Platonická láska jako pocit domova

Pamatujete si, když jste se poprvé zamilovali, třeba jen platonicky? Já ano, bylo to hned v první třídě, ta holčina se jmenovala, no ona se vlastně dodnes jmenuje Denisa, ach moje Deniska. Tenkrát byla malinkatá, droboulinká, trošku pobledlá, takový pískle, ptáče to bylo, jakoby právě vypadla z hnízdečka. Ale byla neuvěřitelně krásná, s jejími blonďatými vlásky si vítr hrál tak snadno, jak to jen šlo, byly lehčí, než to nejlehčí pírko na Světě a krásně voněly zvlášť, když si Deniska umyla vlasy, což bylo skoro každý den. A mě se tuze líbila, od začátku, od první třídy a čím jsme byli starší, tím se mi líbila stále víc a víc. Celé roky jsem se těšil do školy a to hlavně proto, že jsem věděl, že ji zase uvidím a bude mi dobře, co dobře, že mi bude krásně, nádherně a úžasně. A pak jednoho dne, to bylo myslím ve třetí třídě, nebo že by ve čtvrtý, ale to je jedno, to není důležitý, zkrátka jsem jí napsal dopis, znáte to, takový ten zamilovaný dopis o tom, že se mi moc líbí, že jí mám rád a že bychom se mohli odpoledne sejít někde venku a jít bobovat a sáňkovat, jo stalo se v zimě, ale tenkrát bývávalo v zimě hodně sněhu, i ve městech, ne jako dneska, kdy jsou rádi na horách i za pár centimetrů, tehdy bylo sněhu opravdu mnoho a všude. Tak jsem jí napsal tenhle milostný dopis a čekal, co se bude dít, připojil jsem k němu tehdy obligátní malůvku propíchnutého srdce, aby Déňa skutečně pochopila, co pro mě znamená, že na ní myslím, kudy chodím. A představte si, že ona mi odepsala, že mě má taky moc ráda, že na mě taky myslí a že tedy jo, že půjdeme sáňkovat. A tak jsme se pak ještě domluvili, že si vezmeme jen jedny sáňky a že na nich budeme jezdit spolu, hezky v tandemu a že si to moc užijeme. A taky jsme si to užili.

A pak se jelo na školu v přírodě. To už všichni spolužáci věděli, že spolu s Deniskou chodíme a tak, když jsme tam dorazili, začali se ubytovávat a rozhodovalo se o tom, kdo bude v jakém pokoji a s kým bude na těch 14 dní bydlet, tak se to zkrátka domluvilo tak, že já a moji kámoši jsme měli pokoj hned vedle holčičího pokoje, kde měla svou postýlku i Deniska. Učitelkám se to pravda ze začátku moc nezdálo, dívčí a chlapecký pokoj hned vedle sebe, ale však jsme byli teprve ve čtvrté třídě, tak co se mohlo asi tak stát? Tak s tím nakonec souhlasili a já měl svou lásku hned za zdí. A pak, když jsme chodili na vycházky, tak jsme se vždycky s Deniskou drželi za ruce, to učitelkám nevadilo, nebo si toho nevšímali, no ono těch "páru" ve třídě už bylo víc, ale všechno to bylo takové nevinné, dětské a platonické. Jednou, když jsme šli odpoledne na jednu z vycházek, nebylo moc hezky, bylo zataženo a sem tam i sprchlo, tudíž jsme všichni byli navlečení do pláštěnek a úči měli deštníky, na nohou jsme všichni měli gumáky, holínky chcete-li. Dodnes si pamatuji, že Deniska měla červené holínky, na kterých se smálo slunce, bylo mi to divný, proč na holínky malují rozesmáté sluníčko, proto si to pamatuji tak přesně. A jak jsme šli, ruku v ruce, tak do jedné té sluníčkovsky rozesmáté holínky se Denisce zatoulal jakýsi kamínek a vadil ji při chůzi. Nejdřív řekla jen "sakra, asi mám něco v botě," ale zkusila jít dál, po dvou krocích ale zjistila, že to nepůjde, že to něco musí pryč a tak mě poprosila, "hele, podrž mě, já si tu holínku musím vyklepat a musím se o tebe opřít, abych s sebou nešvihla." A tak se o mě opřela, já ji držel a přitom jsem myslel, že umřu štěstím, protože Denisa nádherně voněla a taky hřála jak kamínka, to jsem cítil i přes tu lehce zmoklou pláštěnku a taky jsem jakoby cítil, jak jí buší srdéčko, najednou té lásky prostě bylo víc, než může malý kluk zvládnout a mě se spustila slza štěstí a radosti, čehož si má láska díky bohu nevšimla, jen si vyklepala tu holínku, pak trošku zavrávorala, když si ji nasazovala, ale od toho jsem tam byl já, abych ji zadržel a zabránil tak jejímu pádu, pak se na mě usmála, zašvitořila "dík" a vlepila mi sladkou pusu. Lidi, mě se tou pusou úplně zatočil celý ten náš Svět, jak byla sladká a voňavá, normálně na mě přišli mrákoty a já měl co dělat, abych tam neomdlel. Musel jsem se hodně rychle sebrat, jelikož mě Deniska pobídla "pojď, nebo nám všichni utečou," a s tím mě zase chytla za ruku a vedla si mě cestou, necestou, zatímco já byl v nebíčku, v ráji a to jen proto, že jsem měl vedle sebe svou milovanou Denisku, ona v tu chvíli byla pro mě vším, mým životem a mým domovem. Ano, ona pro mě v ten okamžik byla mým domovem, ačkoliv jsme byli všichni na 14 dní poměrně daleko od rodičů a od našich domovů.

A v tom edenu, daleko od domova jsem byl celou školandu, měl jsem přece na blízku svou milovanou Denisku, se kterou jsme se při vycházkách drželi za ruce a sem tam si dali nevinně dětskou, přesto sladce chutnající pusu. To pokračovalo ještě nějakou dobu po škole v přírodě, ale jednoho dne za mnou Deniska přišla, ale to už nebyla sama, přišel s ní i Jirka a Deniska mi řekla, že mě má pořád moc ráda, ale že Jirku má teď o něco radši, že tedy bude chodit s ním. Jirka byl kluk, který se k nám, tedy do našeho města přistěhoval asi, když jsme byli ve třetí třídě a já ho do té doby moc neznal. Mě se v ten moment zhroutil skoro celý Svět, alespoň jsem měl takový pocit, ztratil jsem svůj domov bez domova a bylo mi moc smutno. Ale ven jsem s nimi chodil pořád, doufal jsem totiž, že se ke mně Deniska vrátí a hlavně jsem opravdu nechtěl přijít o její přítomnost. Navíc, uběhlo pár dní a já zjistil, že ten Jirka je super kámoš a že je s ním legrace. Na další škole v přírodě už Deniska chodila zas s někým jiným, ona byla skutečně neskutečně krásná, takže po ní šílel každý hoch ať už z naší třídy, jakožto i ze tříd vedlejších. Já už jsem na té další škole v přírodě též chodil s někým jiným, akorát už si nevybavuji, jestli to byla Jíťa, Blanka, či Jaruška, ale to už je vlastně jedno, vždyť to bylo všechno tak krásně dětsky nevinné. Jirka už také určitě někoho měl, s kým se mohl držet za ruce.

A jak to nakonec celé dopadlo, ptáte se? Inu s Jirkou jsme se skamarádili hodně, začali jsme spolu chodit ven i bez Denisky, když jsme pak dospěli, začali jsme spolu chodit na pivčo a on se stal jedním z mých nejlepších přátel i v dospělosti a to platí dodnes, i když bohužel nedostatkem času a vlivem okolností se nyní stýkáme už jen sporadicky, ale stále o sobě víme, navíc teď dokonce pracujeme ve stejné fabrice, takže se opět vídáme častěji, i když jen "pracovně." Ale to společné pivčo si alespoň jednou do roka vždycky dopřejeme. U pivka jsem se také jednou Jirkovi přiznal, proč jsem s ním začal kamarádit, že to bylo právě kvůli Denise, abych jí měl stále na blízku. A Deniska? No z té se stala magistra a tak se rozběhla za prací do většího města, ještě předtím, respektive v pubertě si také stačila uvědomit, že opravdovou lásku, tu partnerskou, erotickou dokáže dát jen jiné ženě, ano z mé první platonické lásky se tedy vyklubala lesbička. Vídáme se s ní na školních srazech a je nutno říci, že je to stále velmi pohledná, ba co víc, překrásná a navíc tuze moudrá žena. I jí jsme jednou u piva prozradili důvod, proč jsem se já s Jiřím vlastně začal přátelit, no nasmáli jsme se tomu tenkrát všichni tři.

A co vy, jaká byla vaše platonická láska, váš první domov bez domova?