Večeře

26.2.2019 Autor: Hurlon 8 komentářů

Servis nás s úsměvem přivítá u vchodu, kde se nás ujímá číšník, který nás vede k rezervovanému stolu. Několikrát se přitom na tebe ohlédne. Je na něm poznat, že je tebou fascinován, tvými šaty, končícími těsně nad koleny, obepínající tvoje dlouhé a hebké nohy, které při každém kroku poodhalí maličký kousek stehna. Usadí nás u stolu a zmizí někam do okolního ruchu velkého sálu. Už ho nevnímám, hltám už jen tebe, tvé nekonečně velké, zelené oči. Vidím v nich očekávání, napětí a nejistotu. Nejistotu toho, co se stane dál. Očekávání nepoznaného a napětí, jaké to bude. Na stole připravené skleničky, příbory a bílé ubrousky. Jako první bereš onen ubrousek a pokládáš si ho do klína, na pohybu paží je poznat, že si ho urovnáš, aby byl celý rozprostřený. Nohy máš blízko u sebe, kolena tlačíš k sobě a nenecháváš mezi nimi ani skulinku, jako by jsi měla strach, že bude něco vidět, že se něco provalí. Na kraj stolu pokládám telefon, dávám od něj ruku pryč a ty se snažíš vymanit z našich propletených pohledů a sledovat ji, jak ji pokládám jen kousek opodál, pohledem se vracíš ke mně a malinko, tázavě, oči přivřeš. Chceš se na něco zeptat, ale v tu chvíli tě přeruší číšník, s pro tuto chvilku, naprosto nepodstatnou kartou a ptá se, zda budeme dnes večer i jíst. Odsekneš mu, něco v tom stylu, že samozřejmě? Nechceš být arogantní, ale situace ti nedovoluje být milá, tak jako vždy. Zasměji se a rukou, která je kousek od telefonu si beru kartu, zamračíš se, ale zároveň víš, že pro zatím jsi v bezpečí. Ne, ne, nebude to pro tebe tak jednoduché, nedám ti to zadarmo, takhle připravené, na to zapomeň, říkám si pro sebe.

Na nějaký čas naše pohledy odvrátíme o vybíráme v kartě, říkám si, jaké jídlo by dnešnímu večeru slušelo, lehké, svěží, plné chutí. Mám vybráno, neptám se tě, nechci za tebe objednávat, je mi to jedno, pro dnešek. Musí mi to být jedno a představuji si, jaké to bude, jak se zachováš, lehce se usmívám. Když dorazí číšník, kývnu hlavou, že jsi na řadě jako první. Máš kartu otevřenou a diktuješ, co sis vybrala. Zvedáš hlavu k číšníkovi a v tu chvíli to přichází, můj čas, tvůj čas, vlna, která má tento večer změnit v nevšední. Obyčejná večeře s vlnou rozkoše, jako přílohou. Ruku pokládám na telefon a mačkám start.

V polovině věty přestáváš mluvit, oči se ti otevřou na maximum a mohutným, ale tichým nádechem se ti zvedá hruď, šaty se ti na ni napínají a ty se lehce, ale znatelně prohýbáš. Při výdechu se snažíš dopovědět svou větu, ale potřebuješ se znovu nadechnout. Mačkám stop, celé tělo se ti povolí, přivíráš oči, máš nepřítomný pohled a na rukou postavené chloupky. Na otázku číšníka, zda je vše v pořádku, odpovídáš úsečně a omlouváš se. Snažíš se mu vysvětlit, že se ti jen zamotala hlava. Nemá tušení. Doobjednáš si, otáčíš hlavu ke mně a vyčítavě na mě koukáš. Vyčítavě, proč? Líbilo se ji to, nebo mě nenávidí. Chtěla jsi mi něco říct, ale opět nás přeruší, teď už otravný hlas číšníka s otázkou, co si dá pán? Nic, dám si ji, teď a tady, chce se mi odpovědět. Musím opustit tvé oči, které jsou teď lesklé a zase do široka otevřené a objednávám si. Číšník odtančí pryč, máme chvilku pro sebe, můžeš říct co jsi chtěla, ale místo toho těkáš pohledem na mě a na zaplněný sál. Hledáš ty pohledy, které tě viděli a teď s napětím čekají, co bude dál. Nikdo takový není, ale ty si tím nejsi jistá. Prohlížíš si každého, beze slova a s obavami.

Když se uklidníš, vracíš se pohledem ke mně, maličko se nakloníš a potichu, ale velmi potichu mi řekneš, že to ne, že takhle jsme se nedomluvili, že to neudělám před lidmi, že tě nechám připravit. V tu chvíli nám na stůl přistává předkrm, odkláníš se zpět a děláš na něj místo. Usměješ se na číšníka, ale okamžitě se tvůj úsměv mění v křeč, oči jak 2 studny ve kterých bych se utopil a moje ruka na telefonu. Moc mě baví zmatený výraz číšníka, jenž se při odchodu od stolu, ještě otočí a sleduje tvou, teď už usmívající se tvář. Nakláním se k tobě a vysvětluji ti, že poroučet tady budu dnes já, já jsem ten, který tě teď musí vychovat, protože odmlouvat se mi nebude.

Dojídáme hlavní chod, od předkrmu jsem tě nechal být, záměrně, dal jsem ti to okusit, ale jen střípek, jen pohlazení a náznak. Mezi jídlem, jen tak, nepatrně, ale pro mě znatelně, koukneš na telefon. Nedíváš se na mě, asi víš proč. Jistě tušíš, že bych ti z očí vyčetl tvé přání, abych chytil ten telefon. Nechám tě dojíst, položit příbor a chytám tě za ruku. Asi tušíš, ale než stačíš cokoli říct, sahám druhou rukou po telefonu a pouštím start. Celou rukou mi proběhne bolest, jak intenzivně mi zmáčkneš prsty, předkláníš se a zavíráš oči. Vydechneš a při nádechu zvedáš hlavu, jen aby se naše pohledy střetly. Vše nechávám, tak jak je, jen tě sleduji, začínáš lehce červenat. Ruku mi tiskneš a pohledem škemráš o vysvobození. Neexistuje, nechávám tě v tom. Začínáš se kroutit, jen lehce, ale pro mě dost, abych věděl, že to přichází, skoro mi drtíš prsty na ruce, vymaním se ti a chytím tě za ni já, pevně, aby ses nemohla narovnat a udělat si pohodlí. Odmlouvala si, tak nebude žádná úleva. Díváš se na mě, panenky máš rozšířené do maxima a rty tiskneš pevně k sobě. Chtěla by jsi je pootevřít, ale kontroluješ se, víš, že by jsi křičela, chtěla by jsi křičet, ale stud tě drží udělat cokoli. Divám se na tebe, jak se chceš svíjet, ale nemůžeš. Říkám ti, že to je přesně to, co si teď zasloužíš. Slyším jen tiché zasyčení „hajzle jeden“ a najednou je to tady. Zatínáš snad všechny svaly co máš, oči pevně zavřené, tělo v předklonu a mírně se zvedáš. Tváře máš červené a zakusuješ se do spodního rtu. Přestáváš dýchat, na pár vteřin, najednou vydechneš a začneš lapat po čerstvém vzduchu. Sahám na telefon a mačkám stop. Ještě několik vteřin máš oči zavřené, hlavu sklopenou a v ruce cítím, jak ti tepe rozprouděná krev.

Když dorazil číšník, evidentně rozhozený situací, které měl pravděpodobně možnost přihlížet, zeptal se, zda vše bylo v pořádku. Tentokrát už s úsměvem a šibalským pohledem odpovídáš, že v naprostém. Při čekání na dezert po tobě chci důkaz, že mé plány, které jsem spřádal byly naplněny do posledního detailu. Chci se k tobě přisunout a sáhnout si, ale jsme uprostřed sálu, kde je všechno vidět, nejde to. Zvedáš se a beze slova odcházíš. Mizíš za rohem sálu a já se ptám, bylo to dost dobré, byl to zážitek, který obyčejnou večeři mění v nezapomenutelnou?

Vracíš se zpět, sedáš si a já vidím, že dáváš ruce pod stůl, přisuneš se mírně ke mně. Instinktivně ti posílám své ruce naproti s očekáváním, že mě za ně chceš chytit. Máš to ráda po orgasmu, pohlazení, polaskání a projev souznění. Ale spletl jsem se. Jakmile se dotknu tvé ruky, chytíš mi pravačku, otočíš a do dlaně mi pokládáš nějaký hadřík. Chvilku, sotva tři vteřiny mi trvá, než pochopím. To jsou ty její černé krajkové kalhotky, které jsi si dnes, před odchodem, brala. Jsou titěrné a na tobě vypadají neodolatelně. Ruku zavírám, ty mě pouštíš a jen špitneš, tady máš důkaz. Dávám pomalu ruce na stůl, cítím, jak mám vlhkou dlaň, jak jsou mokré. Přikládám si ruce k obličeji a nasávám tu vůni z nich. Tu vůni šťávy, kterou jsou promáčené. Koukáš se na mě u toho a v pohledu ti čtu, že to byl, ten zážitek. Opět se ke mně nakloníš, mám nos ještě zabořený v dlani s kalhotkami a řekneš mi výhružným hlasem „počkej až budeme v autě, ty hajzliku“.

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Analcat
19.3.2019 01:29
"Smartky" jsou super, skoda, ze nedelaji neco takoveho pro muze *137*
Hurlon
18.3.2019 18:29
@analcat: ty si to zazila?
Analcat
18.3.2019 17:47
Odkud ja to znam? *22*
mongoo
mongoo VIP
7.3.2019 08:10
Technika může být koukám moc sexy, pěkný*114*
Michal030
Michal030 VIP
7.3.2019 05:30
Tak to je úžasná povídka.
meridea
3.3.2019 08:30
Nádherně napsané a díky za inspiraci *55*
RatedR
2.3.2019 11:36
Teda... moc hezke... jestli se to stalo, tak partnerce gratuluji k hravemu muzi ;-) jaro je tady :-)
Hracicka74
2.3.2019 11:02
*24**49*