Sadistou mezi lidmi

Člověk občas někomu řekne, že je sadista, dominant a ještě k tomu má fetiš na provazy, a sleduje, jak se druhé straně v hlavě rozběhne kino. Většinou velmi akční film. Někde mezi středověkým žalářem, psychologickým thrillerem a true crime na úrovni Teda Bundyho nebo Andreie Chikatila.

Přitom realita bývá podstatně méně dramatická a podstatně více lidská.

Mám totiž podezření, že mnoho lidí si slovo sadista představuje podobně, jako si městské dítě představuje myslivce. Něco mezi pohádkovým loupežníkem a nebezpečným predátorem. Jenže většina sadistů, které znám, řeší ve skutečnosti mnohem prozaičtější problémy. Hypotéky, pracovní porady, bolavá záda a otázku, proč se po vyprání vždycky ztratí jedna ponožka.

Stejně tak dominant nebývá automaticky člověk, který vstoupí do místnosti a všichni kolem v němém úžasu samovolně ztichnou. Často je to úplně obyčejný člověk, který cestou na scénu třikrát zkontroluje, zda nezapomněl nůžky, lékárničku nebo klíče od auta.

A pak jsou tu provazy. To je teprve zvláštní věc. Člověk někomu řekne, že rád váže lidi, a okamžitě vypadá podezřele. Když ale stráví několik stovek hodin studiem anatomie, bezpečnosti, techniky a komunikace, zjistí, že většina jeho času nevede k žádné démonické kariéře, ale k tomu, aby bezpečně uvázal druhého člověka a následně ho zase bezpečně rozvázal, kdy mezi tím chi chce užít pořádné sadistické rodeo.

To, že jsem sadista, znamená především to, že mě zajímá určitý druh emocí, dynamiky a intenzity. To, že jsem dominant, znamená, že je mi blízká určitá forma vedení a odpovědnosti. A to, že mám rád provazy, znamená, že jsem dobrovolně investoval absurdní množství času do koníčku, který mnoha lidem připadá asi tak vzrušující jako sledování usychající louže po uklízečce a jejímu tangu s mopem.

Ani jedna z těch věcí ze mě automaticky nedělá magora.

A co je ještě zajímavější, nejsem v tom žádná výjimka.

Ve skutečnosti jsem za ty roky potkal překvapivé množství sadistů, dominantů, submisivních i dalších podivínů, kteří byli současně laskaví, zodpovědní, vzdělaní, starostliví a mnohdy citlivější než lidé, kteří se považovali za samo zhmotnění etiky a morálky. Člověk totiž velmi rychle zjistí, že preference a charakter nejsou totéž. To, co někoho přitahuje, nám ještě neříká, zda je dobrý člověk. Stejně jako láska k houslím neznamená, že dotyčný umí parkovat.

A tak jsem se nakonec smířil s tím, že budu pro některé lidi vždycky trochu podezřelý. Ostatně muž, který dobrovolně utrácí peníze za provazy, večer si čte o anatomii nervových drah a se zaujetím přírodovědce studuje jak kvalitně podráždit karotický sin, si o určitou dávku podezření přímo říká. Kdyby navíc sousedé věděli, kolik času dokáže strávit debatou o tlaku, perfuzi, nervech a bezpečnostních postupech, nejspíš by si mysleli, že tajně připravuje státní převrat nebo alespoň má holku ve sklepě co miluje ji slepě... Ovšem ani to druhé není pravdou... Třeba já nemám sklep :).

Jen bych byl rád, kdyby si lidé občas uvědomili, že mezi „má rád BDSM“ nebo "sám o sobě říká, že je sadista a baví ho vázat, spankovat a jinak ubližovat ženám" a „je nebezpečný blázen“ je přibližně stejný rozdíl jako mezi „vlastní rybářský prut“ a „je pirát z Karibiku“.