Dědové nejsou na odpis

S přibývajícím věkem člověk zjistí spoustu zajímavých věcí.

Například že ráno nevstává z postele. Ráno se skládá.

Nebo že zvuk, který vydává při zavazování tkaniček, už dávno není povzdech, ale technická závada.

A také zjistí, že se nenápadně přesunul do zvláštní životní kategorie.

Do věku, kdy se o něm začíná mluvit jako o dědovi.

Přiznávám, že mě to zpočátku překvapilo.

V hlavě se totiž pořád cítím zhruba na pětatřicet. Jen zrcadlo, kolena a občasný pohled na rodný list mají poněkud odlišný názor.

Co mě ale fascinuje nejvíc, je způsob, jakým se o věku mluví.

Když muž obdivuje mladší ženu, bývá okamžitě podezřelý. Někdy úsměvný. Někdy trapný. Někdy rovnou odepsaný jako člověk, který odmítá přijmout realitu.

Dobře.

Tomu rozumím.

Jenže pak čtu profily některých žen.

A tam se dozvím, že hledají muže maximálně do čtyřiceti. Ideálně sportovní postavy. Bez závazků. Bez pupíku. Bez životních komplikací. Nejlépe s energií dvacetiletého atleta a zkušenostmi padesátiletého gentlemana.

A tehdy si říkám, že vesmír má opravdu smysl pro humor.

Ne proto, že by ženy neměly právo mít preference. Samozřejmě že mají.

Stejně jako muži.

Jen mě baví ten paradox.

Když muž přizná, že ho přitahují mladší ženy, bývá často poučován o povrchnosti.

Když žena přizná, že ji přitahují mladší muži, bývá označena za sebevědomou a inspirativní.

A my, příslušníci generace lehce opotřebovaných modelů, stojíme někde mezi tím a snažíme se pochopit pravidla hry.

Ne že bych se zlobil.

Jen bych rád obdržel aktuální verzi manuálu.

Protože podle všeho se změnil a nikdo nám to neřekl.

Ve skutečnosti si ale myslím, že nejde o věk.

Jde o něco úplně jiného.

Lidé nehledají mládí.

Hledají pocit, který s ním spojují.

Hledají energii.

Lehkost.

Zvědavost.

Touhu.

Pocit, že ještě není všechno rozhodnuto.

A právě tady vzniká ten největší omyl.

Protože znám pětapadesátníky, kteří mají více života v očích než někteří třicátníci.

A znám třicátníky, kteří působí, jako by byli unavení životem už od mateřské školy.

Možná tedy není problém v tom, že stárneme.

Možná je problém v tom, že jsme si zvykli zaměňovat věk za hodnotu.

A tak se občas pousměji, když čtu, že jsem už nejspíš ve věku, kdy bych měl sedět na lavičce, krmit holuby a vzpomínat na mládí.

Jenže já žádné holuby nekrmím.

A na mládí nevzpomínám.

Pořád mě zajímají ženy.

Pořád mě zajímá život.

Pořád mě zajímá, co přijde zítra.

A dokud to tak bude, nejsem na odpis.

Ani jako muž.

Ani jako děda.

A myslím, že ani jako člověk.