Muž s cylindrem

Když jsme s manželem měli krátce po svatbě, začali jsme se poohlížet po nějakém vlastním bydlení. Bydleli jsme u manželových rodičů. Byli na mě hodní, uznávám, že to mělo i své výhody, ale není nad to bydlet ve svém. Navštívili jsme několik bytů i domů. Byly jsme ochotní si něco koupit za rozumnou cenu i před rekonstrukcí a postupně si to opravit.
Jednoho dne mi můj muž Aleš poslal do práce e-mail, že mě vyzvedne v práci. Nechtěl říct důvod. Když jsem skončila, nervózně pochodoval před firmou. Nastoupila jsem do auta a konečně se vymáčknul. Asi 20 km odsud našel nějaký domek za velmi dobrou cenu a majitel dělá drahoty, takže se tam jedeme podívat. Byl přímo nadšený z ceny, vilka jen za dva milióny. Sice před rekonstrukcí, ale za tu cenu.
Dům jsme hladce našli, moc totiž nezapadal do zástavby. Měl předzahrádku a nebyl nalepený na ostatní doby, šel ze všech stran obejít. Z hlediska vytápění to nevypadalo prakticky. Navíc ta zahrádka. Spíš lesík. Vysoké staré stromy doplněné různými keři. Nebylo to moc udržované, jen úzká ulička ke dveřím. S velikou zarostlou zahradou. V okně se zachvěla záclona a vyšel pán ve středních letech. Od pohledu mrzout, nevypadal moc příjemně. Na otázky odpovídal neochotně a váhavě. Nicméně dům měl plyn, vodu i elektřinu, prostorné pokoje a prodal by nám ho i s nějakým starým nábytkem. Dle mého názoru vypadal tak na odvezení do sběru, Aleš si ho ale pro začátek chtěl nechat. Pán nám dal smlouvu a pokud mu ji e-mailem pošleme do desáté večer a do dvou dnů zálohu na účet, bude dům náš. Úplně jsem manželovo nadšení nesdílela, viděla jsem tam obrovské množství práce a vedlejších výdajů. Nakonec jsem souhlasila, smlouvu jsme podepsali a odeslali i s penězi a vydali se do banky kvůli hypotéce.
O několik týdnů později jsme v ruce drželi klíče a i dle katastru nemovitostí byl dům náš. Takže jsme si naplánovali pracovní víkend a vyrazili si to zvelebit. Aleš chodil s motorovou pilou po zahradě a předzahrádce a alespoň to nejhorší ořezal. Já celý dům zametala a utírala prach a vlastně trochu prozkoumávala. Aleš mi později pomáhal. V neděli jsme se rozhodli vymalovat. Vzali jsme to přes hobby obchod a nakoupili barvy. Aleš chtěl s těmi zdmi ještě něco udělal, já ho přemluvila jen na malování, chtěla jsem se stěhovat. Další víkend jsme to douklízeli a pomalu začali navážet první věci. V ložnici byla nádherná veliká postel s vyřezávanými motivy. Celou jsem ji umyla. Tady chci spát. Vypadala staře. Vynesli jsme tedy matraci na zahradu a objednali novou. Oba jsme vytřeli skříně, koupelnu a znovu podlahu a víkend skončil. Na pátek jsme si domluvili kamaráda s dodávkou a těšili se na první noc. Nábytek jsme skoro žádný nestěhovali, pro začátek jsme plánovali využít stávající. Jen já si z domu přivezla jednu šatní skříň a Aleš z domu noční stolky a skříňku do koupelny. Jinak jen oblečení, krabice s nádobím a drobnostmi, pračku a televizi s počítačem. To nám zabralo skoro celý den. K večeru jsem vybalila základní nádobí a udělala večeři. Našla jsem všechny toaletní potřeby, povlékla peřiny i novou matraci a chystali jsme se spát. Ani televize ještě nebyla zapojená. To nevadilo, únavou jsem lehla a usnula.
Víkend byl samozřejmě pracovní, vybalování, zapojování. Zjistili jsme, že některé zásuvky nejdou vůbec, u některých vypadává jistič. Aleš tvrdil, že je to jen slabý jistič a že při té rekonstrukci musíme udělat i elektřinu. Většinu místností jsme zatím nepoužívali a tak nám nefunkční zásuvky zas až tak nevadily. Vypadávající jističe jsme taky hravě vyřešily využitím i jiných zásuvek, než jedné s rozdvojkami a vlastně to celkem šlo. V pondělí v práci jsem se už chlubila fotkami. Všichni mě obdivovali, že to bude ještě hodně práce. Hodně se tam prášilo, já denně vysávala a utírala prach. Aleš začal domlouvat dělníky na postupnou rekonstrukci místností, které nevyužíváme a já tužkou kreslila po zdi, kde chci jaký obrázek, kde poličku a tak jsem ho úkolovala.
Doposud se mi špatně spalo. I Aleš si stěžoval. To je ale v novém prostředí nejspíš běžné. Čas utíkal jako voda a už jsme šly zase spát, abychom ráno v práci neusnuli. Ležela jsem na posteli a byla jsem nahá. Na posteli nebyly peřiny, jen já tam uprostřed ležela a prsty se uspokojovala. Potila jsem se a dole jsem přímo tekla. Bylo to úžasné, stále jsem zrychlovala a přicházející vyvrcholení bylo víc než příjemné. Stále se to stupňovalo, já lapala po dechu. Už by to mělo být, ale ne a ne se udělat. Přímo extrémně prohnutá ležím na posteli a tlak stoupá. Najednou se nemůžu nadechnout, mám pocit, že prasknu, že omdlím. Postel se začne třást, sjede mi ruka z rozkroku a najednou spadnu z postele. Otevřu oči. Zase ležím na posteli. Peřina leží na zemi. Aleš se mnou cloumá se slovy: „Miláčku, vzbuď se. Peťo, co je ti? Vzbuď se!“ Koukám na Aleše s nechápajícím výrazem. Stále na mě mluví, ale je mi to jedno. Jsem celá zpocená, červená. Aleš zmlkl a čeká na vysvětlení. U zadku cítím mokro. Napůl si sednu, na prostěradle je mokrý flek. Asi jsem se ve spánku počůrala. „Co je?,“ dostanu ze sebe větu na Aleše. Aleš s mírnou úlevou odpoví: „Asi se ti něco zdálo.“ Kouknu na flek a nechápavě se kouknu na Aleše. „Myslím, že jsi se udělala, že jsi měla orgasmus. Vzdychala jsi a prohýbala se v zádech,,“ kouká na mě udiveně, protože mokrý orgasmus jsem nikdy neměla. Stále zaskočená, ale chtěla jsem to nějak vyřešit. Na hodinách bylo pár minut po půlnoci. Celá mokrá jsem se šla osprchovat a poprosila Aleše, aby převlékl postel, což udělal. Noční košilku jsem pověsila na ramínko, aby uschnula a vrátila se do ložnice. Aleš ležel a čekal na mě. Celý zbytek noci jsem pořádně neusnula. Přes to po zazvonění budíku jsem najednou spala a nepřála jsem si nic víc, než spát dál. Do práce jsem stihla dojít jen tak tak. Odpoledne mi Aleš konečně zapojil pračku a já prala a věšela prádlo. Pak zapojil televizi a pozdě do večera jsme na ni koukali. Spát jsme šli až v jednu ráno a za pár hodin vstávali do práce. V práci mi padala hlava a já si přísahala, že dnes půjdu brzy spát.
Po práci jsem začala sbírat včerejší prádlo a chtěla ho vyžehlit. Při sbírání jsem uviděla, že mé bílé spodní prádlo je místy takové nažloutlé, jako bych ho ani neoprala. Na černém to vidět nešlo. Manželovy trenýrky taky vypadaly čistě, stejně jako zbylé oblečení. Asi tvrdá nebo měkká voda, pomyslela jsem si a dala ještě jednu skoro prázdnou pračku jen s bílím a větším množstvím prášku na bílé. Než jsem dožehlila, pračka byla hotová a tak jsem to znovu pověsila. Už to bylo čisté, asi jsem dala málo prášku.
Do postele jsem šla už v sedm. Chtěla jsem si číst, ale nemohla jsem udržet oči. Přišel Aleš, že na to má chuť. Mě se zprvu nechtělo, ale dostala jsem se do nálady. Sedla jsem si, Aleš si stoupnul na postel obkročmo a začala jsem mu ho kouřit. Po chvilce mi chytl hlavu a začal přirážet. Z počátku to bylo fajn, pak ale začal přirážet hlouběji. Dávila jsem se. Mluvit nešlo, chtěla jsem ho odtlačit od sebe, měl ale velkou sílu. Dávilo mě to, chtělo se mi zvracet, ptákem a koulemi mi však ucpával pusu. Když jsem zavřela oči a začala se bránila plnou silou, dostala jsem silnou facku po tváři. Naštvaně jsem oči otevřela. Aleš na mě koukal, já kašlala a než jsem cokoliv řekla, přetočila jsem se na břicho, hlavu naklonila mimo postel a jen zvracela. Bylo to hnusné, v krku jsem cítila, jako by mi tam někdo něco vrazil. Aleš vstal a letěl pro kýbl, já už ale vše ze sebe dostala, takže jsem do něj jen plivala, když jsem potom seděla. Můj pohled zamířil na hodiny. Bylo patnáct minut po půlnoci. Aleš mi držel už pozvracené vlasy a hladil mě po zádech, že se nic nestalo. Jenže stalo. Nikdy jsem takové sny neměla. Aleš vytřel podlahu a vyvětral. Mé pozvracené plyšové boty ještě v noci vyhodil. Já měla další noční sprchu. Zbytek noci jsem prospala a ráno budík málem vyhodila z okna. V práci jsem si v oběd i krátce zdřímla.
Po práci v jedné místnosti byl elektrikář, nějaký Alešův známý. Sice mi to říkal, ale vypustila jsem to z hlavy. Pozdravila jsem ho a dala mu alespoň nějaké pití. Poděkoval. Pak jsem šla posbírat včerejší pračku ze sušáku. Ten však byl prázdný. Šla jsem za Alešem, kam to uklidil. Myslela jsem si, že nechtěl, aby to tam před tím chlapem tak bylo. O ničem nevěděl. Ptala jsem se, jestli tam byl elektrikář bez dozoru, prý ano přes oběd. S elektrikářem jsem se už raději nebavila a další pití mu nepřinesla. Stejně za ním šel Aleš s pivkem. Přes sekání do zdi usnout nešlo, takže jsem tupě zírala na televizi, kterou jsem neslyšela. Hned, jak řemeslník vypadl, šla jsem zamést alespoň chodbu a hned po té do koupelny a spát. Naštěstí byl druhý den státní svátek, takže se vyspím. Aleš byl nějaký nadržený. Chudáka jsem odmítla s tím, že jsem unavená. Byl docela zklamaný, slíbila jsem mu tedy sex zítra. Byl docela dlouho ve sprše, asi se sám uspokojil. Vůbec nevím, kdy ze sprchy přišel. Usnula jsem hned, jak jsem si lehla.
Když jsem se probudila, byla jsem v posteli už sama. Ležela jsem na zádech, nohy i ruce přivázané k jednotlivých rohům postele. Nahá. Nechápavě jsem zavolala Aleše. Několikrát. Nakonec přišel. „Ty jsi mi včera nedala a slíbila jsi dnes, tak jdeme na to. Přivázal jsem si tě, abys mi neutekla,“ řekl dominantním hlasem. „Rozvaž mě!,“ naštvaně jsem řekla. Nic neřekl, odhodil župan, co měl na sobě a pomalu se na mě začal plazit. Nedokázala jsem se uvolnit. „Rozvaž mě!,“ zopakovala jsem. To už mi lízal bradavku a jeho stojící péro jsem cítila u stehna. Po pár chvílích ho do mě vrazil. Nemohla jsem vůbec nic a to se mi nelíbilo. Naštěstí nemá Aleš velkou výdrž a brzy se do mě udělal. Konečně mě rozváže, pomyslela jsme si a vyříkáme si to. Tohle mi dělat nebude. To ale chytl za kliku ten včerejší elektrikář a vstoupil. Aleš byl ještě ve mně a pozval ho dál. Já protestovala. „Pojď taky, kamaráde, je jen tvá, čubka jedna nezbedná,“ řekl Aleš a mě se stáhly půlky. Křičela jsem, ať mě rozváže a oba vypadnou. Elektrikář si sundal kožený opasek a řekl, že zkrotil i větší nezbednice. Stoupnul si naproti mně, napřáhl se a plnou silou švihnul. Trefil přímo mou kundičku. Bolestí jsem zařvala, to už ji ale strefil znovu. A znovu. A ještě jednou. Alešova mrdka z ní vystříkovala do okolí. Zatmula jsem zuby, ale nic mi to nebylo platné. Další. A další. A ještě jedna. „Bude už poslušná?,“ zeptal se elektrikář. Oči plné slz a jen jsem kňučela, pomalinku mě začala pálit. Neřekla jsem tedy nic a přišla další rána. Pak znovu. Plnou silou jsem se snažila dát ruce dopředu, přetrhnout provaz. S další ránou jako by ruce povolily, já si bleskově sedla a s řevem si ji zmáčkla rukou a stočila se do klubíčka. Byla tma. Já brečela. Aleš ležel vedle mě. Vzbudila jsem ho. Rozsvítil lampičku a začal mě uklidňovat. Hladil mě po vlasech a říká: „Zase se ti něco zdálo? Neboj, už je to za námi.“ To nebyl sen, pálila mě jako čert. Takto jsem ležela schoulená třeba deset minut, on mě trpělivě hladil po vlasech, zatímco jsem brečela. Na hodinách bylo půl jedné ráno. Zase. Naštvaně jsem se na ni koukla. Byla celá červená, na posteli byla trocha krve. Příšerně pálila a tak jsem šla do mrazáku a držela si na ní zmrzlý hrášek od babičky. Žádné čisté povlečení nezbývalo. Lehla jsem si na gauč v obýváku a v slzách usnula. Aleš noc dospal v ložnici. Ráno mě nechal spát a vzbudila jsem se až kolem jedenácté. Šla jsem se vyčůrat, strašně to pálilo. Aleš udělal palačinky, které jsem zároveň snídala. Sedla jsem si do kuchyně a říkám mu, že to takto nejde dál. Souhlasil. Nakonec jsme se domluvili, že v pondělí zajdu k doktorce. A víkend nějak přežijeme. Dopoledne jsem oprala povlečení. Naštěstí byl větrný den a venku bez problému uschlo. Jinak celý den jsem se věnovala zahradě, Aleš se pustil do sklepa, kde bylo mnoho krámů, které různě vynášel.
Večer to zase chtěl. Neměla jsem na to chuť, ale chtěla jsem dodržet slib a bylo mi ho líto. Snažil se a co já. Dlouho jsme se líbali a když mu stál jako sloup vysokého vedení, zaplul do mě. Poprvé v novém domě. Stále mě to bolelo, ale snesitelně a trochu jsem se překonávala. Během sexu mi sklouzla hlava doleva. Visel tam takový starý původní obraz. Byl na něm nějaký chlap v cylindru. Obrazu jsem si samozřejmě všimla už před tím, vždyť jsem ho tam po malování pomáhala Alešovi pověsit, ale až teď jsem nabrala pocit, že na mě kouká. Vzpomněla jsem si na návštěvu zámku, kde byly obrazy, které na člověka hledí ať stojí kdekoliv. Asi to bude ono. To už mě ale Aleš plnil a já byla upřímně ráda, že je po všem. „Chceš udělat, miláčku?,“ zeptal se toužebně Aleš. „Ne,“ krátce jsem mu odpověděla a rukou si ucpala kundičku, zatímco jsem cupitala do koupelny se osprchovat.
Na nočním stolku ležely prášky. „Vezmi si je, jsou na spaní, třeba ti pomůžou na ty tvé sny,“ řekl Aleš a já je spolkla. Pak jsem se šla podívat na ten obraz, co mě pozoruje. Byl z roku 1722, vypadal opravdu staře a byl takový zvláštní, hezký. Stál tam chlap velmi staromódně oblečený, jeho levá ruka směřovala na zem a jeden prst byl jakoby vykloubený nebo nějak zvláštně ohnutý. Mířil na nějakou chaloupku. V ní se ve dvou oknech vedle sebe svítilo, i přes to, že byl den. U ní byla dívka a na šňůru věšela prádlo. Samé bílé. Všude okolo rostly nějaké žluté kytičky, asi pampelišky. Koukla jsem na obraz z jiného úhlu a stále na mě koukal. To už přišel Aleš, co na to tak koukám. „Nic, jen jsem se dívala,“ řekla jsem a šla si lehnout.
Probudilo mě tlučení na dveře. Byla noc, bouřka. Byl slyšet kostelní zvon. Na hodinách byla půlnoc. Snažila jsem se Aleše vzbudit, spal ale tvrdě. Chtěla jsem rozsvítit lampičku, nešla elektřina. Bušení neustávalo a ozval se tichounký hlas: „Prosím, otevřete.“ Několikrát se zopakoval. Vyděšená jsem se bosky plížila ke vchodovým dveřím. Kryt u kukátka se v rytmu bušení třásl. Opatrně jsem ho odsunula a nakoukla. Bylo v něm oko, které na mě zíralo. Hrozně jsem se lekla. Málem se mi zastavilo srdce a mírně jsem ustoupila od dveří. Když jsem se odvážila znovu kouknout stály u dveří dvě malé děti, úplně promočené. Chlapec bušil na dveře a opakoval tu větu. Malé děti, musím jím pomoct, pomyslela jsem si a bez váhání otevřela. Obě děti se mi upřeně dívaly do očí. Byly mokré. Pozvala jsem je dál, ale ani se nemohly. Stály na dešti u dveří. Až teď jsem za nimi zpozorovala chlapa. Nebyl dobře vidět. „Kdo jste?,“ zeptala jsem se vyděšeně. Nic, žádná odpověď. „Děti, rychle se pojďte schovat,“ řekla jsem a pokynula jim. Nehnutě tam stály. Třískl blesk a já na zlomek vteřiny zahlédla obličej toho muže v pozadí. Byl to den chlap z obrazu, jednoznačně. Chytla jsem děti za záda a chtěla je potlačit do domu. Ani se nemohly, jako by to byly sochy. V tom mi ta holčička tichým hláskem říká: „Obleč se a uteč!“ Kouknu na sebe, jsem nahá. Nějak mi nevadí, že jsem nahá ve dveřích, před dětmi a před cizím chlapem. Přes to vyjdu ven a děti se snažím silou posunout do domu. Snad průvan zabouchne dveře. Leje jako z konve, mám mokré vlasy. Když se otočím, chlap jde k nám. S dětmi nejde hnout a dveře nejde otevřít. Začnu utíkat do zahrady. Když se otočím, běží za mnou a děti za ním. Oběhnu dům dokola a stojím na cestě. Nepoznávám to tu. Kde je silnice? Kde jsou auta? Chlapa mám v patách, začnu volat o pomoc a utíkat směrem ke dvou svítícím okýnkám v domečku někde v dáli. Jiné světlo nevidím. Jen blesky mi občas ukazují cestu. Na cestě je bahno. Cítím, jak se mi zabořují nohy. Ohlédnu se za sebe, děti už nevidím, jen ten chlap už běží s nožem, který je od krve. Běžím rychle a k domečku se statečně blížím. Když se zastavím, domeček se ke mně neustále přibližuje, až se o mě zastaví. Nechápavě se na něj dívám, zatímco chlap už stojí za mnou. Cítím jeho dech. Chladný dech. Proč mě už nezabil? Pomalu se otočím. Vidím jeho ruku, jak se přibližuje k mé hlavě. Zabodne nůž jen pár centimetrů od mé hlavy do dřevěné zdi domu, o který jsme opřená. Je nahý. Vždyť měl ten cylindr. Už se nebráním, je po mě. Chytí mi prsa a jako mi je zamačkává dovnitř. Omdlím.
Probouzím se. Je světlo. Až moc. Přimhouřím oči. Zhluboka se nadechnu. Dýchám. Žiji. Jsem nesmírně ráda. Bolí mě břicho. Konečně začnu vnímat okolí. Ležím v nemocnici. Kolem mě přístroje, jinak nikdo. Přiletí sestra i s doktorem a hledí na mě. Nechápu, jak jsem se tu ocitla. „Přejelo vás auto,“ řekne doktor. Hledím na něj a mlčím. Jaké auto? To už ale za zády lékaře vidím svého muže, který je za sklem. Mává na mě. Usměji se na něj. Doktor ho ke mně pustí a oba odejdou i se sestrou. „Co tu dělám?,“ ptám se Aleše. „To neřeš, hlavně, že jsi v pořádku,“ řekne. Ještě chvíli to z něj páčím a nakonec mi to řekne: „Nejspíš jsi byla náměsíčná. V noci jsi nahá odemkla a odešla na ulici. Já spal, neslyšel jsem tě. Pak jsi prý podle svědků běžela po ulici a volala jsi o pomoc. No a vběhla jsi přímo pod auto. Museli tě oživovat.“ Ty moje sny, začala jsem si je vybavovat.
Později ke mně přizvali i psychiatra. Upřímně jsem byla ráda. V nemocnici jsem spala klidně. Nakonec mi zjistili, že jsem krátce těhotná. Já ale děti mít nemohu. Proto jsme s přítelem plánovali adopci. Doktor si vyžádal podklady od mého gynekologa. Nejspíš došlo k nějakému hormonální výkyvu, proto ty sny a i díky tomu jsem otěhotněla. Bohužel plod byl mrtvý a tak ho ze mě vyjmuli. Až mě propustili, obraz pána s cylindrem šel z domu, prodali jsme ho na internetu za pár stovek. Od té doby žádné sny nemám a vychováváme adoptovanou holčičku a kluka.