Co tady vlastně hledám?

Nedávno mi jedna žena položila otázku, která mě zaskočila mnohem víc, než bych čekal.

Neptala se, kolik mi je let. Nezajímalo ji, čím se živím ani jak vypadám. Nepotřebovala vědět, zda mám rád cestování, psy nebo červené víno.

Zeptala se mě jednoduše:

„Co tady vlastně hledáš?“

A já zjistil, že nevím.

Přitom by člověk řekl, že muž v mém věku by měl mít dávno jasno. Měl by přesně vědět, co chce, kam směřuje a proč vůbec tráví čas na místě, kde lidé hledají všechno možné. Od flirtu přes přátelství až po sex.

Jenže já tu odpověď neznám.

Nebo možná znám, ale bojím se ji vyslovit nahlas.

První, co člověka napadne, je sex. Koneckonců jsme na serveru, kde by taková odpověď nikoho nepřekvapila. Jenže čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím více jsem si uvědomoval, že kdyby šlo jen o sex, bylo by to vlastně strašně jednoduché.

Sex se dá koupit.

Dá se domluvit.

Dá se najít.

Dá se zařídit.

Jenže to, co mi chybí, začíná mnohem dříve, než se dva lidé poprvé dotknou.

Chybí mi ten zvláštní pocit očekávání. Chybí mi okamžik, kdy se přistihnete, že se těšíte na zprávu od konkrétního člověka. Chybí mi zvědavost. Chybí mi jiskra. Chybí mi vědomí, že někoho zajímá, jaký jsem měl den, a že ho to zajímá doopravdy, ne jen ze slušnosti.

Možná je to zvláštní přiznání od chlapa, který už dávno není klukem. Jenže s přibývajícím věkem člověk zjišťuje, že největší hlad často nemá tělo.

Má ho duše.

Moje manželství už nějakou dobu nefunguje tak, jak by podle mě fungovat mělo. Nechci z manželky dělat viníka a už vůbec ze sebe oběť. Na rozpadajících se vztazích bývají většinou podepsaní oba. Jen každý trochu jinak.

Neprožíváme doma žádné dramatické scény jako z televizních seriálů. Nehážeme po sobě talíře. Neutíkáme z domu s kufrem v ruce. Spíš jsme se postupně dostali do zvláštního stavu, kdy vedle sebe žijí dva lidé, kteří se kdysi milovali, ale dnes už si nejsou jistí, co mezi nimi vlastně zůstalo.

Občas se pohádáme. Někdy i dost nepěkně. Pak kolem sebe několik dní chodíme po špičkách, až to celé vyšumí do ztracena. Nikdo nic nevyřeší, nikdo nic nezmění a život pokračuje dál ve starých kolejích.

Nejhorší na tom není křik.

Nejhorší je ticho.

To ticho, které se postupně zabydlí mezi dvěma lidmi a začne vyplňovat prostor, kde dříve bývaly doteky, smích, touha nebo obyčejná radost z blízkosti toho druhého.

Intimní život mezi námi prakticky zmizel. Ne před měsícem. Ne před půl rokem. Mluvím o letech.

A člověk si časem zvykne téměř na všechno.

Na samotu.

Na odmítání.

Na nedostatek pozornosti.

Na to, že je samozřejmostí.

Jenže zvyk není totéž co spokojenost.

Možná právě proto jsem nedokázal odpovědět na otázku, co tady hledám.

Protože nehledám novou manželku.

Nehledám ani velkou osudovou lásku, o které se píší knihy a točí filmy.

A vlastně nehledám ani sex v tom nejjednodušším slova smyslu.

Hledám pocit, že ještě dokážu někoho zaujmout.

Že se na mě někdo podívá jinak než jako na člověka, který zařídí, opraví, zaplatí a vyřeší.

Hledám pohled, ve kterém bude touha.

Hledám rozhovor, který neskončí u počasí a cen potravin.

Hledám ženu, která ve mně na chvíli probudí část osobnosti, o které jsem si začal myslet, že už dávno zmizela.

A možná právě proto je pro mě tak těžké odpovědět na jednoduchou otázku.

Co hledám?

Nevím.

Možná přátelství.

Možná vášeň.

Možná blízkost.

Možná pochopení.

Možná všechno dohromady.

Vím jen jedno.

Nejsem tady proto, že bych chtěl utéct ze svého života.

Jsem tady proto, že se snažím pochopit, co mi v něm vlastně chybí.

A to je mnohem složitější otázka, než jsem si kdy dokázal představit.