Sousedka a chudák soused

Tak jako milióny lidí v této zemi jsem se před lety rozhodl bydlet v paneláku. Postupně jsem jich nakonec vystřídal několik. A v tom je ten problém, respektive v omezenosti lidského (i mého) mozku. Pokusím se to nějak srozumitelně vysvětlit. Musíme asi někam do hlubin času, konkrétně do šedesátých let, mezi studenty architektury. Tam přesně začal tento skutečný příběh. Oni se tam asi ti studenti dohodli, že si ze mě udělají prdel. Paneláky vypadají skoro stejně, projekty a výsledné stavby k nerozeznaní jedna od druhé. Jenže ne úplně. Asi pro pobavení si občasně načmárají do projektů zrcadlení místností, chodeb a kuchyní. K tomu je nutné započítat můj zvyk spát naprosto nahý.

Co se tedy stalo? No jednoduše jsem se přestěhoval z paneláku A do paneláku B a tam kde v paneláku A byly dveře na toaletu byly v paneláku B dveře ven z bytu. Jinak ten kubický prostor byl skoro přesně stejný. Nezdá se to, ale tohle špatně opsané dílo nebo snad záchvat kreativity architekta mi naprosto změnilo život. A nejen mně. Všechno začalo večer u kamaráda v naprosto jiném paneláku, kde jsme se rozhodli jít "ven" na dvě. Tuhle historku všichni znáte a máte jí mnohokráte prožitou, u dvou samozřejmě nezůstalo. Nějak, a neptejte se mě jak, jsem se dostal domů do své nové kubické ložnice a jak bylo mým zvykem, tak jsem usnul nahý. No a po nějaké době mě ty nadbytečné piva vyhnaly z postele.

Vyšel jsem z pokoje a protože architekt mi přeházel i vypínače, tak jsem po paměti nahmatal kliku záchodu ve starém bytě. Otevřel jsem dveře vešel jsem na domnělý záchod a spořádaně jsem za sebou zavřel. Vypínač opět byl někde jinde a vzdal jsem jeho hledání. Začal jsem hledat prkénko od hajzlu a málem jsem přepadl dopředu. Kde do prdele ten hajzl je? Udělal jsem dva kroky dopředu a močák mi hrozil prasknutím, a tak jsem si chytil naučeným hmatem ten svůj ocas, abych se nepochcal. V tom se naprosto nečekaně samo do sebe rozsvítilo světlo a já koukal na výtah.

Do prdele, do prdele, do prdele! Rozhlédl jsem se okolo sebe a viděl troje dveře, jedny z nich moje, zbylé dvou sousedů a ten blbý výtah. Navíc se mi močák natlakoval tak, že jsem měl těžké problémy udržet chcaní jednou rukou. Začal jsem tam seriózně uchcávat. No ty vole! Snažil jsem se s tím přetlakem nějak myslet a moc mi to tedy nešlo. První věc - někam se musím vychcat! Mozek se už začínal budit a pověděl mi, že v mezipatře jsou květináče. Po cestě tam jsem trošku pochcal schody, do prdele! Co jsem to za idiota, jako v nějaké úplně B komedii. Rostlinky naštěstí měly štěstí - byla u nich petka na zalévání. Vyprázdnil jsem ji do těch květináčů a celou (!) jsem ji naplnil ohřátým mnou zprocesovaným pivem. Byla to ta klasická jeden a půl litrovka. Močku jsem zaaranžoval za ty kytky a těžce jsem vydechl nad svým osudem idiota minimálně měsíce či spíše roku. To bychom měli, jsem sice vychcaný, ale stále nahý a bosý! Co teď?

Došel jsem ke svým dveřím a zkusil štěstí, ano tušíte správně - to mě nadobro opustilo. Dveře držely přesně tak, jak mají. Do prdele! Kurva fix! Přemýšlel jsem co mám dělat, koho tedy vzbudit nad ránem a obtěžovat ho svým zjevem. Nikoho jsem neznal až na několik Dobrýdenů, které jsem si stejně ani nepamatoval jak vypadají. Věděl jsem ale, že v mém patře žije mladý pár, zhruba stejně věkově jako já, jel jsem s nimi asi dvakrát ve výtahu. Ti by snad mohli mít pochopení pro tento typ průšvihů. Okay, vzbudím je! Připravil jsem si řeč, snažil se schovat vrabce do levé ruky, což prostě nešlo úplně, a zmáčkl lehce zvonek. Čekal jsem dobře minutu a nic. Kurva, nejsou asi doma! Zmáčkl jsem to tlačítko ještě dvakrát, byl to hrozný randál v tom naprosto tichém paneláku. Stále nic. Sakra, tohle je emergency, musíte mi lidi přeci pomoci. Chtěl jsem začít zvonit dál, ale uslyšel jsem nějaké zvuky a pak šoupání. Poprvé jsem pocítil závan radosti. Jenže osud se mě rozhodl opět překvapit. Dveře se otevřely jen snad na centimetr a šoupání se otočilo a šlo loudavě zase někam do nitra bytu. Cože? To snad ne! To mám sousedy nějaké náměsíčníky? Nemůže být něco dneska normální? Co teď?

"Prosím vás," šťouchl jsem do dveří, aby se více otevřely, "já jsem si zabouchl dveře, potřeboval bych nějak pomoci, halóó!"

Ticho, ticho a ticho! To co přišlo a otevřelo dveře šlo prostě spát! Já tam stál s vrabcem v hrsti, ohnutý do pootevřených dveří, cosi jsem tam povídal a žádná reakce. Nic, ticho prostě. Přiznám se, že mě už trošku chytal rapl. Vztekle jsem se otočil a zmáčkl už pořádně dlouze zvonek.

"Tsck," ozvalo se vzteklé mlasknutí, "to si nemůžeš vzít klíče?"

No a pak se přiřítila nabroušená a také úplně nahá. Byla nádherná! A vůbec nechápala co se děje! Zírala na mě a já na ní, ale do očí to zrovna nebylo. Seběhlo se to tak rychle, že jsem nebyl schopen slova, ovšem vrabec byl bystřejší a ruka mi už fakt nestačila. Další komu to secvaklo, ovšem jinak než byla skutečnost, byl čerstvě šokem probuzený mozek té brunetky. Viděl jsem zhoupnout se její nádherně tvarované troječky a pak už mi dunělo v celé hlavě prásknutí dveřmi přímo před mým idiotským úsměvem. Tak jasně - chápu! Je tam sama, ten její je někde pryč a ona otevřela úchylovi. Byla krásná, moc krásná! Snažil jsem se soustředit, snažil jsem se o to, aby moje opravdu trapná a v tuto chvíli naprosto nevhodná erekce byla co nejmenší. Ani jedno mi nešlo.

"Co tu do prdele chcete!" probralo mě.

"Je to jinak, promiňte," blekotal jsem, "já jsem nový soused od naproti," zamotával jsem se do toho.

"Mě to nezajímá, běžte pryč! Nebo zavolám Policii!" vypískla.

"No, spíš nějakého zámečníka! Jestli můžete," erekce se konečně podřídila rozumu a vrabec se už skoro vešel do dlaně, "za-zabouchl jsem si dveře! Omlouvám se za ten ú-ú-úlek!"

"Cože?!" vyhrkla,"ahá, hmm a není to nějaký trik?"

"Ne, není, přeci jste otevřela a šla zpátky do postele a já jsem za vámi nešel," vysvětloval jsem nevysvětlitelné, "znovu jsem pak zazvonil!"

Ticho.

"Nechci vám ublížit!" žadonil jsem.

Ticho a světélko v kukátku zhaslo. Probíhala lustrace nahého těla, které si drželo jeho střed oběma rukama.

"Potřebuji jen nějak pomoci! Prosím!" snažil jsem se zapůsobit.

Světélko v kukátku se opět rozsvítilo a pak se ty dveře nakonec přeci jen otevřely.

"Já jsem Kamila a vy?" vykoukl její obličej zpoza dveří. Vrabec okamžitě zareagoval a ona si toho všimla.

"Ale no ták!" rozchychotala se a odhalila dokonalé zoubky.

"Promiň - te!" a vysypal jsem svoje jméno, erekci jsem si musel zakrýt oběma rukama, "máš, máte ..." nedopověděl jsem, zmizela totiž kamsi do nitra bytu.

"Kamilo?" slyšel jsem štrachání, otvírání skříněk a šustění, "Kamilo?!"

"Pojď dovnitř," ozvalo se z jednoho z pokojů.

Vešel jsem a najednou mi hlavě přistálo tričko a šortky. Byl jsem oslněný prudkým světlem a ještě navíc jsem celou tu scénu, sebe, viděl v zrcadle. Bylo to strašné - já nahý chlap u cizí holky v bytě. Její chlap kdesi hákuje asi v práci a ona tu probuzená musí čelit postavě s oholeným napůl ztopořeným vrabcem. Trapas idiota roku, co se navíc nedokáže ovládat! Pak jsme oba zjistili nepříjemnou pravdu o tom jejím chlapovi, který tu nebyl. Věci, co po mě hodila, byly asi trpaslíka - tedy vzhledem k mojí hmotě. Kamila sama také nebyla nijak vysoká, neměla ani sto šedesát, jenže to je jiná věc. Nevím jak ona, ale já s tím rozhodopádně problém nemám, Zcela bezděčně se mi snažila stáhnout triko trošku dolů, koukalo mi moje pevné břicho. Já ukročil dozadu, a to jsem neměl dělat, praskly mi ty šortky, které mi dala a které jsem stejně neměl úplně nasazené. Ustoupila také o krok a začala se úplně ztřeštěně smát. Já také a pak to šlo ve vlnách, naprosto nezastavitelně jsme se smáli a smáli. Nakonec mi donesla ručník a já se značnými potížemi shodil tu čerstvě rozdrbanou svěrací kazajku, což vyvolalo další a další smích.

Jenže znáte to - kdo se směje naposled ... oba jsme uslyšeli vrznout dveře výtahu. V ten okamžik se přestala Kamila smát, bylo ovšem pozdě. Dveře rozrazil velký malý muž! Majitel trička a roztrhaných šortek. Byl o hlavu menší, o deset centimetrů dole menší a vážil dost možná polovinu mojí váhy! Kurva to jsem nechtěl! Ten chlapec, Filip, jak jsem později zjistil, zíral. My s Kamilou také. Jen si to představte, když přijdete domů ze šichty a doma vás čeká chlap v ručníku vedle vaší ženy, polonahé ženy nutno říci. Kamila se nějak zvlášť neoblékla.

"Ty couro!" vypískl přesně takovým tónem jaký bych od něj čekal, "ty svině jedna!!!" Na mě vůbec nebral ohled, jako bych tam ani nebyl!

"Je to jinak!" zvýšil jsem hlas tak akorát, jenže co byste čekali od právě přichycených nevěrníků za proslov? Jasně, jistě! Je to jináák? A jak? Tomuhle prostě neuvěříte, ať už je pravda jakákoliv.

"Je to jinak! Uklidni se!" snažil jsem se zmenšit rudnutí chudáka souseda, "zabouchl jsem si klíče!"

"Co-co-co," koktal tuto noc již druhý v pořadí, "že?"

Po nějaké dost dramatické době to nakonec Filip vzal jako fakt. Dokonce jsme pak poměrně v klidu našli i řešení. Byl takový formát, že přelezl přes mezibalkón souseda uprostřed mezi našimi byty na můj balkón, kde pak rozbil okno, protože jak by se samozřejmě ten den dalo čekat, bylo vše na sedm západů zavřené! Dostal se tak dovnitř, odemkl mi a tím se mě zbavil. Ovšem problém zůstal. Už když vylezl z toho mého bytu, tak bylo jasné, že tím nic nekončí. Odbyl mě napruženým pohledem a bez rozloučení mi zavřel před nosem. No, musí se uznat, že kus chlapa to tedy nakonec také je, když už ne co do velikosti, tak alespoň se fakt uměl postarat, vřelé díky jsem mu jaksi nestihl říci. Ten problém tam prostě byl jako kostka ledu v mrazáku - pořád stejný - a naše vztahy si udržovaly také stejnou mrazivou teplotu. Poznal jsem to již za tři dny, to jsme se potkali všichni tři u výtahu. Kamila se usmála, což si neměla dovolit. Samozřejmě. On se jen zle podíval. Neumím popsat jeho pohled, nejsem Franz Kafka, ale byl zcela srozumitelný. Jenže stejně byl v prdeli!

Přesně za šest dnů se ozval před desátou hodinou večerní zvonek, tentokráte nad mými dveřmi. Byla to Kamila a nebyla sice nahá, ale její tváře planuly červení - něco mezi rajskými jablíčky a třesní. Oči jí svítili žádostivostí. To se prostě nedalo nepoznat.

"Filip je zase v práci," hlesla a její do té doby schovaná ruka vytáhla zpoza jejího nádherně tvarovaného zadečku flašku červeného. Byla v ní už jen větší půlka obsahu.

No a za tohle všechno - a fakt se mi to stalo - mohou ti architekti. Co se dělo dál, co bylo s Filipem (hádejte) a co se přihodilo Kamile, vám, když budete hodně hodní, jednou možná napíšu :)