Konec bezpečí pro ženy

Na svůj včerejší blog o přeskakování komunikace a instantním tahání do reálu jsem dostala v komentáři odpověď: "Byly doby, kdy nebylo možné si donekonečna posílat dopisy, tak se lidi sešli a hned věděli, na čem jsou."

Tak jsem se nad tím dnes dopoledne zamýšlela a vyšlo mi tohle:

No jo, jenže v těch dobách si člověk nesednul k telefonu a neposlal 100 krátkých vzkazů, většinou ještě nakopírovaných šablon, do sta různých poštovních schránek, že ano. Jednak by ho to brzy zruinovalo a za druhé vlastně ani neměl nikdo o nikom žádné informace a fotky, tak jak dnes, kdy většina lidí má na sítích hned několik různých profilů na různých sociálních sítích.

Ano, dřív byl úplně jiný přístup jednoho k druhému. Sociální sítě úplně změnily veškerou dynamiku mezilidských vztahů. Přišly nové fenomény jako "hate", anonymní virtuální diskuze, rychlé instantní a povrchní vztahy, okamžitý přístup k dopaminu a snadnému uspokojování. Okamžitý přístup ke v podstatě komukoliv, ať je kdekoliv. A otázkou je, je tohle přirozené? Nebo už nejnovější technologie narušují zdravý vývoj společnosti?

Dříve vznikal kontakt jen přirozenou cestou. Ve školách, na sportovištích, v práci nebo na cestách. Většina lidí měla svoji sociální bublinu a v té navazovala vztahy. I dnes tohle samozřejmě existuje, jenže vedle toho existuje ta celosvětová virtuální bublina, ve které existuje domnělý přístup všech ke všem. To "domnělý" je důležité. Ve skutečnosti to skutečný přístup není, je to iluze přístupnosti. Ale tahle iluze je natolik silná, že většině lidem stačí k tomu, aby získali pocit lehké nahraditelnosti kohokoliv ve svém okolí...a tak se ztrácí mezi lidmi hloubka. Lidé si druhých kolem sebe váží stále méně. To co bylo přirozené, ten proces poznávání se do hloubky, to mizí. Většinovým přístupem se stává už jen "ahoj, dáme sex?" Ne? tak další...a další a další...počet zpráv a výzev roste exponenciálně, ale jejich kvalita a hloubka už povrchnější být nemůže. Lze tohle postavit na stejnou laťku vedle například dopisu mladíka z vojny své dívce, před padesáti lety?

A teď k tomu mám další pointu. Dnešní vazby jsou silně narušené. I ve vztahu. Většinové vztahové lepidlo jsou dnes děti, hypotéka a společné závazky. Málokde to funguje harmonicky. Většinou se skřípe zuby a pracuje se s tím co je. Věci se splachují a neřeší, od problémů se utíká...kam? No přece tu máme ty naše sítě. Stačí proklikat pár profilů a hned získáme iluzi, kde všude je tráva zelenější. Takže zatímco dřív byl člověk přirozeně tlačen k tomu svoji domácí situaci napravovat, dnes je snadné od toho utíkat. Já neříkám, že ani dřív se od věcí neutíkalo k milenkám a jiným neřestem, jen říkám, že dnes k tomu vznikl velmi mocný nástroj, který společnost tímto směrem silně ovlivnil.

Jaký z toho závěr pro sebe jako ženu? Můj pocit bezpečí rapidně klesá. Moje schopnost důvěřovat jde také ke dnu a dostávám k tomu důvody každý den. Každé jedno primitivní oslovení a nabídka moji důvěru v muže zadupává ještě níž. Jak se můžu cítit bezpečně s někým, kdo mě vlastně vůbec ani nechce poznat do hloubky a jeho motivace mě oslovit je jen ta, že zrovna teď se mu zalíbila moje fotka? Zítra se mu zalíbí jiná a pozítří už si ani nebude pamatovat moje jméno. V povrchním prostředí je každý lehko nahraditelný a tím se oslabuje důvěra a pocit bezpečí.