Chvíle, které patří jen nám ❤️

Možná to začalo úplně obyčejným tichem. Sedm dlouhých dní, kdy se neozval. Věděla jsem, že je v Miláně, ale stejně… když na někom záleží, ozveš se. Stačí málo. A mně záleželo víc, než jsem si chtěla přiznat. Když se pak po návratu ozval, už jsem byla unavená. Ne fyzicky… ale uvnitř. Protože když se s někým scházíš, sdílíš s ním takovou blízkost, chceš cítit, že tě chce. Že na tebe myslí. Ne jen občas. Po deseti dnech jsme se konečně potkali. A stačil jeden pohled… a všechno se zlomilo. Ta chemie mezi námi je něco, co se nedá vysvětlit. Není to jen přitažlivost. Je to napětí, které cítíš v každém centimetru těla, ještě než se tě vůbec dotkne. A pak… se tě dotkne a přesně ví, jak. To je na něm to nejvíc neuvěřitelné. Ta jistota a klid. Jako by přesně věděl, co moje tělo chce dřív, než to vím já sama. Nikdy nespěchá. Hraje si s každým momentem, s každým detailem, a tím to všechno ještě víc zesiluje. Vedle něj ztrácím kontrolu.Ne jednou. Znovu a znovu. Jsou to chvíle, kdy přestanu vnímat svět kolem. Jen se ho držím, směju se do toho, třesu se a říkám si, že tohle už snad ani není možný. A on se jen usměje tím svým klidným způsobem… jako by věděl, co dělá. Protože přesně ví. Dokážeme být spolu hodiny. Úplně se v tom ztratit. A přitom to není jen o té vášni, ale i o tom, že se u toho smějeme. Opravdově. Bez zábran. A možná právě to je na tom nejvíc návykové. Že s ním je všechno přirozené, silné a skutečné. A já vím, že bych tohle nikdy nechtěla ztratit.Protože pravda je jednoduchá.Je mi s ním nádherně.

A ano… zamilovala jsem se ❤️