Ďáblice 😈

189 zhlédnutí

💋 „Ďáblice z noci“

Seděla v šeru, kde světlo pohrávalo s její siluetou.
Červené rty, pohled ostrý jako hřích sám.
Nikdo nevěděl, odkud přišla — jen že po ní zůstává oheň a ticho.

Když se pohnula, čas se na okamžik zastavil.
Její krok byl měkký, ladný, jako by se plížila mezi snem a skutečností.
Nedotýkala se — jen se přiblížila natolik, aby tě nechala cítit její dech na kůži.
Voněla po noci, po zakázaném ovoci, po nebezpečí, které láká víc než jistota.

„Bojíš se mě?“ zašeptala ti do ucha, tak tiše, až se ti zježila kůže.
A dřív, než jsi stihl odpovědět, se pousmála.
„Nemusíš… já nekoušu — pokud si o to neřekneš.“

Její dotek byl pomalý, rozvážný, až příliš jistý.
Hrál si s tebou jako s plamenem — věděla, že se spálíš, ale nedovolila ti ucuknout.
A když se ti podívala do očí, poznal jsi, že tahle noc nebude mít slitování.
Nebylo v ní nic něžného — jen vášeň, temnota a nebezpečně sladký pocit, že chceš víc.

„Říkali, že v pekle je horko,“ zasmála se tiše.
„Ale oni nikdy nepoznali mě.“