Zneužité zvířátko

Všichni se dělíme na lovce a jejich oběti. Vždycky jsem si přál umět lovit. Ale jsem jen oběť, malé křehké zvířátko. A vždycky jsem jím byl. Už od dětství. Každý dravec to na mě poznal a musel si ověřit, že mě dostane.
Než se všichni rozprchneme ze střední do života, jedeme s naší třídní na rozlučkový týden na Šumavu. Spát v ubytovně, nebo chodit po výletech, po lese a naposledy si užít kolektivu. Je tu celkem fajn a pobyt se nám rychle krátí. Poslední večer hlaholíme dlouho po večerce, až na nás vletí třídní.
JESTLI TU JEŠTĚ USLYŠÍM JEDINÝ PÍPNUTÍ, VYTÁHNU VÁS VYTÍRAT TU POTOPU VE SPRŠE!
Trochu nás to zklidnilo a povídání postupně utichá. Vlastně už je slyšet jen ojedinělý holčičí smích někde na druhé straně. Najednou se otevřou dveře do pokoje a třídní mi svítí kuželem světla z baterky do očí.
JÁ TI ŘÍKALA, ŽE BUDEŠ ZTICHA. KOUKEJ VSTÁVAT, ČEKÁ TĚ VYTÍRÁNÍ!
Kluci se v polospánku jen smějí, že si to za všechny vyžeru zase já, jako pokaždé. Jdu tedy potemnělou chodbou až na druhý konec, kde jsou koupelny. Na sobě pyžamo a bačkory a tiše následuju třídní. Může jí být tak ke čtyřiceti, jediné, co vidím, jsou její rezavé vlasy a pihy všude na krku a po rukou. Přicházíme do sprch a koukám, že žádná potopa se nekoná. Ano, ve sprše bylo mokro, ale je to sprcha. A mezi umývárnou a sprchami jen tak normálně mokro, jako když se po sprchování chce utřít celá třída. Co zas vyšiluje, nechápu.
TADY SI VEM KÝBL A HADR A KOUKEJ TO TU CELÝ VYTŘÍT. AŤ TU RÁNO NIKDO NEUKLOUZNE.
Beze slova jdu v bačkorách do sprch..
SNAD SE SVLÍKNEŠ NÉ, AŤ TO NEMÁŠ CELÝ ZMÁCHANÝ. DO SPRCHY SE CHODÍ SVLEČENÝ..
DONAHA!
Podívám se na ní tázavě, ale ona mlčí a vypadá, že odejde. Proto se začnu svlékat, kopnu přezůvky ke vchodu a pověsím si vršek i spodek pyžama na zeď. Popadnu kýbl a natočím si do něj horkou vodu, vyždímám hadr a rozhlížím se po koštěti..
JEN SE KOUKEJ OHNOUT, AŤ JE TO POŘÁDNĚ!
Překvapeně se otočím, na chvilku zaváhám, ale nejspíš tu na mě stejně koukala celou dobu, proto jen popadnu kbelík a začnu vytírat od jednoho konce na druhý. Chvílemi se ohýbám při vytírání plochy, chvílemi sedím na bobku, to když vytírám sprchové kouty. Už budu hotový a najednou zjistím, že jsem tu sám. Hurá, konečně šla spát a já se taky ztratím.
Vyždímám naposledy hadr, rozvěsím ho na kbelík a opláchnu ruce. Otočím se k věšáku pro pyžamo a ve dveřích znovu stojí ona.
VEM SI TO JEN DO RUKY A POJĎ ZA MNOU TAK JAK JSI!
Sundám si tedy věci a úplně nahý jdu za ní chodbou. Naštěstí má pokoj skoro naproti. Teď se poprvé vlastně stydím, co kdyby někdo vyšel z pokoje a zahlédl mě.
ZA TO, JAK JSI ŽVANIL, BUDEŠ DĚLAT KLIKY!
Ale já..
ALE JÁ TI SAMA ŘEKNU, ŽE TO STAČÍ! ANO?
Je mi trapně a navíc z toho všeho se mi krev hrne nejen do tváří, ale i do klína. Proto když si přede mě sedá do křesla, rychle se sehnu a začínám dělat kliky, ať nevidí mé rostoucí vzrušení. Jeden, druhý, třetí.. desátý, dvacátý.. Dodnes už nevím, kolik jich bylo. Jenže potom o poznání tišeji říká:
STAČÍ, POJĎ SEM!
Já si z kliku klekám a zvedám hlavu. Málem mi vypadnou oči z důlků. Půl metru před mým obličejem její klín. Nahý klín. Úplně mokrý klín. Zírám jen na něj, přitahuje můj pohled jako magické oko. A ona zadýchaná a rudá ve tváři, stejně jako já. Až teď po letech mi došlo, že ona to neměla ze studu.
POJĎ BLÍŽ, ukazuje si rukou mezi nohy. Nasucho polykám, a aniž bych pohledem uhnul z klína. Poslouchám. Přisunu se po kolenou ještě blíž a klečím už mezi jejími stehny. Dál už si jen vybavuju, jak mi obejme tváře ulepenými prsty a tlačí si mou hlavu do rozkroku. Jsem jen pár centimetrů od růžových závojíčků a na nose mě začínají lechtat rezavé chloupky. Ucítím pro mě dosud neznámý zápach. Vůni vzrušené ženy. Uvědomuju si, že mi zajíždí prsty do vlasů a přitahuje k sobě. Pevně mi tiskne obličej, až chvílemi lapám po dechu. Doslova se v ní topím, ale nepustí mě, dokud nemá po všem..

Odvod. K odvodu se bojíme všichni. To ty historky, jak zkušený mazáci týrají bažanty. Nutí je dělat cokoli, jen když je to pod lidskou důstojnost. To slyšel každý. Musím je všechny obelstít. Definitivně se rozhoduju, že s tím něco musím udělat. Zrovna kamarádův táta vypráví, jak dostal pochvalu před nastoupenou jednotkou za vzorné nošení kompletní výzbroje. Jenže on byl motospojka a vrátnicí jen pronášel benzin. Ve filtru od plynové masky. Z kasáren do nádrže svojí civilní motorky. Taková gumárna!
Vojna prý dělá z kluků chlapy. Tak prostě být chlapem nechci, no! Klidně to jako kluk doklepu přes zálohu až na důchodce. Musím získat modrou. Takovou tu průkazku nevojáka na modré kartičce. Starší kluci, co se vrací z odvodu, tvrdí, že je to pěkně na hovno. Simulovat u komise už nestačí. Tam je to moc pozdě. Chce to přinést k odvodu rovnou celý stoh lékařských zpráv, že jsem marod už dávno. A dobrý je to buď od psychiatra, ale to zas můžu mít problémy po vojně v práci. Tak nejlepší budou záda. Ty mi údajně nedokážou a modrou na to dávají docela často.
Stojím v narvané čekárně polikliniky. Celé hodiny. Všude kolem mě důchodci. Vyměňují si nemoci a trumfují se, koho která víc skolila. Má nervozita roste a já se potím. Dokonce mě z toho stání záda už bolí.
DALŠÍ.. volá sestra neurčitého věku a pohlaví. Procitám z letargie a jdu dál. Za stolem sedí mohutný doktor, takový ten typ medvěd. Plnovous, nabručený, obrovské tělo, věkově něco mezi šedesátkou a smrtí. Ani se na mě neotočí a ptá se:
CO CHCEŠ?
Bolí mě záda, odpovím nejistě.
TAK S TÍM NA MĚ NECHOĎ, TO MŮŽEŠ ZASE HEZKY RYCHLE VYPADNOUT!
Stojím nejistě hned u dveří, vždyť se na mě ani nepodíval.
A ještě mi přišly papíry na vojnu.. Pípnu tiše.
NO VIDÍŠ, TO JE DŮVOD! TAK POJĎ DÁL A POSAĎ SE.. konečně se ke mně otočí a usměje se..

Odvod je pakárna ještě větší, než jsem čekal. Středisko v kopci, z jedné strany obejít budovu, vlézt dovnitř, svléknout se, hodinu čekat, potom vyvolají deset jmen a jen tak nahé ve slipech nás únorovým dnem ženou ven z budovy, oběhnout dolů a jiným vchodem znovu dovnitř ke komisi. Cídím, že vojna se nám už přibližuje a všichni propadáme panice. Po jednom si nás berou do ordinace. Všichni jsou tak do minuty zpátky, napůl s vyděšeným, napůl s naštvaným výrazem. Mě berou na lehátko za plentu, nejdřív si mě prohlíží mladá doktorka, potom doktor středního věku. Jen se mě vyptávají: bolí / nebolí, ale baví se pouze mezi sebou. Jako při vyšetření nějakého zvířátka u veterináře. No to vlastně asi taky jsem. Potom mi jen řeknou, že můžu jít a do dvou měsíců mi přijde pozvánka k přešetření, nebo rozhodnutí. Nevím, jestli se radovat, nebo bát. Aspoň mě nevyhodili rovnou.

Stojím na rušné ulici a ve svahu nade mnou v zahradě ošuntělá secesní vilka.
Okresní vojenská správa
Vida, tak jsem tu správně. Je teprve týden po odvodu a už včera přišla výzva: Dostavte se k lékařskému vyšetření. Stoupám po schodech k vile a hledám ordinaci. Překvapivě to tu voní novotou. Asi nedávno bílili. Uvnitř v čekárně nikdo není, je skoro 14:00, možná jsou ještě na obědě. Všude hrobové ticho, poslouchám, jestli uvnitř něco nešustí. Zdálo se mi to, nebo to bylo zvenku? Zkusím zaklepat a ve vteřině se dveře rozletí. Až se leknu, vůbec jsem to nečekal. Vyvalím oči, otevřela mi mlaďounká sestřička. Ale jaká! Nádherná je slabé slovo. Úsměv od ucha k uchu, když vidí moje uleknutí. Oči se jí smějí a ptá se:
TO JSTE VOJÁK?
Doufám, že ne! Odpovídám popravdě.
To jí ještě víc pobavilo a zve mě dál. Posadím se z druhé strany jejího stolu a čekám, než připraví kartu. Když mi potom podává papíry, schválně se hluboce předkloní přes stůl a dá mi nahlédnout do odstátého výstřihu bílého pláště. Uf! Ta potvora moc dobře ví, co to se mnou udělá. Budu jí muset zkusit pozvat na rande, vypadá, že by to sama chtěla.
TAK POJĎ DÁL, ozve se otevřenými dveřmi z vedlejší místnosti doktor. Sestřička přikývne, že můžu.
A BUDETE MĚ JEŠTĚ POTŘEBOVAT, PANE DOKTORE? JÁ BYCH SE ZATÍM PŘEVLÉKLA, UŽ BUDU MUSET.
KLIDNĚ, JEN HO VYŠETŘÍM A ROZMASÍRUJU MU TY ZÁDA, odpoví doktor ve chvíli, kdy k němu vejdu. Hlavou se mi honí představy, jak se ta nádherná sestřička ve vedlejší místnosti svléká, přestože jsou pootevřené dveře. Doktor mě na chvíli posadí proti sobě na židli, aby mě mohl vyzpovídat. Je mu tak pětatřicet, černé vlasy, černé oči, takový svalnatý hezounek. Usmívá se na mě, já už tolik ne, netuším, co přijde. Určitě to musí pořád zkoušet na krásnou sestřičku, pomyslím si..
TAK DNESKA UŽ TO BUDE VÍCEMÉNĚ JEN FORMALITA, ROZMASÍRUJU TI TY ZÁDA ZA PLENTOU A PŘIPRAVÍM NA ČTVRTEK PRŮKAZ NEVOJÁKA.
TAKŽE POKUD SE STAVÍŠ, MÁŠ UŽ OD VOJNY NAVŽDY POKOJ. Usměje se na mě se zvláštním zábleskem v očích.
Řekne mi, ať se svléknu za plentou do trenek a lehnu si na břicho. Jdu tedy kolem okna za plentu a všímám si, jak se dole na ulici všichni za něčím honí. A tady teplo, taková pohoda a já si jdu lehnout..
Odložím si na věšák bundu, triko i kalhoty, ponožky raději svléknu taky a zastrčím do bot. Lehnu si na břicho a ruce dám pod bradu. Mezitím přišel doktor a říká. Pokud dobře dopadne vyšetření, přijď znovu za dva dny ve čtvrtek takhle po obědě. Sestra tu bývá jen do dvou, ale já jsem tu pro zvané. Spolu to zvládneme, uvidíš..
Hlavou mi vrtá, proč má dobře dopadnout vyšetření, když prve sliboval, že je rozhodnuto.
POSUŇ SE DOPŘEDU, AŤ MÁŠ KRČNÍ PÁTEŘ VE VZDUCHU A RUCE SI DEJ PODÉL TĚLA.
Posunu se tedy a ruce položím na lůžko vedle sebe. Doktor přijde k mé hlavě a uchopí mě jemně za bradu a nadzvedne jí a zakloní mi hlavu, abych se mu podíval do očí. Druhou rukou si stáhne bílé lékařské kalhoty i s trenkami po kolena a na mě se vyhoupne jeho nalitý penis. Vytřeštím oči a chci protestovat. Drží mi ale hlavu zakloněnou za bradu a tak nemůžu otevřít pusu k protestu.
TAK JÁ JDU, NASCHLE. Ozve se ve dveřích sestřička.
NEBUDETE MĚ POTŘEBOVAT? Ptá se naposledy. Naštěstí nevidí za plentu, k čemu se tu schyluje.
NE, TO ZVLÁDNEME SAMI
odpoví jí k odchodu doktor a usmívá se. Já jsem celý rudý, právě jsem pochopil, že jsem opět ulovené zvířátko. V hlavě mi bleskne myšlenka, rychle vyskočit a prchat za sestřičkou. Ale než stačím cokoli udělat, uvědomím si, že na tom závisí má vojna. Doktor mi klidně pouští bradu, abych mohl o trochu pohodlněji sklonit hlavu, a přistoupí ke mně ještě blíž. Obličej mám snad centimetr od jeho klína a přísahal bych, že cítím, jak z něj sálá teplo. Dokonce vidím, jak mu pulzuje péro, s tlukotem srdce začíná ožívat.
OPRAVDU CHCEŠ MODROU? JÁ TĚ K NIČEMU NENUTÍM. MŮŽEŠ ODEJÍT.
Zvednu tedy znovu hlavu k němu, podívám se mu mlčky do očí a po chvilce odevzdaně sklopím hlavu zpátky. Nehnutě pozoruju jeho tuhnoucí přirození, ale k ničemu se nemám.
NEBOJ, NEBOLÍ TO A BUDE SE TI TO LÍBIT
dodává konejšivě a opět mě bere za bradu. Ale tak jemně, na chlapa až překvapivě něžně. Palcem mě zatlačí do koutku, abych mu pootevřel ústa. Dvěma prsty bere svůj, stále ještě napůl visící úd a strká mi ho mezi rty.
LÍBEJ MI HO, OLÍZNI, TEĎ SAJ..
instruuje mě postupně. Už cítím, jak mi v puse roste. Panebože to je délka, říkám si pro sebe. Postupně mi s ním jezdí tam a zpátky, až se ho naučím sát. Tak, aby si to on užíval, já se neudávil a dokázal ho dráždit jen tlakem rtů bez stisku zubů. Špičkou jazyka dráždit na uzdičce, dokud se mu nezačíná celý chvět. Já stále ležím na břiše, hlava mi trčí z lůžka kupředu do jeho klína a ruce mám podél těla. Už to na něj jde. Cítím přes jeho klouzající pohlaví ve svém krku, jak se mu blíží vrchol. V tu chvíli začíná stříkat. Já se trochu dávím z prvního výstřiku, naštěstí to doletělo až napůl do krku, proto hned polykám a dokážu zvládnout i další dávky. Když je po všem, ještě si ho nechá dočista olízat a nakonec mu musím ukázat pusu, že jsem všechno poslušně spolykal. Ještě mě za to donutí poděkovat a na závěr mu políbit žalud. Prohrábne mi prsty ve vlasech a říká:
ŠIKOVNEJ KLUK! TAK JEŠTĚ VE ČTVRTEK
a spiklenecky na mě mrkne. Já si mlčky vezmu věci a rychle se oblékám.

Celé dva zvažuju, jestli znovu přijít. Připadám si jako děvka. Něčí kurvička. Ale vydržel jsem to jednou, musím to zvládnout znovu.
Mám pocit zmaru.
Nervózně klepu na sestru. Ta s překvapením otevírá a se slovy:
PAN DOKTOR UŽ ANI NEDOUFAL, ŽE DORAZÍTE!
Odchází domů. Jdu rovnou dál za doktorem a ten jen mlčky pokyne za plentu. Srdce mi buší na poplach, v puse sucho, až si říkám, jak ho takhle budu moct kouřit. Vcházím za plentu a spěšně se svlékám. Chci to mít rychle za sebou. Snad bude zase hned hotový.
DNESKA I TRENKY!
ozve se přes plentu. Tělem mi projede vlna strachu. Nemám to odpískat? V tu chvíli už doktor vchází za mnou a tak bezmyšlenkovitě poslechnu, palci si na bocích chytnu okraj trenek a stáhnu je po kolena. Samy už mi sjedou po kotníky, až mě to překvapí. Vystoupím tedy z nich, a když doktor poklepe na koženku v čele lehátka, kde jsem měl minule hlavu, rovnou si lehám do naučené pozice. Na břicho a ruce pěkně podél těla. Dokonce, aby mi zase nepadaly z úzkého lůžka, chytám si jednou rukou zápěstí druhého. Jako by byly spoutané za zády. To ho zjevně vzrušilo ještě víc a už vidím, jak mu téměř stojí. Když se ke mně přibližuje svým kopím, rovnou jako správná děvka otevírám pusu a nechám ho rovnou zajet dovnitř. Zatímco ho kouřím, jak nejlíp po minulém zaučení dovedu, přemýšlím o své vlastní hodnotě. Už cítím, že to na něj opět jde a těším se, že to mám všechno za sebou. Jenže v tu chvíli ustoupí dozadu, vytáhne mi ho z pusy a jde za mě. Z okna bere nějakou plechovku, jak zjišťuju s gelem a stoupá si za mě zprava.
DEJ SI RUCE PŘED SEBE A CHYŤ SE ZA OKRAJE LEHÁTKA.
Přendám si ruce dopředu a sevřu u brady okraje tak těsně, až mi zbělely klouby. Cítím, jak mi vytáčí levou nohu z lehátka, pokrčí mi jí a položí kolenem vedle břicha. Chtěl jsem totéž udělat i pravou, ale lůžko je úzké, tak mi noha sklouzne na zem.
NECH JÍ NA ZEMI!
Ležím přilepený vlastním potem na bílé kožence, prsty pevně zaťaté, levou nohu pokrčenou co to jde a pravou pokrčenou a zapřenou o zem. Slyším, jak otevírá pikslu a nabírá masážní gel. Cpe mi ho do zadku a studí mě to. Patlá ho i všude kolem. Nejspíš i na svoje péro, radši se tam ale nedívám, nechci to vidět. Už cítím ten tlak, jak mě roztahuje a vniká do mě. No, čekal jsem to horší. Je to jen nepříjemné, naštěstí to nebolí.
Vlastně myslím si to jen do chvíle, než ucítím bolest a obrovský tlak. Zjišťuju, že tamto byl jen prst. Teď je tam teprve TO.
Auuuuuu!
Pořád doufám, že ho to přejde, ale cítím ho v sobě čím dál víc. Už s ním rytmicky pohybuje dovnitř a ven. Ke všemu dokonce začíná zrychlovat a vůbec se mě neptá, jestli to chci, jestli mě to nebolí.
Naštěstí za chvíli se ten tlak uvnitř ustálil a dál se nezhoršuje. Čím dál víc za mnou soptí a já doufám, že už brzy bude. Najednou cítím, jak se pohybuje trhavě, cuká sebou a ve mně se rozlévá teplo. Plní mi střeva spermatem. Po chvíli ho ze mě vytáhne, utře si ho do ručníku a ten mi hodí na záda. Poplácá po zadku a beze slova odchází za plentu se obléknout. Vstávám z lůžka a cítím, jak to ze mě vytéká. Potřebuju si uprdnout. To ten vzduch, co do mě napumpoval. Teče mi to až na stehna. Utírám se znovu a znovu. Snažím se setřít ze sebe ten pocit. Rychle se také obléknu a jdu k doktorovi. Natáhnu ruku a čekám.
CO JEŠTĚ CHCEŠ?
No tu průkazku. Že nemusím na vojnu.
JO TAK, TA TI PŘIJDE POŠTOU DOMŮ.
Chvilku na něj váhavě koukám a raději jdu. Celou cestu domů přemýšlím nad tím, co všechno je člověk ochotný za svůj život udělat, kam až klesnout, co všechno podstoupit..

Doma už naši vítají budoucího vojáka.
Cože? Divím se. Jaký voják? Nechápu!
No před chvílí tu byla pošťačka, tak jsme ti to otevřeli. Prý se omlouvají za zpoždění, že tenhle týden malovali a nikdo na vojenské správě není. Tak to poslali rovnou z Prahy.
JE Z TEBE VOJÁK!
Opět mám pocit zmaru.

Myslel jsem si, že zvířátko se už nikdy ulovit nedá. Šelmy nemají žádnou šanci. Jsem ale na vojně.
Všichni buzerují své podřízené. Všichni buzerují ty pod sebou. A všichni buzerují mě. Jsem až na konci potravního řetězce. Jak jen to mám vydržet celý rok? Že dřív byla vojna roky DVA, mě v tuhle chvíli vůbec neuklidňuje.
Až dneska, jsem na to přišel. Když mě náš velitel přivedl k sobě do kanceláře. Posádku máme na bývalém zámečku, něčím sídle, nebo co to dřív bylo. Teď je to jen ruina. A v ní my. Lidské ruiny. Já ale našel způsob přežití. Jen se mě neptejte, jak k tomu došlo.
Přesto..
Opět mám pocit zmaru.
Zvířátko v pasti.
Klečím pod starým mahagonovým stolem a v puse mám našeho náčelníka. Nebudu ho jmenovat. Je to jedno. Mám u něj zastání jako jeho sekretář. Je malý, víc než o hlavu menší než já. Ale to mu nevadí. Možná právě proto jsem tu pod jeho stolem skončil já. Denně mu pomáhám s agendou. Jak tomu vznešeně říká. Ale vlastně mu jen marně ocucávám a honím jeho péro a polykám děti.. Má toho nejmenšího pindíčka, co jsem kdy viděl. Jak můj prst. Malíček. Ale má to moc rád. Jen mi nikdy nejde ho rychle udělat. Strašně mu to trvá.. Až jednou. Vešel mu někdo podat hlášení, já narvaný pod stolem, tak jsem na chvíli přestal, abych se neprozradil. Ale tu se objevila jeho ruka, čapla mě za vlasy a začala mě narážet na tu jeho chloubu. Stříkal jako divý. Od té doby se snažím být pod stolem, jen když ho čeká hlášení..
Opět mám pocit zmaru.
Je večer. Všude už je tma a v šeru umýváren tiše objímám záchodovou mísu. Ne není mi zle. Tedy je, je mi zle. Jenže ne z jídla. Nejsem totiž v kabince sám. Ten hajzl Dušan, mazák od nás z cimry, co mi pořád nadává buznička, nejspíš něco zmerčil. Musel celý den hlídat, kdy vejdu k náčelníkovi a potom schválně šel podat hlášení osobně. V kanceláři mě neviděl a podle přitroublého výrazu náčelníka musel zjistit, kam jsem zmizel já. V jeho poklopci. Takže od teď nemusí čekat na opušťák ke svojí Vlastičce. Může kdykoli šukat svou poslušnou kurvičku. Mě! A já Dušanovi za to, aby mlčel před ostatními, kdykoli podržím. Ve dne pod stolem polykám, v noci potmě nastavuju. Teď tu objímám mísu, zatínám zuby a kleju nad tím, že mi ty zkurvený svěrače snad nikdy nepovolí. Zlatý doktor. Vlastně malíř. Nebo kdo byl ten, komu jsem dal poprvé.

Je po vojně, hurá. Přežil jsem sedm měsíců pod stolem i šest neděl na WC. Naštěstí na vojně často někoho převelí a sám jsem se stal mazákem. Potom už to šlo. Už nejsem klukem, vojna ze mě udělala.. Bojím si to přiznat.

Jsem na konci zkušební doby v nové práci. Je to továrna na gumové výrobky. Konkrétně latexové výrobky jako třeba rukavice. Pro uklízečky, pro lékařské potřeby, koupací čepice a asi tři sta dalších věcí. Vyvážíme do jedenácti zemí.
Na našem oddělení máme vedoucí ženu. Jmenuje se Vlasta, je vyšší postavy, tak pětačtyřicet let, špinavě blond, modré oči a pořád kouří. Nikdo jí tu nemusí. Ráda všem a ve všem rozkazuje. Každému nadává a nikdo si před ní není jistý prémiemi. Jsem tu nový, v papírech z vojny mám díky kariéře pod mahagonovým stolem sekretář, proto mě šoupli k ní, ať jsem jí po ruce. A během doby, co se tu zaučuju, jsem našel způsob, jak s ní vyjít. Když někdo něco potřebuje, raději řekne mě a pokud to nemusí být okamžitě, vyřeším to s ní sám. A jak se ukázalo, tady okamžitě nemusí být nic. Takže jí se všichni klidí z cesty, a mě vidí rádi. No, vlastně ráda mě vidí i Vlasta. Oddělení teď konečně šlape.

Kdo ale mohl tušit, že ten hajzl Dušan chodil s Vlastičkou, dcerou mojí šéfové. A nejspíš jí i něco naznačil, protože se mě dnes o svačině ptala, co jsem slyšel o buzničce ze záchodů. Asi jsem pěkně zrudnul, ale zdálo se, že celé to naštěstí nezná. Přesto jí zvláštně zajiskřilo v očích a poručila mi, ať ve dvě k ní naklušu do skladu. Musíme dodělat inventuru.
Přicházím do skladu a už na mě čeká. Stojí a nechá mě zavřít za sebou.
ZAMKNI!
Podívám se tázavým pohledem na ní, ale poslechnu.
TAK JÁ SLYŠELA, ŽE Z PRÁCE ZA STOLEM MÁŠ NEJRADŠI PRÁCI POD STOLEM!
Zrudnul jsem a sklopil oči.
Pocity zmaru se v mém životě periodicky opakují.
Zase to ubohé zvířátko. Opět si na něj počíhala šelma a opět ho dostala. Mlčím a horečně mi šrotuje, co můžu ztratit. Žádný sekretář ve skutečnosti nejsem, i když mi to tak výborně jde. Záchodová pověst mi taky v kariéře nepřidá. A naopak, co může žena ve věku mých rodičů chtít od mladíka? Sex? To nebude to nejhorší, co jsem kdy v životě udělal. Zvednu hlavu a trošku nesměle se pousměju. Chvíli váhá, jak mi to říct. Zhluboka se nadechne a chce si popotáhnout rukáv od vesty. Natáhne tedy ruku ke mně a šikmo k zemi.
Nic tím nemyslí, ale jak to mám sakra vědět. Než by řekla švec, už před ní úplně nahý klečím na podlaze.
Jsem zkrátka zvířátko, a to hned pozná, že bylo uloveno.
Zvedá obočí a stoupá si nade mě.
VIDÍM, ŽE TVÁ POVĚST VŮBEC NELHALA. UČÍŠ SE RYCHLE!
LEHNI SI NA ZÁDA A OTEVŘI PUSU!
Vyhrnuje si sukni až k pasu a sedá si na bobek nad mou hlavu. Odhrnuje si kalhotky stranou a než stačím protestovat, máčí mi hlavu proudem nažlouté moči. Směje se a křičí:
JEN DRŽ POD SPRCHOU!
Než se vzpamatuju z toho, co mi provedla, přidřepne mi na pusu a poroučí, ať jí vylížu. Jsem úplně zmáčený a ležím v kaluži, co se pomalu ztrácí v kanálku. Poslechnu a plním jí, co si přeje. Za chvíli už křičí rozkoší a já jen doufám, že jí druhá směna neslyší. Snažím se poctivě, proto za chvíli je. Když je po všem, ještě mi poručí vše vytřít a s mokrou hlavou a oblečením v ruce mě vystrkává za dveře skladu. Slyším cvaknout zámek zevnitř a já se rychle oblékám, než někdo půjde kolem.
Když mi to včera udělala poprvé, celého mě zmáchala. Dnes přišla se zlepšovákem. Ať neběhám po oddělení s mokrými vlasy, co mi smrdí jako chcanky. Sahá do krabice přebytků z inventury a vítězoslavně mává žlutou koupací čepicí.
PODÍVEJ, CO JSEM TI NAŠLA.. a strká mi jí do ruky. Než se naučíš pít kultivovaně, necháš si jí na hlavě.
K šéfové docházím druhý týden. Svlékám se už jen preventivně do půli těla, společný sex mi stejně nikdy nedovolí. Je to celkem rychlé, už jsme docela sehraní. Svléknu se, natáhnu čepičku, položím se na zem a ona si mi uleví do krku. Učí se pěkně dávkovat, abych to zvládnul všechno spolykat. A já jí za to pokaždé vylížu k orgasmu. Celé tak čtvrt hodiny a opět odcházím.

Ve skladu pracuju už třetím rokem. Právě čekám, než si vychutná svou cigaretu. Já stojím v pozoru. Nahý vedle stolu Vlastičky. Klepu se chladem, nemám na sobě vůbec nic. Tedy kromě už nezbytné latexové čepičky, která mi denně chrání vlasy před namočením. Poslušně čekám, až dostanu laskavý povel, že smím opět vypít a uspokojit její klín. Potom se smím jít opláchnout pod kohoutek studené vody u výlevky, otřít se, obléknout a zpátky do práce.
Dnes je ale můj velký den. Stěhuju se k Vlastičce do bytu.
Zvířátko našlo domov.