začalo to nevině...

Po práci jsem si zašel sám na panáka, byl to náročný den a sklenka silného alkoholu mi občas pomůže se uvolnit. Sedl jsem si k baru tak abych viděl na plac a objednal si sklenku whisky. Už při vstupu mne uchvátil pohled jedné, řekněme plnoštíhlé dámy, která byla na sklence vína nejspíš se svou kamarádkou.
Měla dlouhé, černé vlasy v takovém tom sebevědomém culíku, hezky nalíčená a červený korzet, nijak kříklavý, ale nádherné dokresloval její postavu. Ten pohled, kterým mě počastovala hned u vstupu mnou projel tak, že jsem regulérně uslyšel jak ke mě promlouvá můj rozkrok. Hlavou se mi honily různé představy, ale nejsilnější byla ta, v niž jsem byl spoutaný a klíč od pout měla ona bohyně v korzetu.
Když jsem chtěl zaplatit a jít domů, nabral jsem dojmu že ty mé myšlenky byly slyše, protože číšník po mně nechtěl žádné peníze, pouze mi ukázal stůl na u kterého seděla dáma s culíkem. Je to zvláštní. Teď vypadal ještě sebevědoměji. Z jejího pohledu šel vzkaz. Chci si s tebou hrát a omotám si Tě kolem prstu stejně jako si teď kolem něj motám vlasy... Najednou jsem ohluchl a jakoby mi někdo nasadil koňské klapky na oči. Viděl jsem cestu k jejich stolu jako jedíné východisko.
Přišel jsem ke stolu a pozdravil: „Ahoj! Chtěl bych poděkovat za pozvání a zeptat se jestli bych vás mohl taky mohl na něco pozvat, či se nějak revanžovat.“ Až teď jsem si uvědomil, že jsem doteď nezpozoroval, že kamarádka je také velmi hezká. Né štíhlá, ale nádherná Venuše. Rezavé, rozpuštěné vlasy a na nádherné tvářičce, která nepotřebovala malovat, byly pihy. Odpověď té uhrančivé mne naprosto odzbrojila: „Takže hned tykačka, jo? Když myslíš. Pozvat na nic nechceme. Vlastně máme již zaplaceno a jdeme pokračovat k nám domů a Ty jdeš s námi!“ Byl jsem tak omámen, že jsem se neodvážil jakkoliv protestovat. Najednou se obě zvedly a udělaly pár kroků ke dveřím. Já jako opařený zůstal stát na místě. „Tak co je!? Tím, že tady vystojíš důlek do podlahy se nám neodvděčíš!“ Já se rozeběhl za nimi absolutně bez hlavy. Dámy už čekaly u výtahu a držely dveře čekajíc na mne. Já viděl světlo a jako nějaký hmyz jsem letěl za ním. Dveře se zavřely a černovlasá Bohyně na mne: „Takže Ty nám tykáš, aniž by jsi se nás o tuhle výsadu dovolil?“ Tahle slova jako by mi sedla přímo na špičku žaludu a tam mi je příjemně mačkala až se mi z toho postavil. Rěkl bych že to věděla, protože v tu chvíli mě chytila pod krkem a natlačila na stěnu výtahu. Druhou rukou, jež jí zůstala volná zkontrolovala co se mi děje v kalhotách. „Podívejme se Marie, drzounkovi se to líbí!“ řekla s posměškem a zrzavá Marie zkontrolovala můj rozkrok také. „Myslím, že jsme narazili na toho správného Kateřino.“ konstatovala a začala cosi hledat v kabelce. Vytáhla nerezový obojek se zámečkem a znovu mne chytla v rozkroku. Držely mě obě, měl jsem pocit ž ten výtah má snad 400 pater, když Kateřna spustila: „Teď máš poslední možnost couvnout. Buď vyjdeš z výtahu s obojkem na krku a půjdeme k nám domů. nebo bez obojku a už se nikdy neuvidíme. Co si vybereš?“ Byl jsem hrozně vzrušený. Obě mě příjemně promačkávaly můj ztopořený úd a Kateřina mě pořád držela pod krkem. Moje nadrženost nepřipustila jinou odpověď než: „...chci jít k Vám domů...“ „Opravdu?, jsi si jistý? Jakmile zacvakne zámeček na obojku, není cesty zpět. Budeš náš dokud tě nepustíme.“ Marie dodala: „Klíček máme doma, takže když si to rozmyslíš, stejně půjdeš s námi a jen tak jej nedostaneš.“ Nebyl jsem schopen přemýšlet, všechna krev byla dole. Navíc takový obojek v nejhorším přeříznu, řekl jsem si. „...chci jít s Vámi...“ byla má odpověď. To byl impuls pro černovlásku, která mi ten lesklý obojek začala nasazovat. „Marie, mě došla jedna věc...“ podívala se smutně na svou zrzavou kolegyni: „...on s námi asi nechce jít, vůbec nás nepoprosil abychom mu ten obojek nasadily...“ V tu chvíli jsem ucítil silný stisk obou rukou. Vysyčel jsem ze sebe: „Prosím, nasaďte mi prosím ten obojek, chci jít k Vám domů Paní...“ V tu chvíli jsem slyšel cvaknout zámek, nebylo cesty zpět....