Abychom spolu mohli tančit

Dneska bych tu ráda otevřela diskusi.

Jak si představujete prostředí, ve kterým bude dobře i ženám do tý míry, že by jich v tom prostředí mohlo bejt asi tak stejně jako mužů? (nevím, jestli je to reálný, ale prostě aby by ten nepoměr nebyl tak olbřímí) Nebo dobře, položím to ještě jinak - Jak si představujete prostředí, ve kterým bude dobře oběma?

Co tu tak pozoruju, mám takovej pocit, že muži by chtěli, jak tu čítám, víc odhalených frnd, koz, a tak dál a asi by jim nevadilo, kdyby tím ženy i zdravily. A my ženy zase naopak chceme, abychom takhle nebyly zdraveny. Potřebujeme minimálně "předehru".

Znamená to, že naše chování může napovídat k tomu jak chceme, aby s námi bylo jednáno?

Je přirozený, že obě pohlaví se lišej v mnoha věcech, navzájem se vysíraj a dochází k nedorozumění. A to tím spíš, když člověk málo naslouchá tomu druhýmu a hustí do něj to, co chce. Případně se z něj snaží vydolovat, co sám chce. A odmítá všechno, čemu nerozumí. Jistou měrou se vysírat je určitě fajn, protože vyvolání emocí, jiskření, usmiřování... Jistou měrou.

Přes všechny odlišnosti spolu jsou ale muž a žena schopni tančit, vařit a milovat se, přivýst na svět něco novýho. Možná je to právě pro ty odlišnosti. Vždycky se to ale může stát jenom tak, že dojde k zájmu o druhou stranu, přiblížení se, vzájemný naladění a nacházení společnýho kroku. Společnýho rytmu, chcete - li. Tenhle zázrak dokáže propojit i dva lidi s naprosto rozdílným životním tempem.

Vzájemně se potřebujeme a přijde mi škoda, aby jedno pohlaví vytlačovalo druhý. Když se to děje kvůli až moc velký touze, ale i nezájmu/neschopnosti vnímat druhou stranu, je to tím větší škoda.

Co pro sebe navzájem můžeme dělat, aby nám pohromadě bylo dobře i když jsme cizí?

Kdo žijeme nebo jsem někdy žili v partnerských vztazích, tak víme, jak je tohle doma nesmírně důležitý.