Pedikér

(spíš krvák než erotika)

Projela branou a pomalu se přibližovala domů. Byl to pro ní zvláštní pocit, že se někde konečně cítí jako doma. Vychutnávala si pokaždé zvuk pneumatik na kamenité cestě, která jediná protínala velikou neudržovanou zahradu připomínající kousek stepy. Před sebou viděla svůj domov. Velký starý jednopatrový dům sice nebyl nijak přepychové sídlo, ale ona se tu cítila příjemně. Zastavila vůz vedle auta svého domácího a za chvíli už stála v hale. Odložila jednu z tašek a začala lovit klíče od bytu. Náhle se dveře otevřely a ona se lekla tak, že málem upustila i zbytek nákupu.

„Ježíš Ali, promiň, to jsem nechtěl.“ Před ní stál její domácí. Úplně zapomněla, že ho u sebe před odjezdem do města nechala udělat nějaké drobnosti na počítači.

„Ne, dobrý já jsem prostě jen pitomá a lekavá.“ Usmála se a on ji úsměv opětoval. Jmenoval se Petr. Černovlasý mladík, hezounek s nádhernýma hnědýma očima. Bylo mu pár let přes dvacet a ona si před ním připadala ve svých třiceti jako stará ženská.

„Slyšel jsem auto a vyrazil, abych ti pomohl s nákupem. Stejně už mám všechno hotový.“ Řekl, vzal tašky a pomohl je odnést dovnitř. V kuchyni pomohl uklidit nákup a mezitím hovořil. „Vyčistil jsem ti to komplet, bylo to hrozně zaprasený. Máš tam nový inzeráty, hodil jsem tě na nějakou novou seznamku, takže se třeba ozvou nějaký nový klienti. Vyměnil jsem i fotky a trošku upravil texty.“ Když nad tím Alena občas přemýšlela, tak si uvědomila, že vlastně ten kluk pusu nezavře. Ale nevadilo jí to. Naopak. Jeho hlas byl příjemný a byla s ním zábava. Hodně toho znal a ona sama nepatřila k upovídaným ženským. V jeho společnosti se cítila moc dobře a uvolněně. Posadila se, zapálila si cigaretu a naslouchala, jak ji cosi vysvětluje o počítači. Sice tomu nerozuměla, ale vůbec ji to nevadilo.

„Jsi moc hodnej, díky.“

„Máš dneska někoho? Já si půjdu zaběhat a mohli jsme se pak třeba podívat na nějaký film.“ Nabídnul a mrknul na ni. Jako malý kluk, pomyslela si. Zatraceně roztomilý kluk. Nejlepší domácí na světě.

„Ale jo. Někdo si rezervoval celý den.“ Odpověděla a snažila se, aby to neznělo moc zkroušeně. Práce prostě měla přednost a zábava bude muset jít stranou. „Bude tu tak za hodinku. Asi tě budu muset vyhnat, abych se dala do gala.“

„Jasný, zaběhám si a pak půjdu zachraňovat svět.“ Ušklíbl se a vyvolal ji úsměv na rtech. Tenhle jeho výraz pro hraní her jí vždycky spolehlivě pobavil.

****

Ve sprše přemýšlela nad novým klientem. Neměla na malém městě právě moc zákazníků a tak si vážila takového, který si ji koupil na celý den. A noc. Jenže holka na privátě má vždycky trošku obavy. Každý nový klient je možné ohrožení, třeba to může být sadista. Narazila už několikrát na pěkná hovada a nakonec byla ještě ráda, že skončila jen s modřinami. Vlastně měla nejradši masochisty. Sice jí mlácení a ponižování chlapů nevyvolávalo žádnou vlhkost v rozkroku, ale to ostatně málo co. Jakmile je něco práce, tak to prostě člověka nejspíš bavit nemůže. Byla hrdá na své herecké schopnosti, ale dlouho se nestalo, že by nějakého chlapa chtěla sama. Vlastně se jí hnusili. Měla pár dobrých zákazníků na speciální služby. Docela jí bavilo šukat jednoho poslance připíňákem. Ale to bylo spíš legrační než vzrušující.

Po sprše vyměnila prostěradlo a převlékla peřiny. Tan chlápek řekl, že si rád povídá a hraje. Komunikativní klienty měla ráda, většinou se chtěli spíš mazlit a to nebylo nijak náročné. Pro jistotu připravila nějaké vibrátory a pár dalších pomůcek.

Vlastně to s tou touhou nebyla docela pravda. Právě Petr, její mladý domácí se stal předmětem jejího zájmu. Snad i představ. Bydlela u něj v domě skoro dva roky a cítila se s ním kouzelně. Bála se, že jakmile mu oznámí, jaké řemeslo chce provozovat u něj doma, že ji vyhodí. Měla s tím problémy. Málokdo by chtěl mít doma děvku. Jemu to nevadilo. Po pár dnech se od něj dozvěděla, že to nebere nějak moc vážně. Podle něj, řekl tehdy s tím svým bezstarostným úsměvem, kdyby za to někdo platil chlapům, tak by to dělali všichni. A vážil si jí. Nejspíš ho chtěla pro jeho nezájem. Když se spolu jednou trošku víc napili, tak to na něj zkusila. Odmítl. Ne nějak špatně, nebo uraženě. Vysvětlil, že zažil velké zklamání ve vztazích a ani sex mu vlastně nic neříká. Vyprávěl o bývalých a ona ho litovala, protože právě takový fajn kluk si nezasloužil takové mrchy. Tím víc ho chtěla, ale už to nezkoušela. Alespoň měla na koho myslet, když si to dělala sama. Protože orgasmus se zákazníkem bylo pro ni něco nemožného. Navíc v něm získala kamaráda, na kterého se mohla spolehnout.

*****

Před domem zastavila černá dodávka a z ní vystoupil muž a zvedl k uchu mobil. Koukala na něj přes záclonu. V tmavém obleku, robustní vysoké postavy s kufříkem. Velké sluneční brýle, tmavé vlasy, krátká upravená bradka. Na první pohled lepší sorta. Přijala hovor a pozvala ho dál. Vyšla mu naproti ve svém oblíbeném tmavém kimonu, které dávalo ještě víc vyniknout jejím dlouhým plavým vlasům a modrým očím. Věděla, že první dojem je základ. Její pěkná, nepříliš velká, ale pevná prsa taky pomohlo právě kimono pěkně zdůraznit. Zavedla ho do ložnice a vyzvala ho, aby si odložil. Otázku, jestli se chce sprchovat s ní, nebo dá přednost samotě, už nestihla…

První myšlenka. Bolest. Mžitky před očima. Ležela ve své nevelké vaně, chtěla křičet, ale páska přes pusu jí v tom bránila. Rukama za zády nejspíš taky omotanýma páskou taky moc nezmohla a tak jen bezmocně třepala nohama přes okraj vany. Muž sedící na židli před ní se usmál.

„Ahoj.“ Řekl hlubokým hlasem, který by za jiných okolností nejspíš mohla označit za příjemný. Takhle v ní vyvolal strašlivý pocit zmatku a strachu. „Popovídáme si. Nejdřív bych ti rád vysvětlil, proč jsem zvolil tento zvláštní druh komunikace. Proč jsem tu, ti vysvětlovat nemusím, ale budu chtít odpovědi. Otázkou je, jestli budeš spolupracovat.“ Mluvil klidně, asi jako kdyby nabízel nejnovější nabídku bankovních služeb.

Netušila co po ní chce, její mysl pohltila spousta otázek. Co se stalo, co je zač a proč s ní takhle mluví? Nechápala nic a tak na něj jen bezmocně třeštila oči.

„Budeš spolupracovat?“ Otázal se a lehce, skoro něžně ji pohladil po lýtku. Nechápala nic, ale snaživě přikývla. Roztáhla nohy a ukázala se mu.

„Ne, tak to si bohužel nerozumíme.“ Řekl smutným hlasem. „Když chci informace a spolupráci, tak ne takovým způsobem. Zedníka taky nedonutíš říct pravdu tím, že ho necháš míchat maltu. A pro kurvu šoustaní není nejvhodnější prostředek nátlaku. Zkusíme to jinak. Ano?“ Sáhl na zem, tam kam neviděla. Vytáhl kleště a skalpel. Položil je na okraj vany.

Zuřivě zavrtěla hlavou v bezmocném strachu a v duchu si přála, aby to byl jen hrozný sen, ze kterého se probudí. Instinktivně se pokusila nástroje skopnout a podařilo se jí to.

„Tohle není dobrá cesta a příště bych byl rád, kdyby si nedělala takové hlouposti.“ Během řeči vstal, došel k ní a pěst dopadla na její čelist. Jakoby se ji rozskočila hlava. „Tak už sebou nemel. Uklidni se, Aleno. Jmenuješ se přece Alena? Nebo ti mám říkat Ingrid? Jako to máš v inzerátu?“

Byla v naprosté panice. Slzy stékaly po tvářích na pásku. Sledovala toho šílence ustrašenýma a slzami zalitýma očima. Najednou ucítila na tváři jemný dotek kůže rukavice. Hladil ji. Snad minutu. Snad víc.

„No uklidni se. Musíme si vyjasnit pravidla, to se na mě nesmíš zlobit. Tak!“ Na posledním slovu zvolil klidný důraz, který ji přiměl k soustředění. „Můžu ti říkat Aleno?“

Zná mé pravé jméno, blesklo ji hlavou. Ta myšlenka v ní probudila další a další otázky. Váhavě přikývla. Věděla z dávných časů, že cesta spolupráce bývá lehčí. I když v tomhle případě si nebyla jistá, co je lepší. A jestli vůbec něco. Takového člověka ještě nepotkala. Spokojeně přikývnul a posadil se zase na židli. Zvedl ze země skalpel i kleště a vrátil je na původní místo.

„Tak začneme. Vždycky jsem chtěl být pedikér. Můžeš mi tak říkat. To je hezké. Pedikér. Natáhni levou nohu.“ Nechtěla. Zvedl se a ona poslechla. Opět usedl. Snad to nemyslí vážně, doufala. Marně. Pevně sevřel její chodidlo a uchopil skalpel. Okamžitě zajel ostřím pod nehet palce, bolest byla příšerná. Nařízl i kůži na celém prstu. Zmítání nepomáhalo, držel ji příliš pevně. Snažila se přetočit a skoro se ji podařilo vyškubnout z jeho sevření. Nevěděla, co dělá. Neviděla. Sevření povolilo. Ucítila, jak ji nadzvedává za vlasy a narovnává do původní pozice.

„Je mi hrozně líto, že mě doháníš ke krajním prostředkům. Tohle je nepříjemné.“ Vnímala jakoby z dálky ten klidný obviňující hlas. Pak ji opřel zády k hladké vaně a ona vnímala i přes bolest, která v odeznívajících vlnách projížděla od palce až do stehna podivné horko na zádech. Ruce nepříjemně stočené pod sebou už ani necítila. V hlavě měla jen šok, zmatek a spoustu otázek na které neznala odpovědi.

„Cítíš horko, že? Skoro to pálí, ale dá se to vydržet, ne? No tak, na něco se ptám.“

Přikývla se strachem a obavou co bude následovat.

„To je vteřinové lepidlo. Určitě to znáš z reklamy. Je vynikající, to ti musím říct. Někdy i v béčkových filmech najdeš něco, co se dá použít v reálném životě. Kůži to udrží na jakémkoli povrchu.“ Přestal mluvit a chvíli jen tak hleděl přes ty svoje brýle. „Abych to vysvětlil. Když se budeš škubat, tak to lepidlo vydrží. Spíš si strhneš kus kůže ze zad. Není od Vietnamce za deset korun.“ V úsměvu ukázal dokonalé zuby. „Tak začneme.“ Chytil ji za nohu a kleštěmi začal odtrhávat nehet z jejího palce. Pak pomalu stahoval kůži, kterou předtím pečlivě nařízl skalpelem. Omdlela. Ledová sprcha přinesla nechtěné procitnutí z milosrdné tmy.

„Jestli mi tu hodláš omdlívat, tak si nebudeme rozumět, Aleno. Ale každý má jiný práh bolesti a není na mě, abych tě za to odsuzoval. Ale jinak se mi s tebou povídá hezky. Rád si povídám. Tak začneme konečně hovořit v klidu?“

Tentokrát kývala hlavou přímo horlivě. Zírala na nohu zalitou krví. Ta bolest byla tak obrovská, že by raději brala kulku do čela než podstoupit další mučení. Další bolest.

„Víš, já mám moc dobré výsledky, když začínám hovor tímhle způsobem. Přátelé mi říkají, že je lepší se ptát a pak ukázat co je možné a pak se zase ptát. Jenže já jsem systematický člověk a vynechání prvního kola si ušetříme čas. Ten nám zbude na příjemnou konverzaci. Rozumíš?“ Spokojeně sledoval její souhlas. „Abys rozuměla. Je to pro mě jen práce a žádná zábava. I když jak už jsem ti říkal, povídám si rád. To mě baví. Tak připravena? Dobře. Už nekývej. Zastav, vypadáš jak nějaká debilní hračka. Tak je to správně. Jinak jsem ti zapomněl pochválit vlasy. Moc hezký a to kimono, hmm, prostě máš vkus.“ Kývl uznale hlavou a pohladil něžně její chodidlo. Pak sáhl na zem a zvedl nějakou věc.

„Nebudeme ztrácet čas. Víš, proč jsem tady…“ Řekl a sundal si brýle. Měl modré oči. Zvláštní, bledé. Sledoval ji. Zavrtěla hlavou a dychtivě poslouchala každé jeho slovo s přáním se dozvědět, co to všechno znamená. „Teda Aleno, takhle se z nás sotva stanou přátelé.“ Opět ji chytil a následovalo to co před chvílí, jen to tentokrát odnesl prostředníček. Bohužel tentokrát zůstala při vědomí. Jen němý křik, hučení do pásky. Dušení a slzy. Pak zase chvíle čekání. Už se ani nesnažila chápat co se děje. Prosila boha, aby ukončil tohle trápení. Ta bolest byla nesnesitelná. Chtěla umřít.

„Tak znovu, už víš, proč jsem tady?“ Ta otázka jí zase přivedla k plnému vědomí. Bála se pohnout hlavou, protože nevěděla. Zatvářil se zklamaně. „Ty musíš být hodně odolná. Nebo už nevím. Nebudeš křičet, viď? I když je to jedno. Nahoře je jen ten kluk přes tyhle metrové zdi nic neuslyší. A pokud ano a přiběhne, tak bude jen větší zábava. Ani kdyby zkusil zavolat policajty, tak by to nepřineslo kýžený efekt.“ V tu chvíli jí problesklo hlavou. Petr! A svitla v ní naděje na záchranu. Jak mu jen dát vědět, že potřebuje pomoc? Kdyby mohla tak by křičet a přivolat ho. Ale opět u ní propuknul pocit beznaděje. I ve stavu, v němž se nacházela, si nepřála Petra ohrozit. Jakou šanci by měl proti takovému netvorovi? Ten pokračoval. „Nedávno jsem viděl zajímavý dokument o ženské obřízce. Lákavé. Mám rád nové věci.“ Mrknul na ni a zakřenil se. „Takže křičet nebudeme, že?“

Muž ji strhl pásku z úst a ona zůstala zticha. Jen vzlykala. Odešel a přinesl sklenici vody.

„Napij se.“ Řekl důrazně, takovým tonem, který nedokázala neuposlechnout. Ani ve snu by to nedokázala. Zkusila se napít, ale kuckala a dávila se, avšak její trýznitel se zdál být spokojený.

„Jak se říká?“ usmál se na ni. Byla zmatená a nevěděla, co chce slyšet. Každá odpověď mohla přinést další bolest. „No když ti někdo něco dá tak se říká…“

„Děkuju.“ Uvědomila si, že jen hýbe rty, ale žádný zvuk neslyšela. Stačilo mu to.

„Takže ty mi chceš říct, že nevíš, proč jsem tady? A co je tohle?“ Zase před ní zvedl tu bílou plastovou věc.

Věděla, že musí odpovědět tak se snažila sebrat zbytek svých sil

„Kamera?“ šeptla.

„No správně. Pasáka nemáš. To víme. Takže si to udělala sama? Mezi námi pěkně hloupě. A dát své číslo účtu. Jak to jen říct. Demence. Proč zapíráš? Stojí ti to za to?“ Mluvil tak hrozně klidně.

Ty otázky v ní vyvolaly paniku. Netušila o čem mluví a v mysli pátrala po něčem, co by dávalo smysl. Byla zmatená. „Vůbec nevím.“ Dostávala ze sebe trhaně.

„Dobře, ono je to prakticky jedno. Můj úkol byl zjistit, co to mělo znamenat. Pak ti dát trošku bolesti a nakonec se tě zbavit. Nespolupracuješ, takže ti vytrhám všechny nehty, stáhnu nějakou kůží a zabiju tě.“ Zase mluvil jako nějaký pojišťovák.

Doháněl ji šílenství. Ten zmatek v hlavě se skoro vyrovnal bolesti, projíždějící jejím celým tělem. Věděla, že už dlouho nevydrží a cítila, že se blíží konec. Při smyslech ji držela pouze otázka proč. A tichým hlasem se zeptala „Proč?“ Věděla, že je s ní konec. Ale chtěla to vědět…

„Hmm. Tohle mě nudí. Ale ne každý úkol je zábavný. Baví tě někdy šukání se zákazníkem?“ V otázce zněl zájem. Zavrtěla hlavou. „Fakt nikdy? Jako vůbec? Hmm to je práce k ničemu. Ale já na tom nejsem o moc líp. Máloco mě překvapí. I když tvoje zapírání mi nedává smysl. Nemám rád, když mi věci nedávají smysl. Zkusíme něco jiného.“ Zvedl její notebook a zapnul ho. „Heslo?“

„Já…“ Bolest a zmatek ji ovládal. Přesto věděla, že by měla mluvit. Ne, věděla, že musí. „Já si to… nepamatuju.“

„Cože?!“ Zvýšil maličko hlas. „Ty neznáš svoje heslo?“

Jeho zvýšený hlas do ní pronikal jako nůž do másla. Tak ostře a rychle až jí naskočila husí kůže po celém těle„Domácí mi ho mění…“ Dostávala ze sebe. „Kvůli bezpečnosti. Já jsem blbá… Musím si to… psát. Je na lístku… Na lednici.“

V ten okamžik Pedikér vyskočil a zmizel. Slyšela jen dupot po schodech. Pak ticho. Neměla odhad, jak dlouho byla sama. Jakékoli myšlenky hrůza spolehlivě potlačovala. Pořád viděla ty chladné oči. Byly jak oči hada. Uvědomila si, že ho neviděla ani jednou mrknout. Náhle uslyšela kroky a opět prosila boha o rychlou smrt. Pedikér se vrátil, stál nad ní se spokojeným výrazem ve tváři.

„Tak náš ústav se vám omlouvá, vážená, takový omyl se nám přihodí maximálně jednu za deset let.“Zakřenil se a sklonil se k zemi. Snažila se pochopit co to mele, ale marně. „Viděla jsi Jáchyma ne? To já jen tak na odlehčení. Troška legrace neškodí, ne?“ Usmíval se a zvedl nůž. Hleděla na něj vyjevenýma očima. Skoro se těšila, až to skončí.

„To je filetovací nůž a je krásně ostrý. Teď se zkus zády odlepit. Postupně. Tahem. No hezky ti to jde.“ Postupně uvolňoval kůži. Nakonec byla volná. Zvedl ji a uvolnil i ruce. Pak ji natlačil do vany. „Osprchuj se. Vím, že nebudeš dělat hlouposti. Asi to bude na těch prstech pálit. Jen si sbalím věci a půjdeme.“ Poslouchala jako ovce. Zlomená. „Tak je hodná Alenka. Připadáš si dnes jako v říši divů, že?“ Smál se, zatímco umýval skalpel a kleště pod proudem vody v umyvadle. Pak je pečlivě uložil do kufříku, který ležel celou dobu na zemi. „Vstáváme.“

Zvedla se a on ji osušil ručníkem. Nakonec nastavil rukáv kimona.

„Uprav se. Dobře že sis smyla ten make-up vypadala jsi jak nějakej klaun. A vůbec ti ty slzy neslušely.“ Usmál se. „Tak jdeme.“ Vzal ji ruku a vedl nahoru. Do Petrova bytu. Šla. Nechala se dovézt za neustálého mužova mluvení k Petrovi.

Ten ležel nahý se zavřenýma očima v ložnici přivázaný k posteli. Po obličeji mu stékal pramínek krve a jí ho přišlo strašně líto. Nakonec ten šílený psychopat zabije i jeho. Ten se na ni stále usmíval.

„Hele jsi mimo. To nechci. Vidíš na stole má láhev vodky. Otevři ji a napij se.“ Poslechla. Sice neměla vodku ráda, ale uvítala cokoli, co by mohlo trošku otupit. Navíc stejně musela. „Tak se podívej na našeho mládence. Ten ale kouká na zajímavé programy.“ Ukázal na monitor vedle Petrovi postele. Chvilku nechápavě sledovala obrazovku a po chvíli ji došlo, že vidí v několika oknech svůj byt. Kuchyň a ložnici. Koupelnu.

V hlavě ji tepalo a snažila se uspořádat myšlenky. „Co to znamená?“ Dostala ze sebe konečně. Nikdy moc nesnesla a alkohol začal pracovat. Uvědomila si, že drží láhev stále v ruce a pořádně si lokla.

„Hele stačí, všeho moc škodí. Nechci tě ožralou, to by nebyla zábava. Přece jen si má na celý den ne? Děvka by měla umět dbát přání klienta.“ Zazubil se. Poslušně postavila láhev na stůl. „A co to znamená, ti poví tady kamarád. Už nespinká. Jen to dělá. Jako zvíře v nebezpečí. Posaď se, Alenko. Bude konečně zábava. Mám rád publikum a ty si zasloužíš nějakou podívanou. Nakonec jsem se zmýlil. Dnešní den bude nakonec přece jen zajímavý. Začneme.“

„Budíček!“ Vykřikl na ležícího, který se ani nepohnul. „Ach ta dnešní mládež. Vojna jim očividně chybí. Nová doba, no, co se dá dělat.“ Vylovil kleště a zkušeným pohybem mu vytrhl nehet z masa. Velmi rychle. Petr zavil bolestí. Ona hrůzou vykřikla a chtěla vstát.

„Hele co oba řvete? Ty seď a dívej se. Nebo se obejdu bez publika.“ Poslechla. Při pohledu na bolestí zmítajícího se kamaráda zase začala vzlykat. „Je ti ho líto? Tak to je hezké. A ty mladej se uklidni, tohle nic nebylo, jen budíček. Jako strhnutí náplasti, příliš rychlé. Další bude bolet víc… A nemluv. Ještě nechci. Udrž se a neřvi. Chci vidět co je v tobě.“ Pomalu mu zajížděl skalpelem pod nehty. Petr na něj třeštil oči a jen tlumeně kňučel. Alena seděla jako přimražená, snažila se nedívat. Pak mu pomalu kleštěmi utrhl nehet na palci. To už mladík nevydržel a táhle zavyl. Jako zvíře.

„Mno. Nic moc. Ale něco v tobě je. Můžeš mluvit. Ne pro mě, já to chápu. Jsem rád, když věcem rozumím a dávají smysl. Však ty víš, o čem mluvím hochu. Ale pověz to tady Alence. Když zalžeš, tak bude bolest. Mluv. Navíc vím, jak moc nám to chceš povědět.“

„Já jsem…“ Petrův hlas zněl podivně, nebyl z něj znát strach. „Já jsem se chtěl jen pobavit.“

„Cože?“ vyjekla.

„Ten chlapec je samé překvapení, že?“ ušklíbl se Pedikér pobaveně. „Ale on nám to poví, chce to povědět. Je zvláštní, jedinečný a ví to o sobě. Taky rád vypráví. Jako já. Tak honem.“ Alena věděla, že se tu odehrává něco, co vysoko překročilo hranice normálnosti.

„Já jsem nikdy nebyl šťastný.“ Spustil mladík a hleděl s upřenýma očima před sebe. „Já jsem byl jiný. Vždycky jsem věděl, že jsem lepší než ostatní. Lidi kolem, spolužáci, rodiče. Všichni k ničemu a chovali se divně. Hloupě. A já dělal pokusy. Hrál jsem si s lidmi a postrkával je, kam mě napadlo. Dají se tak snadno ovládat a uvěří všemu. Ale nebavilo mě to s těmi pitomci. Pak jsem objevil honění. Dělal jsem si to a byl jsem šťastný. Jenže to bylo těžší a těžší, nešlo se mi udělat ani s pornem. Pak jsem si našel holku. Bylo to skvělé, asi týden. Nudila mě. Střídal jsem to. Chvíli zábava, ale problém byl, že jen chvíli. Ty krávy byly nudné. Zkusil jsem všechno, včetně chlapů a dalších věcí. Pak měli rodiče nehodu…“ V tu chvíli mu Pedikér pomalu začal trhat další nehet. Petr zavil. Alena sebou ani nehnula. Jako kdyby zkameněla.

„Proč?“ Zasykl mladík vztekle a z prostředníčku na levé noze se mu valila krev. „Nelžu!“

„No tak jsem se splet. Můžeš mě žalovat.“ Zakřenil se Pedikér. „Pokračuj.“

„Nakonec jsem našel tebe.“ Mrknul směrem k Aleně. „Líbilo se mi si to dělat, když tě šukali. Vydrželo to dlouho, protože ti chlapy byli pokaždý jiný. Ale začalo mě to taky nudit. I to sado maso nakonec stálo za prd. Jen hra. Já chtěl skutečnost. Realitu.“

„Ty…“ dostala ze sebe Alena, zhnusená zničená šokovaná tímhle zrůdným představením. Trošku se už orientovala.

„Já už měsíc nestříkal, chápeš?“ To jakým odporným hlasem to Petr řekl, ji málem omráčilo. Pedikér se vyloženě bavil. Kývnul na mladíka, aby pokračoval. „Tak mě napadlo, že když budeš vydírat toho poslance., nějak pitomě, tak někoho pošle, aby tě sejmul.“ Alena konečně pochopila, jen neměla sílu se pohnout. Pedikér zatleskal.

„Tak tu máme vítěze soutěže logiky. To sis myslel správně hochu, jenže si to celkem posral. Kdybys nebyl takový pako, který přemýšlí jen nad tím jak se udělat, tak by si to mohl provézt mnohem líp ne? Takhle se ohrozit. Nejsi neobyčejný. Jen psychopat co dělá ostatním ostudu. Dalo se čekat, že vás zlikviduju oba. A tvůj únikový plán? Ani sis nesundal kraťasy. A utíkat v nich k oknu, přitom si rozbít hlavu o radiátor…“ Smál se už Pedikér naplno. „Mezi psychopaty by si jistě aspiroval na vítěze soutěže debil roku. Jenže ty nevíš, co přesně jsi a to tě omlouvá. Stejně jako vím, že si nepořídil kopie, který by si poslal někomu kdo v případě tvý smrti a další bla bla bla. To si ušetři. Nikomu nevěříš, protože jsi sám. Jen umíš oblbovat obyčejný lidi jako je tady Alenka. Jsou to hračky co?“Mladík přikývl a zavřel oči. Alena se nehýbala a bylo ji zle. Měla chuť zvracet.

„Můj šéf řekl, že ten kdo to udělal, má trpět a umřít.“Pokračoval pedikér vesele. „Tady Alenka to nebyla. Ehm. Ale co s tebou? Na jednu stranu tě chápu. Neměl jsi čas vyrůst a příliš tě zajímaly tvoje hormony. Já si taky prožil svoje. Řekl bych, že tě lituju. Teda pokud bych to uměl. Tak co s tebou? Mám rád Platóna. Sexualita brání učení. Aspoň tak nějak podobně ty keci zněly. Hele dám ti dar. Na chvíli.“ Pak mrknul na Alenu. „Podej mi tamhleten ručník. Nechci se zbytečně moc umazat. A ještě se napij. A ani se pak nehni. A nemusíš koukat, jestli nechceš, ale teď víš, že pro něj si jen hmyz.“ Alena jako omámená plnila všechny příkazy a připadala si jako loutka.

„Klidně mě oddělej. Je mi to u prdele. A tvoje keci mě taky nudí. Nebudu ti dělat šaška." Řekl Petr bezbarvě a zavřel oči.

„Chlapec nebude spolupracovat a nechce si povídat. Je uražený, protože je kretén. Ale existuje i jiná zábava než honění ptáka. Víš, tvoje koule ti dělají jen nepříjemnosti. Stejně se pořádně neuděláš. Stihl si to alespoň, když ses díval, jak si povídáme s Alenkou?“

Mladík na chvíli otevřel oči… A téměř zasněně zašeptal. „Dvakrát…“ V tu chvíli by mu Alena nejraději sama usekla hlavu. Odporná zrůda. Odpornější než tenhle Pedikér. Ten ji sledoval se zájmem. Pak zase spustil.

„Hmm kdybych tady Alenku zabil, to by byl jistě výstřik století co, blbečku? Takže hochu, tady máš dárek od staršího kolegy.“ Vytáhl ten krásně ostrý filmovací nůž a jediným tahem mu odřízl varlata. Výkřik, strašný výkřik spojený s proudem krve. Pedikér okamžitě přitlačil na místo ručník. Petr se zmítal a skučel. Alena necítila nic. „A teď by si měl konečně přemýšlet. Hormony by tě neměly trápit, ale chápu, že se ti teď asi těžko směrují myšlenky, ale pokud by si přece jen chtěl něco vyslovit, třeba nějakou zajímavou myšlenku, tak máš poslední příležitost.“ Mladík dál jenom kvílel. „Tak Alenko, asi nám nic chytrého nepoví. Celkem tragická situace, že? Odlehčíme tomu trochu. A jemu taky.“ Spiklenecky na ni mrkl a uřezal Petrovi zplihlý penis. V tu chvíli se Alena začala dávit. „Ale no tak. Kdybych ho po tobě hodil, tak se nedivím. Ale tyhle vtípky jsou pro blbečky, tak přestaň dělat scény.“ Zakřenil se mučitel. Alena se najednou zarazila a proběhl jí mráz po celém těle.

„A co bude se mnou?“ Vyhrkla.

„Hmm, to je těžká věc.“ Usmál se Pedikér a vůbec si už nevšímal kvílejícího mladíka, jen přidržoval ručník na ráně. „Ale něco se třeba najde. Tu máš.“ Podal ji nůž. Vzala ho do ruky. „Podívej, jak ten chudák trpí. Když to ukončíš ty, tak ti tu uklidíme a necháme si pár věcí. Když budeš zlobit, víš, co bude následovat. Zbytečně umřeš, nebo budeš jen za bláznivou kurvu, co sejmula svého domácího. To že to chci takhle, je moje věc. Některé věci mě prostě jen… Baví… Každý máme něco.“ Loupl okem po stenajícím Petrovi. „A jak mi můžeš věřit? Moc asi ne, ale i někdo jako já může mít své zásady. Zůstaneš mi vzpomínkou na krásný a zajímavý den. Nemůžeš mi věřit a ani bys neměla, ale šance tu je. Nemáš co ztratit.“ Usmál se a zas na ni spiklenecky mrknul.

Nevěděla co udělat, nůž v ruce a zmatek a šok v hlavě. A najednou si uvědomila, že chce žít. Málá šance, ale…

„Dělej!“ Uslyšela a poslechla. Věděla, že ten hlas musí poslechnout.