Pomalu, ale vzdušně II.

#2 – Mezi pousmáním a panikou

Nečekejte výčet všech schůzek. Nejen že bych to nedala dohromady chronologicky, ale upřímně – na takový pořádek jsem líná. A stejně, některé momenty si zaslouží spíš emoci než datum. Tohle není román s dějem. Spíš literární mišmaš – deník, výkřik, výbuch, frustrace, euforie. Všechno, co se vejde mezi „Přistál jsem.“ a „Zase mizím.“

A jo – je to i taková rekapitulace dvou měsíců, co proletěly rychleji než volný víkend. Abych si to srovnala v hlavě. Abych se pochlubila, pofňukala si, zasmála se. A možná zjistila, co tohle všechno vlastně je. Protože popravdě? Už ani nevím, co to je. Komedie? Román? Realita? Tragédie? Skončila jsem u první procházky. Což byl vlastně začátek. A dál? Vypíchnu momenty. Omlouvám se, hlavu ani patu to nebude mít.

Například – první polibek. Lidi mluví o motýlcích v břiše. U mě to byla lavina. Horko, šok, vypnutý mozek, euforie. A bylo jasné, že už neuteču. A ani nechci. Bylo to fyzické, syrové, skutečné. Takové to: aha, sakra, tady to je.

A pak ty drobnosti, co mi pokaždé připomenou, že je to ksakru můj princ. Otevře mi dveře od auta. Drží mě za ruku. A když ne, jeho ruka už čeká, jako by se nemohla dočkat, až se té mojí zase dotkne. Když jsme vedle sebe, pohladí mě po hlavě. Dá pusu do vlasů. Tak banální gesto. A přitom tak důvěrné, že pokaždé roztaju.

Nebylo ještě jediného dne, kdy bychom si nenapsali. Jako by znal můj strach z ticha. Když ví, že bude offline, pošle zprávu. „Dneska zmizím.“ A já vím, že je to v pořádku.

Seznámení s kamarády na čtvrté schůzce? Podle mě skvělé. Podle nich… už tolik ne. Tentokrát jim nevadilo, co říká. Vadilo jim, jak se dívá. Prý na mě kouká až moc. A že je introvert. Což vedle mě prý odporuje přírodním zákonům. Možná bych měla nosit štítek: Pozor, extrovert v terénu. Ale víte co? Mého exmilence nesnášeli tak moc, že jeho jméno radši ani nevyslovujou. Pilota zatím jen decentně nesnáší. Takže… vlastně pokrok.

No a pak je tu ta druhá stránka. Méně růžová. Jsem totálně v prdeli. (A jo, zní to dramaticky. Ale kdy jindy si to můžu dovolit říct nahlas?)

Podle toho, jak se ke mně chová, jak mě – sakra – úžasně líbá, vím, že je to vzájemné. A ne, nejsem naivní. A kdo to řekne, po tom něco hodím. Jenže jeho práce je časově náročná. Stejně jako já má děti. Do toho běžné trable. Realita. A tak najednou – když konečně mám to, co jsem si přála – nemůžu to mít. Zvládneme rychlé kafe. Doprovodím ho na letiště. Ale zatím jsme nedokázali urvat víc než pár chvil.

A ano, ten sex fakt chybí.