohlo vydržet, bylo na něm vidět, že to přichází. Dívali jsme se do očí, jeho mimika mluvila za vše, přirazil pořádně a stříkal. Pěkně dlouho ho tam držel. Pak ještě párkrát přirazil, jakoby na rozloučenou a vytáhnul ho. Chtěla jsem se podívat, kolik z něho vystříklo tekutin, ale kondom byl roztržený a končil v půli jeho ptáka. Jak jsem kondom držela u jeho koulí a on pořád přirážel, roztrhnul se. Kalhotky jsem zase měla na svém místě. Vyhrnula jsem si šaty a viděla, že ze mě kape sperma a kalhotky jsou celé rozmáčené. Ani nevím proč, ale vybavila se mi střídavá péče mezi Českem a Španělskem. Vždyť beru prášky, uklidňovala jsem se. On hází zbytek kondomu do rohu. Otevírá dveře od toalet, ale není tam ani toaletní papír, ani ubrousky na ruce. Roztáhnu nohy a čekám, až co nejvíc z toho ze mě vyteče. Je od toho i ta vyzutá bota, Bětka bude nadšená. Dávám tomu dvě minuty, už to neteče. Ještě si ji roztáhnu prsty, on hned dřepne a trčí mi tam dva prsty. Snaží se mi pomoct a sperma z mých útrob dostat. Kalhotky zahazuji do koše na záchodě, stáhnu si šaty, obuji polepenou žabku a oba se vracíme k našemu kupé. On zajde dovnitř, já mám namířeno na to hnusné WC, kde ale taky nejsou žádné ubrousky. Něco mám v batohu. Přijdu do kupé, Bětka se na mě podívá. Prokličkuji mezi nohama spících kluků. Vyzuji se, žabky odkopnu směr Bětka. „Bylas na WC?,“ ptá se mě Bětka. „Jo, odporné,“ špitnu a mám ruku v rozkroku, aby neviděla, že nemám kalhotky. „Ukazuješ všem pipinu, neva?,“ upozorňuji ji na drobný prohřešek. Okamžitě si stáhne šaty a znovu usíná. Stále se na sebe s tím klukem díváme. Oběma nám padají oči. Zajede rukou zase pod kalhoty, udělám to samé. Celé to tam mám ulepené, takže ruku vytahuji a snažím se spát.
Probudí mě východ slunce. Do Vídně je to kousek. Jak poposedám, cítím polepená stehna. Na všechny se podívám, mají zavřené oči, takže se dívám pod šaty na tu svoji holku zarostlou. Je pěkně ulepená, chtělo by to sprchu. Na sedadle je flek. Sakra, ono to přes noc vytékalo dál. A na šatech taky. To je ostuda. Sedím tak, aby to nešlo vidět, ale je mi to nepříjemné. Všichni jsou vzhůru a zastavujeme ve Vídni. Já stále sedím. „Co je? Konečná,“ oznamuje mi Běta. „Máme čas, necháme je vystoupit,“ odpovím. Všichni vystoupí a já až teď opatrně vstávám. „Co je s tebou, jsi taková zaražená,“ vyzvídá Bětka. „Ale, blbě jsem se vyspala, je to strašně nepohodlné,“ odvětím a rychle si dávám batoh a záda a odcházím. Na nástupišti mi Bětka s rozzářenýma očima říká, že to byla divoká jízda. Lekla jsem se, ona to viděla. „Proč?,“ ptám se. Šla jsem v noci na záchod a byl tam použitý kondom. I sperma na zemi. „Neuvěřitelné,“ odpovídám trochu s klidem. „A viděla jsi ve vlaku jiné holky, než my? Myslíš, že si to rozdali kluci mezi sebou?,“ ptá se mě a já přemýšlím, jestli to ví. „Musím se převléct, ty šaty jsou špinavé,“ odvětila jsem. „Moc čistý ten vlak nebyl, já mám polepené žabky a nohy,“ stále nezavírá Bětka pusu. Já ji už neposlouchám, dávám jí do ruky batoh a mířím na WC s legínami a tričkem v ruce.
I Vídeň jsme si jak se patří užili. Bětka si koupila ještě jedny šaty a v těch odchodila zbytek výletu. To chození naostro ji chytlo natolik, že to praktikuje čím dál častěji. I když v jejím podání sezení na veřejným místem nevím, ona tu svou kundu musí otřít na každé lavičce. Domů jsme přijeli zdravé a šťastné, doma i ve škole jsme některé části výletu převyprávěli, ale je fakt, že o to nejzajímavější jsem rodiče, Bětku i své spolužáky ochudila.