Můj poslední rok

Je to zvláštní, jak dokážou roky plynout jeden za druhým. Nebýt ročních období, ani bych nepostřehl, že se čas hýbe kupředu. Alespoň jsem to tak měl v posledních pár letech. Ale rok, který uplynul zhruba teď někdy, byl pro mě jiný. Odehrálo se toho v něm tolik, že skoro ani nevím, kde začít. Vlastně vím. Asi to všechno začalo jedním relativně malým a bezvýznamným rozhodnutím, které jsem učinil. Mnoho událostí to neovlivnilo, pouze se náhodně spojily, ale jiné z toho rozhodnutí vyplynuly. Nebudu ono rozhodnutí konkretizovat, ale řekněme jen, že výrazně a kladně ovlivnilo to, jak se teď cítím a jaký jsem. Jak už to bývá, začátky jsou nesnadné. Člověk váhá a svým způsobem i trpí, ale síla vůle ho tlačí dál, až do bodu, kdy konečně vidí, že se jeho snaha a odhodlání začíná vyplácet. Krok za krokem se posouvá k vysněnému cíli, který, ač je vzdálený, už jen samotná cesta je tak trochu cílem. Tehdy jsem se rozhodl vrátit na seznamku. Ne sem, tohle místo jsem objevil až mnohem později. Na „normální“ seznamku. Vytvořil jsem účet a začal oslovovat ženy. Byl jsem sám sebou, a přitom svou novou verzí, nabytou změnou, kterou jsem prožíval. Jaké bylo k mému překvapení zjištění, že nejsem zjevně tak nezajímavý, jak jsem se chvíli obával. Kontakty přicházely a zase odcházely, ale vždy byl někdo další. A i když to nevedlo k ničemu zásadnímu, bylo to příjemné a konečně jsem cítil narušení té každodenní šedi, ve které se mi podařilo zabřednout. Týdny střídaly měsíce a já se cítil čím dál tím lépe. Pak ale přišla zpráva, která mi na pohodě rozhodně nepřidala, spíše naopak. Můj kamarád a bývalý spolužák zemřel. Nebudu zacházet do detailů, stačí jen když řeknu, že jsem začal na některé věci nahlížet jinak. Žádné zázračné prozření, jen… určitý návrat ke smyslu. Jen pár týdnů po pohřbu mi ale do života vstoupil někdo nový. Osoba, která mě ovlivnila více, než bych si sám rád přiznal. Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že to byla žena. Čím to, že právě ženy mají tu schopnost člověku vstoupit do života, zcela ho převrátit a zmizet jako by nic? Tak to totiž bylo. Byli jsme v kontaktu celé měsíce a byl to velmi intenzivní, i když přátelský kontakt. Snad nikdy jsem ale nepoznal nikoho, s kým bych dokázal tak snadno a rychle navázat spojení. I přesto jsem si myslel, že jsme jen přátelé, jenže když se z ničeho nic odmlčela, bolestivě jsem si uvědomil, jak důležitá pro mě byla. Ta ztráta, která pro mě byla neuzavřená, mě zasáhla jako balvan. Trvalo pár týdnů, než jsem o tom přestal přemýšlet a raději se zaměřil jinam. A tehdy mi do života vstoupila další žena. Začali jsme si psát a bavilo nás to, a to dost na to, abych ji pozval na rande a ona souhlasila. Bylo to pro mě první rande po opravdu dlouhé době, takže jsem byl patřičně nervózní, ale ani mě nenapadlo, že bych tam nešel. Naše schůzka byla příjemným odpolednem a i když jsme se shodli, že by to pravděpodobně dál nefungovalo, šli jsme si každý svou cestou v dobrém. Pak jsem ale musel na ženské na chvíli zapomenout. Přišlo totiž vyvrcholení několika měsíců interních sporů a neshod mezi mými kolegy v práci a já ze dne na den povýšil. Ne že by mi to vadilo, ale bylo náročné se tomu přizpůsobit. Celá situace byla vlastně o dost složitější, než tu píšu, ale není třeba se v tom pitvat. Když se situace uklidnila, má pozornost se začala opět upínat směrem k opačnému pohlaví. A právě tehdy jsem objevil toto místo. Místo zajímavé, leč divné, pochybné, ale s potenciálem. Nečekal jsem od toho bůhví co, ale rychle jsem si tu našel zábavu. Ať už to bylo psaní povídek a blogů, tak i focení alb. Nemluvě o faktu, že jsem si velmi oblíbil tvoření anket. Po měsících jsem si tu začal připadat svým způsobem jako člen komunity. Dnes se dá říct, že jsem tu našel pár přátel, s nimiž si rád píšu. A upřímně začínám i věřit, že se tady reálně dá najít někdo na osobní setkání, na trochu společné zábavy. No ale to se ještě uvidí. Čas dál plyne a já netrpělivě hledím k obzoru, co přinese dalších dvanáct měsíců. 🙂