Práce / Sex / Peníze

Po třinácti letech jsem v práci konečně práskl dveřmi a dal výpověď. V hlavě to znělo strašně romanticky, takový ten filmový moment: člověk je vyhořelý jak popelník v hospodě, řekne si, kurva dost, odejde a dá si pořádnou pauzu od života.

Plán byl jednoduchý. Dát si delší volno, trochu si srovnat hlavu a užít si svět. Protože za těch 13 let jsem měl nejdelší dovolenou dva týdny a to jen jednou. Jinak maximálně týden. Člověk maká jak idiot, a najednou mu dojde, že vlastně nikdy pořádně nevypnul.

Jenže jsem nedomyslel jednu zásadní věc: život bez pravidelného příjmu je docela sakra psychologický masakr.

Najednou nevíš:

kdy nastoupíš do další práce kolik budeš brát jak dlouho ti vydrží prachy

A místo romantického „užívám si života“ přijde realita. Člověk začne počítat každou korunu jak nějakej vystresovanej účetní.

Nejhorší zjištění? Jak strašně rychle si zvykneš na peníze.

Když máš trochu nadstandardní příjem, vůbec nepřemýšlíš nad tím, že si koupíš pivo kdekoliv. Prostě jdeš a dáš si ho. Neřešíš každou blbou dvacku.

Když příjem zmizí, začneš přemýšlet nad úplnýma kravinama.

Dokonce jsem se přistihl, že se cítím blbě i u věcí, které mi dřív přišly normální. Třeba jsem chtěl vzít milenku na hezký hotel. Nakonec jsem, v totální finanční paranoii, objednal nějaký levnější. A samozřejmě, protože jsem byl vystresovanej, jak sviňa, jsem tam ještě dal blbej termín.

Vrchol všeho? Za celé tři měsíce jsem si ani jednou nedovolil zajít na masáž. Ne že bych nemohl. Ale v hlavě pořád blikalo: „neutrácet, vole.“

A tam mi došlo něco docela nepříjemného.

Já jsem si vždycky myslel, jak jsem skromnej. Jak mi vlastně stačí málo.

No… kurva nestačí.

Zjistil jsem, že prostě potřebuju víc než nějakých 35 tisíc čistého. Pod tuhle hranici bych byl permanentně ve stresu. A nechápu, jak to někteří lidi dávají dlouhodobě.

Takže pointa celé téhle „romantické pauzy“?

Moc jsem si ji vlastně neužil.

Ale jednu věc mi to dalo, brutálně upřímnou lekci o penězích, pohodlí a o tom, jak rozmazlenej člověk vlastně jsem, aniž by si to přiznal.

Každopádně za týden nastupuju do nové práce.

A upřímně? Těším se, až ze mě tenhle finanční stres spadne a já si zase budu moct dát pivo kdekoliv, aniž bych u toho počítal, jestli nejsem v prdeli a po první výplatě si zajdu na masáž :)