Poprve u tebe doma ❤️❤️😈

Ráno se pomalu rozplývá do dne, ale já mám pocit, že jsme si vytvořili vlastní čas.Jdeš za mnou.. Sedíme venku blízko u sebe, slunce se mi opírá o kůži a tvoje koleno se dotýká mého. Neuhýbáš. Já taky ne. Povídáme si, ale každá další věta je kratší, tišší. Všechno podstatné se děje mezi řádky. Když řekneš, že bychom mohli jít k tobě, ucítím to dřív v těle než v hlavě. Zvednu se, vezmu si věci, ale vím, že už jsem rozhodnutá každopadně jít...❤️ Cestou mlčíme. To ticho je těžké a sladké zároveň. Doma zavřeš dveře. Ten zvuk mi projede až dolů po páteři. Stojím tam, díváš se na mě jinak než venku otevřeněji, blíž. Ptáš se mě, co bych chtěla. Ta otázka je pomalá, záměrná. Přiblížím se k tobě natolik, že cítím teplo tvého těla. Tebe,❤️❤️❤️ řeknu tiše. A myslím to všemi smysly vážně,ale ty tohle dávno víš... ❤️ Tvá ruka se usadí na mém pase, palec se pohne jen o kousek, ale stačí to. Přitáhneš si mě, ne tvrdě, spíš jistě. Vím, že mě chceš cítit stejně jako já tebe. Naše těla si hledají rytmus, dech se zkracuje. Když se dotkneš mého krku, zavřu oči.A šíleně se líbáme... ❤️ Ne proto, že bych nechtěla vidět, ale proto, že chci cítit víc. Každý dotek je pomalý, záměrný. Jako bys mě chtěl číst pod prsty. Vnímám, jak mi tělo reaguje dřív, než si to stihnu uvědomit. Napětí se hromadí, pulzuje, rozlévá se. Je v tom očekávání, které nechci uspěchat. Chci v něm zůstat. Když se ke mně skloníš, cítím tvůj dech u ucha. Stačí málo blízkost, tlak ruky, ticho mezi námi a svět se zúží jen na tenhle prostor. Na pocit, že jsem chtěná. Že chci být právě tady. A že tenhle zápis si neukládám do hlavy, ale hluboko do těla.❤️❤️❤️❤️