Noc s upírkou

16. 11. 2008 · 4 460 zhlédnutí

Byl listopad, zimní vánek začínal přebírat vládu nad vnějším světem a ubývající měsíc byl jediným světlem, který prosvítal oknem domu, do kterého se
Jiřina vrátila pozdě v noci. Bylo už skoro ráno, když měla většinu věcí nastěhovanou dovnitř a mohla usnout. Probudilo ji až dopolední slunce, které dopadalo na postel. Posadila se a prohlížela si svůj nový domov. Byl starý, pokrytý prachem a skřípal s každým závanem větru. Vstala a rozhlédla se. Bude to chtít hodně práce, ale až s ní skončí, bude dům vypadat mnohem lépe.

Přešla do hlavního pokoje. Většina nábytku byla skryta pod plachtami, na kterých ležel snad stoletý
nános prachu. „Sem se vrátím potom,“ vydechla. Zamyšleně
pokračovala v dalším průzkumu. Když byla spokojená, začala s dlouhým úklidem. Slunce už zapadalo, když skončila se vstupem a jídelnou. Chtěla pokračovat v obývacím pokoji. Stáhla všechny plachty a když se oblaky prachu uklidnily, stála před starým nábytkem v posvátné úctě. Otočila se a začala od krbu. Na konci jeho římsy stála ohromná sklenice, která spadla, když se jí
dotknula prachovkou. Jiřina zanaříkala, když se rozbila. Obrovská
hromada popela se rozlétla po okolí. „Paráda,“
napadlo ji. „Teď jsem probudila nějakou mrtvolu.“ V duchu se tomu nápadu zasmála, sklonila se a začala sbírat střepy. Jenže se řízla o jeden z malých střípků. Její krev skápla na podlahu, popel i střepy. Vyběhla si prst zalepit.

Když se vrátila zpět s koštětem v ruce, podívala se z okna a teprve si uvědomila jak už je pozdě.
Když se přiblížila ke krbu, zjistila, že popel zmizel a zůstala jen sklenice. Za ní se však ozval smích. Jiřina se rychle otočila a uviděla krásnou ženu, bledou jako měsíční světlo, s rusými vlasy, jak se nahá opírá o zeď. Žena se dál smála, když na ni
Jiřina zírala. Jen vyděšeně zakoktala: „K ... kdo sakra jste
?“ Žena vstala a přestala se smát. „Který je rok ?“ zeptala se a ignorovala Jiřininu otázku. „Cože ? Odpověz mi první !
Kdo jsi ? A co tu sakra děláš ?“ Ženin hlas byl klidný a pevný. „Jsem Mariana. Jaký je teda rok ?“ „Dobře Mariano,
měla bys radši odejít, nebo zavolám policii !“ vykřikla Jiřina vyděšeně. „Neodejdu,“ odpověděla Mariana. „Tohle je můj dům.“ Zamířila směrem k Jiřině. „Tak jaký je rok ?“
zeptala se znovu. Jiřina byla jako zhypnotizovaná. „Dva tisíce
šest,“ bylo jediné co dokázala odpovědět. Mariana se na chvíli otočila a Jiřina zamrkala očima. „Co myslíš tím, že je to tvůj dům ?“ zeptala se za chvíli. „Dobře, bydlela jsem tu.
Před osmdesáti lety,“ řekla a přešla k oknu.

Jiřina nevěřícně padla na pohovku. „To není možný. Na to jsi moc mladá !“ Mariana se zasmála. „Je to úplně jednoduché. Byl to můj dům, protože jsem upír.“ Najednou stála nad Jiřinou u pohovky. „A asi bych měla poděkovat tvému malíčku, že mě znovu probudil k životu.“
Chytila Jiřininu ruku, stáhla z prstu obvaz a přisála své rty k malé rance. Jiřina se zatřásla. Cítila se příjemně, i když
sama nevěděla proč. Byla trošku vyděšená, ale nedokázala od sebe Marianu odstrčit. Její zrak se rozmazal a víčka ztěžkla.
Pak Mariana přestala a Jiřina se vzpamatovala. Podívala se na svůj prst. Ranka byla pryč. Jen užasle zírala na Marianu, která vstala a přitom se její prsa otřela o Jiřininu tvář. Byla krásná v tom měsíčním světle. Její kůže už měla normální barvu.

Jiřina se nedokázala pohnout. Stále jen sledovala tu tajemnou ženu před sebou. Ticho přerušila právě
Mariana, když řekla: „Tvoje krev je sladká a tvé srdce tak nezkažené. Nechci už být sama a tak zůstaneš se mnou.“ Jiřina jen přikývnula. Připadala si před ní tak strašně křehká.
Mariana se sehnula a políbila ji na rty. Jiřina ucítila náhlý
výboj tepla, který pramenil v jejím klíně. Cítila chuť vlastní
krve na Marianiných rtech, ale chuť jí připomínala spíš sladké
víno. Pak na chvíli omdlela.

Mariana pomalu rozepínala Jiřininu košili. Jejich jazyky se setkaly, když Mariana táhla Jiřininu košili dolů. Jemně se jí podařilo vytáhnout pravý prs z tenké
podprsenky. Když po něm přejela, Jiřina zasténala. Podprsenka brzy sklouzla z jejího těla a Mariana sála její bradavky, napřed jednu a pak druhou. Jiřina cítila, jak stále víc vlhne a už
nedokázala dál čekat. Stáhla si kalhoty s kalhotkami jedním pohybem. Mariana se usmála a rozevřela Jiřininy nohy. Sehnula se a ponořila jazyk do jejího klína. Hrála si s jejím klitorisem, dokud sebou Jiřininy boky nezačaly trhat v rostoucím vrcholu.
Mariana se vrátila k Jiřinině tváři a políbila ji.

Zajela prsty do Jiřininy kundičky a začala jimi pomalu pohybovat. Jiřina byla stále vzrušenější a všechno kolem se zamlžilo. Mariana začala pomalu líbat její tvář
a krk. Právě když začal Jiřinin orgasmus, zabořily se Marianiny tesáky do jejího krku. Byl to nejintenzivnější orgasmus, jaký
kdy měla. Potom usnula a Mariana spokojeně čekala, až se proměna její nové přítelkyně dokončí.