Po letech...

Potkali jsme se po letech, spíš jsme do sebe vrazili v tramvaji a následovalo klasické „Jé, ahoj, co tu děláš, jak se máš?“ Je pár dní před Vánoci a kdy jindy by se člověk měl stýkat se starými přáteli. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se na 27.12. po obědě, kdy už bude kolotoč nezbytných rodinných návštěv za námi a přípravy na Silvestra daleko.

Teď sedím v tramvaji, jedu za tebou a v hlavě si přehrávám naši poslední schůzku. Leželi jsme spolu jako vždy zpocení a znavení po skvělém sexu. Jako vždy jsem ležela přitulená k tvému tělu, nohu přehozenou přes tvou, a ještě vlhký klín přitisknutý na tvé stehno. Tehdy jsi mi oznámil, že odjíždíš na půl roku do Ameriky, možná i na dýl. Byla jsem smutná, ale mlčela jsem. Nikdy jsi mi nic nesliboval, stejně jako jsem ti nic neslibovala já a prostě nám spolu bylo fajn. Mrzelo mě to, ale nijak jsem to nekomentovala a tys pak taky už jen mlčel. Jen ses mě dotýkal konečky prstů na mých citlivých místech, na uších, krku, na zádech a na bradavkách a nechávals mé tělo, aby si samo řeklo, začalo se ošívat a chtělo víc. Potom jsi mě převalil na záda a zanořil svou hlavu do mého klína. Mé myšlenky na cokoli do budoucna se rozprskly do změti čar a skvrn, stejných jako na obraze, který visel naproti na zdi. Mé tělo splynulo s tvým v tom jednom jediném intenzivním dotyku, minutu, pět, dvacet … nevím, jak dlouho to bylo. Ležela jsem tam a přijímala tvou omluvu, tvůj dárek na rozloučenou, jeden orgasmus a pak další a další ve vlnách, tvůj jazyk, ústa, prsty a pak i tvůj pták nořící se do mě, rozpínající mě a dráždící, explodující a plnící mou kundičku naší společnou touhou. Kundičku tekoucí vzrušením jak řeka, ve které byly snad i slzy, ty slzy, které jsem pak další večery marně hledala a čekala i když nepřicházely. A teď se s tebou mám potkat v kavárně.

Vcházím a dávno jsem ztratila veškerou uvolněnou sváteční náladu, kterou jsem si hýčkala, když jsem vycházela z domu. Ani vánoční dáreček, který ti hned předávám, tomu nijak nepomáhá, polibek na uvítanou a já jsem ztracená. Vypadáš pořád stejně, i styl jak chodíš a jak mluvíš se vůbec nezměnil a mé tělo na ty staré známé podněty reaguje naprosto automaticky bez ohledu na okolí a na to, jak moc jsem se v jiných ohledech změnila já.
Sedám si proti tobě, ale stolek je jen chabá překážka mezi námi dvěma, když už teď se mi v těle rozproudila horká krev tepající v mém klíně, pulzující trupem až do hrotů bradavek a do konečků prstů nervózně si pohrávajícími s pramenem vlasů, který se mi uvolnil z culíku.
Vyprávíš mi, jak se máš a kdes všude byl, vyptáváš se mě a já ti odpovídám. Před očima ale mám jediné – tebe a to, co vyzařuješ, co mé tělo vnímá tak strašně moc intenzivně. Nevím, jestli mě vnímáš stejně. Nevím to až do chvíle, kdy si po dvou kávách musím odskočit a v okamžiku, kdy vylézám z kabinky, tam stojíš ty.

Dáváš mi prst na ústa a zatlačíš mě zpátky. Mlčíme, nedá se mluvit, když se líbáme. Mé dlaně putují po tvém těle a ty poslepu za zády zamykáš. Prstýnek na levé ruce mě pálí jen pár vteřin, než ucítím teplo tvé kůže a palčivou bolest na bradavkách, kde jsi mě drsně stiskl. Zalapám po dechu.
Beze slov, ale se spoustou nevyřčených a nahromaděných tužeb, svlékáme jeden druhého a ve stísněném prostoru se snažíme najít nejlepší kombinaci našich těl, abychom konečně splynuli v trhavém rytmu a vzrušeném oddychování. Rozkročená nad záchodovou mísou s rukama zapřenýma o stěnu za ní. Žádná romantika se nekoná, je to fyzická potřeba, nutnost, pocit prázdnoty a volného pádu až dokud neucítím tvé prsty zaryté do mých boků a tvého ptáka dorážejícího uvnitř mého těla. Vyklouzneš a pak znovu přirazíš, tentokrát hlouběji, a pak znovu a znovu. Jsme jak sehraný duet a naše tlumené hlasy spolu ladí v divokém rytmu. Prsty se snažím promáčknout kachličky, ještě víc se prohnout a nastavit se ti. Chci tě, chce se mi křičet, prosit a proklínat tě zároveň. Můj hlas ale uvízl v dalším táhlém zasténání spolu se sladkou křečí v celém těle. Jsem jako v transu, když si vychutnávám tvoje až skoro zvířecí zvuky a pulzujícího ptáka v mé kundičce. Stříkáš do mě a až pak nám dochází, že už spolu nejsme jako za starých časů, prášky už neberu.

„Promiň,“ řekneš omluvně a já v duchu počítám dny. Nebudu nic riskovat a rovnou se stavím v lékárně pro pilulku. Ta myšlenka, jak studená sprcha, mě hodí zpátky do reality. Upravíme se, vezme si kabáty z věšáku a u baru zaplatíme.

„Ráda jsem tě viděla,“ smutně se na tebe usmívám, když stojíme na ulici před kavárnou, „ale berme to tak, že tentokrát odjíždím pryč já. Není to do Ameriky, ale domů k manželovi, a to napořád. Sbohem.“