Pomalu, ale vzdušně I.

#1 – Kafe, knížky a vysoké podpatky

Nejdelší namlouvání na Amatérech? Těžko říct. Ale jestli někdo drží rekord, jsme to možná my. Seznámili jsme se tady, zhruba před dvěma měsíci – a pořád jsme tak nějak na začátku.

Ještě než se do toho pustím, měla bych asi zmínit jednu drobnost: to hlavní, kvůli čemu většina lidí na tyto stránky chodí, jsme spolu zatím neměli. A než tenhle příběh dopíšu, doufám, že se to změní. Protože pokud ne, hlavní postavu tohohle textu – čistě literárně – zabiju.

Co udělá člověk jako já, když mu někdo napíše a rovnou pošle fotku v leteckém? Zeptá se, jestli na něj vůbec bude mít čas.

Pak si samozřejmě stáhne obrázek a jde googlit. Nejen letadla, ale i jeho obličej – kdyby ho náhodou stáhl z Pinterestu pro piloty. Člověk nikdy neví. Rozhodně jsem nechtěla za týden číst zprávu, že se zasekl v Bangkoku a potřebuje založit.

No, nebyl čas ztrácet čas. Po pár řádcích jsem uznala, že než si nechávat posílat kopii pilotního průkazu – ale ano, zkusila jsem to – bude asi jednodušší nechat se pozvat na kafe.

Naštěstí pomyslnou rukavici nenechal ležet na zemi. Zvedl ji rychleji, než bych čekala. Přeci jen, netajím se tím, že jsem náladová a trochu rozmarná potvora.

Domluvili jsme se poměrně rychle. Tedy… na naše poměry. Nakonec jsme se viděli už týden po prvním kontaktu – ale vzhledem k tempu online světa to působilo skoro jako věčnost.

Přijel rovnou z cesty, přistál a dorazil. Dobře, ještě se mi musel trochu přiblížit.

Přišel v leteckém, přes které měl obyčejný svetr. Ani ten ale nesetřel ten dojem – byl to pilot. A nebylo to jen oblečením.

Tvrdí, že se mu v ten moment zastavilo srdce. Já jsem mu ale nikdy nepřiznala, že jsem se málem vrhla na jiného pána, který šel pár vteřin před ním. Omlouvám se dotyčnému – byl ve špatnou chvíli na správném místě.

Popravdě, nečekala jsem nic. Už jsem se párkrát spálila – když má člověk velká očekávání, přichází to nejhorší: zklamání s bonusem. Takže jsem si radši nic nepředstavovala. A možná právě proto mě to celé příjemně překvapilo.

Bylo vidět, že je po nočním cestování unavený a cítila jsem jeho nervozitu. Chtěl mluvit o tom, co tady vlastně děláme, ale neodvážil se vyslovit slovo Amatéři nahlas. Tak jsme místo toho začali mluvit o knihovně. A o knížkách.

„Tak… chci si půjčit knížku,“ začal opatrně, „ale všechny mají extra ceník kromě vstupního poplatku do knihovny. A já si raději koupím celou knížku, než aby mi někdo šahal na obal… Tak se trochu bojím, že skončím v knihkupectví.“

A tady byl zaseknutý první háček. Nešlo to jinak – začala jsem se smát.

U oběda nám začalo být jasné, že on je spíš nesmělý – a já až moc submisivní na to, abych něco začínala jako první. Tak jsem si začala dělat legraci, že první pusa bude až na šesté schůzce a sex na padesáté.

Neměla bych všechno říkat nahlas. Někdy se to totiž opravdu splní.

Oběd utekl až překvapivě rychle. Když přišlo kafe, bylo jasné, že ho pijeme hlavně proto, abychom oddálili konec. Ale ani kafe už to neprodloužilo. Tak jsme natáhli samotné setkání – procházkou.

Bylo to nečekaně příjemné rozhodnutí. Byl jeden z těch teplých listopadových dnů, kdy je všechno krásně zbarvené do podzimních tónů. Jako můj béžový kabát. Nebo vínové kotníkové boty na vysokém podpatku.

Na tak vysokém podpatku, že bylo jasné, proč mě radši zachytil hned u dveří. Můj vycházkový outfit totiž volal po první pomoci. Ty boty rozhodně nebyly stavěné na jiný terén než barovou židličku.

Šli jsme kolem jednoho rybníka – já opatrně našlapující ve svém zrádném obutí, on původně v leteckém, teď už jen se svetrem, který měl pořád na sobě. Co by člověk pro tuhle „knihu“ neudělal – i když bylo jen sedm stupňů.

Popravdě bych naše setkání popsala jako srážku dvou světů.

Já – snílek s hlavou v oblacích, ale cynická a ironická až na dřeň. Pozitivní myšlení je pro mě sprosté slovo. On – racionální, s nohama na zemi, ale s překvapivě optimistickým pohledem na svět.

Přesto to všechno začalo zvláštním způsobem dávat smysl.