Tragická trans operace

Upozornění: Tento text je osobní svědectví o těžkém zdravotním a existenciálním traumatu. Není určen k necitlivé debatě, zlehčování ani radám.

---

Na svůj zákrok konverze pohlaví jsem se těšila jako na znovuzrození. Zrovna bylo post covidové období a já měla už druhý termín, půl roku po tom prvním, kdy mě v den operace poslali domů kvůli špatné domluvě mezi doktory. Na svůj druhý příjem jsem přišla v perfektní kondici a skvělé náladě. Pořád jsem myslela na to, jak po 38-mi letech marného a smutného života bez lásky a milování konečně budu žít i navenek v souladu se svým vnitřním světem. Konečně budu žít plnohodnotně jako žena a otevřou se možnosti k tomu, po čem toužím už od malého dítěte a co je pro mě jediný důvod existovat - zamilovat se a žít v lásce s mužem, který bude mužem a kterému já budu ženou. Po tolika letech těžkých depepsí, sebevražedných myšlenek i pokusů, zoufalosti a samoty jsem poté, co jsem vše obětovala tranzici, včetně většiny vztahů a sociálního postavení, jsem konečně viděla světlo na konci temného tunelu, který se tak dlouho zdál nekonečný...

...v nemocnici Motol této operaci předchází příprava, kdy dva týdny před zákrokem je třeba nechat si odebrat větší množství krve pro případnou transfuzi kdyby nastaly komplikace. To stejné ještě o týden později, skrz různou trvanlivost krve, a společně s předoperačním vyšetřením teprve můžete nastoupit k zákroku. V té době platily i Covidové testy a také bylo potřeba mít potvrzení o očkování proti Covidu (což jsem nikdy nechtěla, ale pro tu operaci bych se upsala i ďáblu, jak to pro mě bylo zásadní). I přes splnění všech podmínek k operaci jsem žila v silném stresu a strachu, aby se operace opět nezrušila, jako se stalo poprvé, kdy jsem se psychicky zhroutila.

Den D - operace Když mě vezli na lehátku na sál, byla jsem už plná radosti. Vůbec jsem se nebála, naopak. Byla jsem tak zvědavá a tolik se těšila, jak mě konečně uspí. Že už mám vše za sebou...netušila jsem, co mě ještě čeká, že teprve vstupuji do skutečného pekla...

Probudila jsem se na lůžkovém oddělení. Omámená, dezorientovaná, v silných bolestech, s nohama od sebe, dole pevně svázaná a uvnitř "nového otvoru" zasunuta velká dvaceti centrimetrová erotická pomůcka. To slouží k udržení vnitřního prostoru a takto je třeba ležet další čtyři dny. Anestetika je možné podávat jen omezeně, jelikož se rychle zvedá tolerance a tak minimálně polovinu této doby ležíte ve velmi silných bolestech, jaké jsem do té doby ještě nezažila. Tomu samozřejmě odpovídá i kvalita spánku, kdy prakticky nešlo spát a kdy se leží v bolestech a nehybně celé noci...po dobu těchto čtyř dní v tomto stavu samozřejmě ani nesmíte jíst, jelikož nesmí dojít k kvyprazdňování - dole je vše svázáno a zafixováno tak, aby pomůcka zůstala uvnitř.

Po čtyřech dnech v této pozici dojde k rozbalování a vytahování pomůcky. Vše strašně bolí a jen pomyšlení na dotek v operované oblasti vyvolává hrůzu. Rozbalování bolí tak, že jsem skučela bolestí, která prostřelovala celým tělem. Sestry mě držely z každé strany a já úplně vysílená překonala tuto mučivou chvilku. Pak mi dole vytáhli z těla ven tu pomůcku, která byla hluboko zastrčená uvnitř, což byla hned poté největší bolest v mém životě. Když je rána takto čerstvá, je třeba ji až čtyřikrát denně dilatovat. Dilatace je znovuzavádění pomůcky do vytvořené pochvy, aby nedošlo ke zůžení a srůstu. S první dilatací piomáhá sestra a doktor ve speciální místnosti k tomu určené. Když se podíváte na sebe dole, jak to tam vypadá, dostanete šok. Je to velká krvavá napuchlá díra s čímsi okolo, co vůbec nevíte co je a ve stavu bolestí a vysílení je třeba do toho znovu zavádět dilatátor - pomůcku, kterou z těla před chvílí vytáhli.

Doteď tohle byl normální průběh. U mě ale nastal problém. Při druhé dilataci už bylo vše co mělo být uvnitř, venku. Celý můj zkrvavený orgán byl venku do půlky stehen a nikdo neveděl co s tím. Po půlhodině čekání teprve přišel doktor a na sílu mi vše natlačil zpátky do těla. Byl pátek odpoledne a hlavní operatér byl už mimo nemocnici. V tomto provizorním stavu jsem musela bez jídla a znovu nehybně ležící s dilatátorem uvnitř a bolestech čekat do pondělí. V pondělí mě doktor vzal znovu na sál, kde mi vše znovu přišil dovnitř a já musela absolvovat vše znova. Do dalšího pátku bez jídla. Během té doby jsem jednou i kolabovala z dalšího nadměrnému krvácení. Ztrácela jsem vědomí, puls mi spadl na 30/10, oživovali mě něčím do kapaček. Jakmile jsem přežila do dalšího rozbalování, které probíhalo velmi podobně, tak se u nové dilatace zjistilo, že došlo k narušení střeva. Diagnóza byla rektoneovaginální píštěl. Obsah střev protékal do nové pochvy. Rozhodnutí lékařů bylo vytvořit mi střevní vývod, zaškrtit střevo nad píštělem a nechat to několik měsíců hojit. Na základě nutnosti zhojit píštěl mi bylo zakázáno dilatovat a já tím přišla o celou vnitřní pochvu, která znovu srostla a zajizvila se. Přišla jsem o vše.

Střevní vývod jsem měla půl roku as během té doby nemohla fungovat. Žila jsem sama, v nájmu, bez rodinného zázemí a podpory. Musela jsem si půjčit v bance peníze na přežití. Celý půlrok jsem jezdila na kolonoskopie, kde zkoumali jak se střevo hojí, než bylo vše zdánlivě v pořádku a dali mi termín na zanoření vývodu. Po zanoření vývodu se ale zjistilo, že tam zbytek píštěle stále je a já musela už po ptáté znovu na sál s prognozou, že se to možná ani nepovede zašít, jelikož zjiszvená tkáň nemá pevnost jako tkáň normální. Poté jsem byla ještě další měsíc pracovně nechopná, zchátralá a s psychikou úplně na dně. Můj sen o milování s mužem byl pryč a trvalo ještě další dva měsíce, kdy jsem měla dole výtoky. Můj genitál vůbec nepřipomínal to co má, byla jsem dole zohavená, nefunkční a musela nosit vložky kvůli výtokům ze střev.

Píštěl se po asi devíti měsících zhojil a já pak podstoupila ještě další dva zákroky k opravě zevního vzhledu genitálu. Dnes to vypadá celkem hezky, i proto, že jsem byla už petkrát na přenosu tuku do dané oblasti, jenže...nemůžu mít sex. Vše je srostlé a já do sebe nestrčím ani prst...

...a tak už třetí rok kvůli tomu každý den pláču. Žiju sama, v beznaději, odstrčená všemi kdo mě znali a v rozpuštěném snu o milování.