Noc v paláci

20.1.2021 Zrzka13

Procházel bezcílně potemnělými ulicemi města na laguně, jedna z tisíců masek, které v něm v těchto dnech vířily. Znavený, nebo snad znuděný oslavami… A v tom spatřil ji. V jednoduchých, skoro průsvitných černých šatech, jen s krajkovou škraboškou na tváři. Tak moc se lišila od všech těch pestrých kostýmů. Bledá kůže si barvou nezadala se sněhobílými rukavičkami, které zvláštně kontrastovaly s temnotou, jež ji obestírala. Jako by celý svět oněměl.
Dívka se k němu blížila lehkým, nekonečně pomalým krokem, ale tak jistým, že nemohl pochybovat, že míří přímo k němu. Pozoroval její vlnící se boky, vzdouvající se hrudník i pramínky vlasů pohupující se v rytmu kroků. Mohla být kýmkoliv, nikým, cizinkou, nebo panovnicí tohoto města. O karnevalové noci stačilo jen chtít.
A ona chtěla. Vzala ho za ruku, bez jediného slova, bez náznaku otázky ve tváři. Nebránil se. Byl hypnotizován jejími křivkami, prosvítajícími pod látkou šatů, a teprve ve chvíli, kdy stanuli před mohutnými bronzovými plastikami zdobenými dveřmi, uvědomil si, kam ho zavedla. Do paláce neměl ani v době karnevalu nikdo přístup. Nikdo?
Dívce stačil lehký pohyb rukou a jinak nedobytný vchod se otevřel.
Teď už nešlo vzdorovat. A ani na to nepomyslel. Jeho zvědavost, co se skrývá za tajemnými zdmi a stejně tajemným oděvem té ženy, byla silnější než jakékoliv obavy. Vzrůstala v něm touha po poznání.
Následoval ji dál do hloubi paláce. Čím víc místností prošli, tím více žasnul nad iluzivními malbami na stěnách. Mořské panny a giganti, šlechtici v renesančních šatech i spoře oděné bohyně. To, co měl spatřit v posledním ze sálů, by si ale nedokázal představit ani ve snu. Desítky, nebo snad stovky postav, lidských, zvířecích, fantastických… všechny se svíjely vzrušením v těch nejroztodivnějších pozicích, uspokojujíc se navzájem.
Prohlížel si jeden výjev za druhým a nemohl se ubránit fyzické reakci. Látka plátěných kalhot v jeho rozkroku se napnula, a on se trochu rozpačitě – teprve nyní – ohlédl po tajemné dívce. Byla pryč. Kráčela tak tiše, že si nevšiml jejího odchodu. A býval by si nevšiml ani, že přichází, s dvěma poháry v rukou. Nabídla mu jeden, naplněný karmínovým italským vínem. Lehkým gestem mu naznačila, aby se napil, zatímco ona odložila svůj pohár nedotčený na malý orientální stolek vedle sofa.
Vypil jej. Až do dna. Nemohl si pomoct. Potřeboval přebít tu spalující touhu dotknout se její bledé ruky, kterou k němu stále vztahovala, jako by ustrnula v pohybu a proměnila se v antickou sochu. Vypadala tak nedotknutelně, a přitom na dosah. Úplně by fascinován svou průvodkyní zapomněl na místnost, která jej obestírala, kdyby mu dalším jednoduchým gestem nenaznačila, aby se znovu rozhlédl. Malby se jako kouzlem rozpohybovaly. Přihlížel té němé podívané a znovu zaplanul touhou.
Dívka pozorně sledovala jeho reakce, neuniklo jí, jak zatnul čelisti, jako by se chtěl bránit vlně vzrušení, která jím projela, když pohlédl na hýbající se fresky. Pohladila jej po tváři, ale byl tak hypnotizovaný tou hříšnou podívanou, že její dotek ani nevnímal. Využila proto jeho nepozornosti. Rozepnula mu knoflíky vesty i košili a začala jej líbat na hrudníku. Ani to jej ale z letargie neprobralo… Pokračovala tedy níže ke šňůrce kalhot, která zatažením povolila a oděv z něj sklouzl na podlahu. Teprve když jeho ztopořený penis vzala do ruky a políbila jeho špičku, uvědomil si, že opravdu není v místnosti plné maleb sám. Jeho myšlenky se vrátily k ní. Vzpomněl si, že přišel za tímto přízrakem a zatoužil poznat její tajemství. Vztáhnul ruku ke škrabošce, ale obratně ho za ni chytila a nedovolila mu pohyb dokončit. Ba co víc, strčila do něj takovou silou, že tvrdě dopadl na pohovku stojící za ním.
Nedala mu čas se vzpamatovat. Ruce mu připnula do pout, umně schovaných v záhybech sofa, a podobným způsobem mu připevnila i nohy. Teprve poté mohla pokračovat v tom, z čeho ji vyrušil, v promyšleném dráždění jazykem. Přejížděla po něm tam a zpátky a líbala ho dlouhé minuty, které nebyl schopen počítat. Snad ho tak omámilo víno, které mu přinesla, cítil se, jako by napůl snil.
Když i její vzrušení bylo natolik silné, že jej nemohla snést, nadzvedla látku své sukně, obkročmo na něj dosedla, a začala v pravidelném rytmu přirážet. Užívala si každý nesnesitelně pomalý pohyb tam a zpět, každý jeho téměř neslyšný vzdech, hladila jej po hrudi a usmívala se svým tajemným úsměvem. Pokračovala, v postupně se zrychlujícím tempu, dokud neucítila ve svém nitru, jak ji naplňuje jeho horké sperma. Teprve poté se zvedla, upravila své šaty a sáhla po druhém poháru. Opatrně mu dala napít, víno bylo ještě těžší a chutnalo po koření. To byla poslední myšlenka, kterou si pamatoval.
Probudil se ve své posteli, s těžkou hlavou a nejasnými vzpomínkami na obrazy bakchanálií na stěnách paláce, na zvláštní dívku v bílých rukavičkách, na kořeněnou chuť vína. Nebyl si však jistý, zda to byl sen, nebo skutečnost. Ale o karnevalu je přeci možné všechno. Zvlášť to, co se zdá nemožné.

Když opouštěl hotel, zastavila ho recepční s balíčkem. Podivil se nad tím, byl tu přeci jen na pár dní, ale vzal si jej. Teprve ve vlaku cestou domů jej rozbalil. Byly v něm bílé rukavičky a jednoduchý vzkaz:
Na shledanou při příštím karnevalu.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Úžasná povídka
Moc hezké. Jedna z nejhezčích povídek tady ....
Rafinovaně napínavé 🥰
Úžasné podání jazyka českého *175*
Pěkná povídka *24*🏻*24*🏻*24*🏻
Moc pěkné.
Bál jsem se hororového konce.
Ale...dopadlo to dobře. *3*