Nevinně, kapitola první

Sedíme na jedné lavici, v hlavě mi malinko hučí, ale doufám, že to brzy přestane. Otevřou se dveře a vychází svalnatý muž a povídá: "slečno Skromná, pojďte prosím dál." Trošku se při té větě pousměju (tak tedy skromná :-D), což se ukáže jako chyba, hlava začne bolet trochu více, tedy bez toho trochu. Zvedne se mladá holčina, výškově tak 170 cm, docela drobná, ale stihnu zaregistrovat jen potrhané síťované punčochy a na nich modré kraťasy. Sedím tam asi půl hodiny, hlavu zapřenou lokty do nohou a přemýšlím, do čeho jsem to zase vlezl, uvařit asi nestihnu a zítra si asi vezmu v práci volno, v tomhle stavu to beztak nemá smysl.

Po půl hodině vychází slečna zpět do vestibulu a přicházím na řadu já. Zaregistruju jen, jak si sedá na původní místo. Výslech je docela dlouhý a únavný, ale vyšetřovatel se tváří mile a profesionálně. Konečně se semnou rozloučili jsem na odchodu. "Mimochodem, s tou hlavou byste si měl zajít do nemocnice, může to být i otřesk mozku", ozve se za mnou ve dveřích. Něco jen tiše zamrmlám a mám možnost se podívat do čokoládových očí, které patří slečně Skromné, která z nějakého důvodu ještě neodešla. Zadívám se na ní nechápavě a dřív než ze sebe vyloudím větu, tak se sama chopí slova. Nene, já už tam nejdu. "Čekám tu na Vás" Zřejmě vypadám nechápavě a roztomile tupě, alespoň soudě z jejího úsměvu.

"Nestihla jsem Vám ani poděkovat. Nebýt Vás, tak se mohlo stát cokoliv."
Nemám sice náladu na vtipy, ale spontaniita je u mě bohužel silnější, tak jen pronesu: "Cokoliv snad ne". Usměje se ještě víc a po mém úsměvu už cítím jen ostrou bolest. To nebyl dobrý nápad.
"Promiňte, zajdu s Vámi do nemocnice" (Výborně vypadám teď určitě jak kripl)
"To nemusíte, zas tak zle na tom nejsem"
"Trvám na tom" (Zvoní telefon) "Pardon"
"Ahoj mami, ne nic mi není, i když..." "Jsem na Policii, přepadl mě nějakej feťák a chtěl mi sebrat kabelku, to víš já jsem se nedala, ale byl silnější a nebýt tady pána, tak..." Dívám se, jak nejistě poslouchá a po pár minutách jen slyším "Moment, zeptám se ho"
"Dobrý večer, tady Skromná, já Vám chci moc poděkovat za Lucinku, nemůžu se z toho vzpamatovat" "Ne, to je v pořádku, to by v té situaci udělal každý" Vyměňujeme si zdvořilosti a nakonec se to snažím ukončit, "Dobře, předám Vám Lucku".
"Ne mami, nevím kdy přijdu, musím s... (upřený pohled) "Tomáš" "s Tomášem do nemocnice, asi má otřes mozku..." "Jo, já jsem pro, pa mami"
"Tak maminka Vás chce poznat a taky by byla radši, kdybych nešla domů sama" "Klidně mi tykej" podávám ti ruku a zase jsou reflexy rychlejší, než bych si přál.
"Normálně bych řekl těší mě, ale nevím co se říká v těhle situacích" Úsměv z obou stran, z mé strany zase trošku pokřivený.
"Koukám radši půjdeme do té nemocnice"
(konec první kapitoly)